Existencialismus

Verze z 11. 12. 2017, 17:02, kterou vytvořil Admin (diskuse | příspěvky) (finalizován tvar zápisu autorů hesel)

existencialismus – též filozofie existence – od konce 20. l. 20. st. běžné výrazy pro filozofii, která se orientuje na bytí ve smyslu naší subjektivní existence. Výraz filozofie existence poprvé použil F. W. J. Schelling, a to pro označení filozofie zdůrazňující nepochopitelnost, racionální neodvoditelnost existence Boha, přírody a člověka. E. má však na mysli pouze lidskou existenci, která je pojata jako starost o vlastní bytí (M. Heidegger), bytí, které vlastním způsobem přejímáme do odpovědnosti, jehož uskutečňování je nám uloženo. Odtud se jeví svoboda ne jako pouhá vlastnost člověka, nýbrž jako volba sebe sama ze svých možností, a to volba neustálá, i když nemusí jít o výslovnou volbu. Poněvadž se volba děje vždy za faktických determinovaných okolností, je faktičnost a na druhé straně transcendence, tj. překračování faktičnosti rozvrhem vlastních možností, zákl. charakteristikou existence. V průběhu 19. a 20. st. se filozofie existence rozvinula v několika podobách. Za prvního myslitele existence je považován dánský teologický myslitel S. A.Kierkegaard, který odmítá nepřiměřené nároky filozofie jako domnělé čisté teorie o absolutnu a tematizuje „skutečnou existenci člověka“, k níž patří vztah k osobnímu nezjevnému Bohu. Ve 20. st. je filozofie existence zastoupena K. Jaspersem, který také název filozofie existence reklamuje pro svou filozofii. Jaspers vychází z rozlišení vědy a filozofie, která směřuje k celkovosti, k bytí. Intenci své filozofie charakterizuje jako „prosvěcování existence“ (Existenzerhellung). Hlavním dílem je trojsvazková Philosophie (1932). V poválečné knížce z r. 1946 Die Schuldfrage (Otázka viny) navrhuje použít techniku „prosvěcování“ k uznání viny, k očistě a vnitřní proměně příslušníků něm. národa. Pro existenci je příznačný vztah k nezpředměnitelnému bytí, unikajícímu všemu určování ve smyslu světských věcí. Jaspers je nazývá „to obklopující“ (das Umgreifende).

Nejvýzn. filozofem existence ve 20. st., který se však odmítá hlásit k e. a nazývá svou analýzu pobytu (Dasein) fundamentální ontologií, je M. Heidegger. V Sein und Zeit (1927) považuje za zákl. charakteristiku pobytu porozumění svému vlastnímu bytí a svým možnostem, jakož i otevřenost vůči jsoucímu, tj. vůči tomu, čím věci jsou. Později přešel Heidegger ke stanovisku „obratu“ (Kehre), priority ne už lidského bytí, nýbrž mimolidského bytí, toho, co umožňuje porozumění. Pod vlivem Heideggerovým rozvinul svou filozofii existence, výslovně nazývanou e., J.-P. Sartre. Ve svém hlavním díle L'être et le néant (Bytí a nicota) rozvíjí filozofii existence především jako filozofii svobodného uchopení svých možností a učinění se sám sebou. Svoboda se projevuje znicotňováním dřívějších záměrů a rozvrhováním existence na základě projektů, jejichž součástí jsou hodnoty, podle kterých jednáme. Protože hodnoty nejsou předem stanoveny, lze v rozporu se starou filozofií říci, že existence předchází esenci a nikoli naopak. Sartre popularizoval svou filozofii ve spise L'existencialisme est un humanisme (1946) a v řadě románů a zejm. dramat (vesměs vyšly čes.). Filozofie e. ovlivnila i s-gii (viz sociologie existencialistická).

existencialism existentialisme, philosophie de l'existence Existenzialismus, Existenzphilosophie esistenzialismo

Literatura: Arendt, H.: Was ist Existenzphilosophie. Heidelberg 1948; Bollnow, O. F.: Existenzphilosophie. In: Hartmann, H. ed.: Systematische philosophie. Stuttgart 1942; Černý, V.: (1948) První a druhý sešit o existencialismu. Praha 1992; Sartre, J. P.: Marxismus a existencialismus. Praha 1966.

Milan Sobotka