Abendland
Abendland – (něm. termín doslova znamenající „země na západě“) – pojem užívaný buď jen v geogr. smyslu pro země ležící v záp. části Evropy, resp. světa, nebo i k vyjádření společného duchovního dědictví, společné kult. či civilizační hist. linie těchto zemí. V původním pojetí byly A. nebo také Západem míněny země záp. Evropy, většinou včetně území střední Evropy zahrnujícího Čechy, Polsko, Uhry. Později se za A. začaly považovat i země sev. Ameriky. Pojem A. tedy není shodný s pojmem Evropa (viz evropanství). Země, které jsou součástí A., mají společné alespoň zákl. rysy sociálního, polit. a hosp. uspořádáni. Jejich identita, související s uvedenými zeměpisnými hranicemi A., je dána kult. historií. V zásadě je A. „dědicem“ západořímské říše. Jeho zákl. vklady jsou římské křesťanství (později zvané „katolické“) a kult. a soc. aktivita germánského kmene Franků, kteří se s touto křesťanskou linií ztotožnili. A. je protikladem „Východu“, „Orientu“. Hranice mezi těmito dvěma světy byla silně pociťována ve středověku jako rozdíl mezi záp. linií křesťanství a ortodoxním křesťanstvím Byzance či oblastmi ovládanými islámem. Duchovní jednota A. se vyvíjela s pokřesťanštěním římského typu a s tím spojeným šířením latiny jako společného jazyka úředního i jazyka náboženství, vědy a umění. Pro pozdější romantizující historiky, především německé, je středověká idea jednotné říše křesťanského světa zosobněním hodnot A. Tyto hodnoty vznikaly zejm. v období střetávání, neustálé konfrontace Západu s Východem, křesťanství s islámem. Jednota A. ale nikdy nebyla úplná. Vnitřní napětí mezi mocí světskou (císařstvím) a duchovní (církví) bylo zdrojem hledání a prosazování nových forem života a bralo na sebe nejrůznější podoby. Zřetelně nový obsah pojmu A. je spojen s renesancí a s počátkem novověku. V zemích záp. Evropy se kromě nového umění a věd. poznatků objevují nové formy hosp. a polit. života: obchod, bankovnictví a městské demokracie. Změny se rychle šíří z měst it. severu, především z Florencie. Prosazuje se nová etika práce, mění se vztah lidí k životu, jejich orientace ve světě. Dynamické prvky nového A. nalézají vyjádření i v pronikání do jiných teritorií ve snaze po hosp. a polit. ovládnutí světa i po jeho přizpůsobení životnímu stylu A. Tato kult. expanze je specif. typem akulturace. V nejnovější době se hovoří o tzv. amerikanizaci, kterou lze chápat i jako pronikání přetvořené nejdynamičtější vnitřní linie A. z Ameriky zpět na východ, i do zemí původního A.
Pojem A. se stal známým nejen díky období romantismu, který jej idealizoval, ale i díky ve 20. letech 20. st. velmi čtenému dílu Oswalda Spenglera Untergang des Abendlandes (Zánik Západu), jehož první svazek vyšel těsně po 1. svět. válce (r. 1918). Spengler vymezuje 8 hist. období kultur, z nichž poslední nazývá A. (viz teorie vývoje cyklické). Současný A. však pro něj už není ideálním stavem, protože má příznaky rozkladu, koncentrované v pojmech technika, demokracie a plutokracie. Spengler odlišuje kulturu a civilizaci, přičemž úpadek A. vidí v tom, že nad „kulturou“ vítězí „civilizace“. Volá po nových hrdinech, později po diktátorovi. Spenglerovo deformované vidění A., které v podstatě vychází ze soc. darwinismu, patřilo k duchovním základům nacismu. Dnešní stoupenci ideje A. zdůrazňují jeho původní křesťanský hodnotový základ a staví jej do protikladu ke konzumní orientaci životního stylu. V tomto duchu lze ideu A. zařadit do proudu postmaterialistického vidění světa. Pro výše zmíněné země střední Evropy, které byly původně řazeny do A. a v posledním půlstoletí prošly hist. peripetií posunu na Východ, se začátkem 90. l. otevřela mj. otázka a možnost návratu do Evropy či na Západ, do A., resp. do kult., hodnotového prostoru představovanému těmito pojmy.
West – Abendland –
Literatura: Johnson, P.: Dějiny 20. století. Praha 1991; Lissner, I.: Wir sind das Abendland. Ollen Freiburg 1967; Spengler, O.: (1918) Untergang des Abendlandes. München 1959; Weber, M.: Kulturgeschichte als Kultursoziologie. München 1963.