Etika normativní
etika normativní – součást etiky zkoumající obecné zásady, principy a normy morálního jednání. Od vzniku etiky jako disciplíny tvoří normativní problematika její vlastní jádro a nese její praktickou intenci, pro kterou byla etika nazývána také praktickou filozofií. Jednotlivé hist. typy e.n., které se obvykle konstituovaly v podobě systémů, se vázaly k určitému morálnímu principu jako poslednímu měřítku praktické argumentace. Z nejvýzn. lze uvést: každý by měl jednat podle rozumné „přirozenosti“ (stoická etika); podle vůle boží (teologická etika); vzhledem k největšímu vlastnímu zájmu (etický egoismus); vzhledem k obecnému štěstí (utilitarismus); podle zobecnitelných maxim (I. Kant); na základě rozumného dialogu zájmů schopných konsensu (komunikativní etika) a další. Zatímco však v antické etice a její středověké teologické koncepci byl praktický princip a normativní řád zakotven v teorii hierarchicky odstupňovaného řádu bytí, obdařeného objektivními hodnotami, pozdně středověký nominalismus a novověký empirismus popírají možnost poznat objektivní platnost morálních soudů – v moderní etice se oblast norem a hodnot definitivně odděluje od oblasti bytí. Koncem 19. st. jsou pojmy norma a hodnota zavedeny do etiky a je intenzívně zkoumán jejich ontologický statut (viz norma morální), zejm. novokantovskou školou a fenomenologií. Koncem 19. st. se současně začala rozvíjet řada nových empir.-antropol. disciplín, které zkoumaly problematiku morálky odděleně od tradiční linie e.n., jako srovnávací výzkum chování, psychoanalýza, antropologie, strukturální etnologie a další. Počátkem 20. st. pak v návaznosti na Wittgensteinovu teorii jazyka vzniká metaetika, která rovněž ponechává stranou tradiční problémy e.n. a zabývá se pouze analýzou jazyka etiky a morálky. Současný terminologický význam označení e.n. proto spočívá v odlišení tradičně pojaté etiky od deskriptivně pojaté „vědy o morálce“, nazývané někdy také „etologií“, a od metaetiky. Nejnovější vývoj záp. etiky je však charaktristický opětným spojováním těchto 3 etických přístupů. Ne všichni autoři také pojímali metaetiku jako vědu nahrazující etiku nebo zcela od ní oddělenou. V jednom ze stěžejních děl metaetiky, v Principia Ethica od G. E. Moorea z r. 1903, je e.n. přísně oddělena od metaetických otázek, aniž by byl snižován její význam. Pol. etik M. Fritzhand chápe metaetiku jako označení pro gnoseologické, logické a metodol. otázky e.n., bez níž ztrácí smysl.
Úkolem moderní e.n., která se nevzdává svých praktických aspirací a usiluje o „rehabilitaci praktické filozofie“ (M. Riedel: Norm und Werturteil, 1979), je hledání možnosti univerzalizace v morálce při striktním rozlišování mezi racionální zdůvodnitelností postupu, který umožňuje zobecňovat nebo přezkoumat normy, morálních norem, které mohou být z tohoto postupu odvozovány, a obsahově konkrétních řešení specif. morálních dilemat. Současné diskuse v záp. e.n. se vztahují převážně k postupům. Svébytná něm. tradice e.n. vede zpět ke Kantovi a k jeho založení mravního imperativu na praktickém rozumu (viz imperativ kategorický). Současné pokusy o vyvozování morálních norem z praktického rozumu již nebudují transcendentální metafyziku rozumné subjektivity, ale hledají transcendentální podmínky mezilidské komunikace. Zákl. morální normu chápou jako implikát rozumově orientovaného dorozumění; její uznání ovšem opět závisí na ochotě uznávat rozumové argumenty (K. O. Apel, transcendentální pragmatika). Konstruktivní etika tzv. Erlangenské školy (P. P. W. Lorenzen, O. Schwemmer, Wieland) vidí možnost postulování společně ověřitelných a přijatelných praktických návodů (norem) ve spojení rozumového principu (který představuje transsubjektivitu kladení účelů) a morálního principu (který je vyhledáváním společných – „nadřazených“ – účelů). Zdůvodňování vlastních materiálních norem má být aplikací těchto principů v procesu kritické geneze systémů norem, vycházející z lidských potřeb. Pokusem o e.n., zabývající se morálními normami bez těchto zprostředkujících konstrukcí, na základě max. evidence dobra a zla, je tzv. nezávislá etika (etika niezaleźna), založená v Polsku T. Kotarbińským. Označení „nezávislá“ zde vyjadřuje přesvědčení, že etická hodnota určitých dispozic, emocionálních struktur a lidských činů nezávisí na světovém názoru jednajícího. Jejím základem je pozitivní ideál člověka jako tzv. dobrého nebo spolehlivého ochránce (opiekuna).
normative ethics éthique normative normative Ethik etica normativa
Literatura: Apel, K. O.: Transformation der Philosophie. Frankfurt am/M. 1973; Brandt, R. B.: Ethical Theory. The Problems of Noramtive and Critical Ethics. Prentice-Hall Inc. 1959; Habermas, J.: Moralbewusstsein und kommunikatives Handeln. Frankfurt am/M. 1983; Kotarbiński, T.: Zasady etyki niezaležnej. Studia Filozoficzne, Warszaw 1958; Lorenzen, P.: Normative Logic and Ethics. Mannheim/Zürich 1969; viz též etika, filozofie praktická.