Demokracie průmyslová
demokracie průmyslová – též demokracie industriální, v rozšířeném smyslu demokracie podniková – pojmy týkající se uspořádání pravomocí na průmyslovém pracovišti, zpravidla spojené s řízením podniků a někdy i s jejich vlastnictvím. Je nutno odlišit d.p. od tzv. hospodářské demokracie, která označuje spíše snahu po rovnoměrnějším rozdělení nár. důchodu v industriálních společnostech. Ústřední myšlenkou d.p. je účast zaměstnanců na správě závodů. Tato účast může mít různé formy podle toho, v jakém socioekon. systému se uplatňuje. V obou hlavních typech průmyslové ekonomie, které jsme až dosud poznali – soukromovlastnickém, regulovaném trhem, a veřejněvlastnickém s centrálním plánováním – zůstala však d.p. spíše výjimkou než pravidlem. Jen poměrně malé procento závodů na Západě a jen některé země bývalého kom. bloku uskutečnily d.p. v praxi. Záp. varianty zahrnují celou řadu kombinací účasti na řízení a podílu na vlastnictví. Existují případy, kde zaměstnanci spolurozhodují, ačkoliv nemají žádný vlastnický nárok, nebo kde spolurozhodují a přitom jako kolekt. vlastníci nesou riziko ztráty, nebo kde jsou sice spoluvlastníky, ale nerozhodují, protože řízení závodů je svěřeno placeným odborníkům. Social. varianty kladly důraz na účast pracujících na řízení, tj. na určování hlavních hledisek a zásad výroby a plánování. Vlastnický titul tam nehrál příliš důležitou roli, což souviselo s celkově nejasnou definicí social. majetku a ještě nejasnějším odlišením majetku státního od majetku družstevního. Jako příklad d.p. v záp. zemích je třeba uvést na prvním místě formu aplikovanou ve Švédsku, jejímž prototypem je organizace výr. procesu a správy v automobilových závodech Volvo. Širší a všeobecnější je soustava zavedená v bývalé NSR. Vztahuje se totiž na všechny podniky s určitým min. počtem zaměstnanců, nejen na pracoviště průmyslová. Je zakotvena ve zvl. zákoně o spolurozhodovacím právu (das Mitbestimmungsrecht). Toto právo je nejúčinnější v oblasti personální politiky (vliv na přijímání, propouštění a povyšování zaměstnanců), ale vztahuje se i na jiné řídící pravomoci. Uskutečňuje se prostřednictvím závodních rad, volených osazenstvem, s vylučováním zaměstnanců majících podíl na řízení díky svému zařazení v administrativní struktuře. D.p. tohoto typu byla vyzkoušena i ve Velké Británii a ve Španělsku (ne v celostátním měřítku), jakož i v jihoam. republice Peru (soc. orientovaný vojenský režim v 70. l.).
V zemích bývalého sov. bloku platila myšlenka d.p. za ideol. úchylku, za anarchosyndikalismus, a jako taková byla vehementně potírána. Svým důrazem na účast pracujících na řízení jako formě samosprávného socialismu uváděla totiž v pochybnost jednak marx. dogma o vlastnictví jako hlavní charakteristice spol. systému (činila rozdíl mezi majetkem a kontrolou), jednak leninskou poučku o vedoucí úloze strany (vytvářela autonomní ohniska rozhodovací moci). Pro tento spor bylo příznačné, že d.p. se ze všech social. zemí rozvinula plně pouze v Jugoslávii po její roztržce se SSSR. Běhen dočasného uvolnění po XX. sjezdu KSSS v r. 1956 s principem d.p. na chvíli experimentovalo také Polsko a Maďarsko. Plán na zavedení dělnické správy závodů v Československu byl vypracován r. 1968, ale byl překažen sov. vojenskou intervencí v srpnu téhož roku. V případě Jugoslávie je zajímavé, že závodní rady, hlavní orgány d.p., se řízení podniku v běžném slova smyslu neúčastnily. Angl. výraz „workers management“ nevystihuje docela jejich povahu. Děl. výbory (závodní rady) vystupují spíše v roli, která v soukromovlastnickém systému přísluší správním radám akciových společností. Rozhodují pouze o celkové politice podniků, tj. o investicích, výr. programech a rozdělení zisku. Najímají a propouštějí profesionální ředitele, kteří pak mají na starosti každodenní chod v závodech. Tvůrci a zastánci jugoslávského modelu d.p. poukazují na to, že představoval přímý socialismus, na rozdíl od centrálně řízeného a plánovaného systému sov., v němž vidí variantu státního kapitalismu. V dané hist. situaci Jugoslávie od 50. l. se však tento model setkával s celou řadou překážek, z nichž nejvážnější představoval totalitní charakter polit. aparátu, jemuž i po zavedení d.p. zůstala pravomoc v makroekon. otázkách (zdanění, úroková míra, směnný kurs dináru atd.). Podniky ve vlastnictví dělníků a spravované dělníky nebyly tedy skutečně nezávislé ve svém rozhodování. V tom byl určitý paradox, protože systém závodních rad měl být podle svých parametrů důležitým krokem na cestě ke kom. společnosti a k postupnému odumírání státu.
Pokud jde o samu zásadu d.p., ať již v rámci soukromého nebo veř. vlastnictví výr. prostředků, ekon. liberalismus soustřeďuje svoji kritiku na negativní účinky d.p. v oblasti podnikatelské odpovědnosti a motivace jednotlivců pověřených řízením závodů. Podle tohoto názoru schází v d.p. dostatečně silná hrozba přímé osobní ztráty v případě chybných rozhodnutí. Proti tomuto tvrzení stojí názor, že dobře řízené podniky v majetku zaměstnanců by neměly fungovat hůře než podniky patřící soukromým vlastníkům. V tržním hospodářství by měly mít spíše výhodu, protože k jejich ekon. přežití není bezpodmínečně nutné, aby maximalizovaly zisk, takže v dobách ostré konkurence a nízkých cen by se mohly spokojit se zachováním pracovních míst jako hlavním výtěžkem, což je nemyslitelné v případě akciové společnosti. Hist. zkušennost však tuto hypotézu nepotvrzuje. D.p. má dost dlouhou minulost. Podniky, ve vlastnictví nebo spoluvlastnictví zaměstnanců, řízené nebo spoluřízené zaměstnanci, existovaly již v raných dobách industrializace. Skončily vesměs neúspěchem. Je ovšem možné, že liberální kritika nepostihuje pravé slabiny d.p., která je patrně neslučitelná s nedostatkem polit. demokracie. Je možné, že polit. demokracie musí d.p. spíše předcházet, aby se d.p. vůbec mohla stát soc. uznaným cílem.
industrial democracy démocratie industrielle industrielle Demokratie democrazia industriale
Literatura: Adires, I.: Industrial Democracy-Yugoslav Style. New York 1971; Berger, P. L.: To Empower People. Washington 1977; Bernstein, P.: Workplace Democratization. Kent, Ohio 1976; Hunnius, G. – Barson, D. – Case, J.: Workers Control: A Reader on Labor and Social Change. New York 1973; Sabel, Ch.: Work and Politics. Cambridge, Mass. 1982.