Dialektika
dialektika – (z řec. dialektiké, od dialektos = rozhovor) – původně v řec. filozofii „umění rozmlouvat“, které údajně rozvinul Zenón z Eleje ve svých aporiích. V klasické podobě se ale nachází u Sokrata a Platóna, zejm. v Dialozích, kde se jeví jako metoda diskuse, jejímž cílem je dobrat se pravdy konfrontací protikladných stanovisek. V tomto smyslu chápali d. také sofisté, kteří ji však podřizovali svému pojetí rétoriky a eristiky a snažili se její pomocí „učinit slabší důvod silnějším“ či vyvolávat „zdání pravdivosti u nepravdivého“. U Aristotela má pojem d. v zásadě dvojí význam: jako umění vyvracet (nepravdivé) soudy a jako umění induktivním způsobem nalézat výchozí předpoklady apodiktických soudů. Poměrně široce byl pojem d. chápán ve středověké, zejm. scholastické filozofii. Byl užíván jak k označení logiky (jako vědy o správném myšlení), tak k označení ontologie či filozofie vůbec. Středověká arabská filozofie používala pojem d. podobně jako Aristoteles pro odhalování logicky nesprávných soudů (Avicenna, Averroes). Ve vrcholné scholastice však pojem d. znamenal učené disputace, v nichž se mělo prostřednictvím konfrontace stanovisek „pro a proti“ (pro et contra) a „ano a ne“ (sie et non) dospět k postižení pravdy či podstaty diskutovaného problému.
V novověké filozofii nabývá pojem d. zcela jiných určení. Pro I. Kanta je „logikou zdání“, neboť dospívá k poznatkům tím, že bez ohledu na zkušenost uvádí již známé pojmy do určitých (nových) vztahů. Transcendentální d. označuje Kant kritiku dial. zdání, tj. těch soudů, které vypovídají o „věci o sobě“ (ding an sich), ačkoliv jde pouze o „jevy“. Jiný smysl získává pojem d. ve filozofii Fichtově a zejm. Hegelově. Fichte byl zřejmě první, kdo použil dialektické triády „these-antithese-synthesa“ (v Grundlage der gesamten Wissenschaftlehre), i když v poněkud jiném významu než Hegel, v jehož filozofii je d. jednou ze zákl. dominant, imanentním principem sebevývoje, absolutní idejí, zdrojem vývoje pojmů. D. jako metoda poznání je pak chápána jako schopnost rozumu uchopit pojem, ideu (předmět) v jednotě mnohostranných protikladných určení. D. je zde úzce spojena s myšlenkou univerzálnosti a všeobecnosti vývoje, jehož imanentním zdrojem je jednota a střetávání protikladů. V Hegelově díle lze nalézt rovněž hlavní rysy d.: univerzálnost vývoje, jeho zdroj v jednotě a boji protikladů, přechod kvantitativních změn v novou kvalitu a negaci negace, neboli známou „triádu“. V Hegelově d. mají však význ. místo i takové pojmy, jako „zprostředkování“ či „překonání rozporů“. V řadě studií se k dějinám d. přiřazují všechny myšlenky týkající se vývoje i projevů protikladů či rozporů. V tomto smyslu jsou prvky d. obsaženy jak ve staré čínské filozofii, tak v novověkém fil. myšlení.
Důležité místo zaujímá d. v marx. filozofii, jak je patrno již z názvu dialektický materialismus. K. Marx v mnohém navazuje na Hegelovo pojetí d., i když říká, že jeho vlastní dial. metoda se od Hegelovy nejen liší, nýbrž je jejím přímým opakem (viz Kapitál). Hegelovu d. označuje za d. pojmů, idejí, tj. idealistickou, zatímco svoji charakterizuje jako explikaci reálných spol. procesů, jako d. materialistickou. Marx. filozofie vyvinula zejm. v posledních desítiletích značnou snahu o uspořádaný výklad d. ve formě systému principů, zákonů a „párových kategorií“. V marx. literatuře se setkáváme s pojmem „objektivní dialektika“, což je d. přírody, pojímaná jako vnitřní princip vývoje objektivního, materiálního (na subjektu nezávislého) světa a „subjektivní dialektika“, která je vázána na činnost (vědomého) subjektu, tj. člověka, společnosti. Skeptický vztah k objektivní d. má např. G. Lukács a většina filozofů sdružených na přelomu 60. a 70. l. kolem časopisu Praxis. Marx. filozofie nebyla ale jediná, která se hlásila k Hegelově d. Přímo na ni navazovalo it., fr., něm. i angl. novohegeliánství. Pojem d. jako akceptování univerzálnosti vývoje, střetávání či překonávání protikladů lze nalézt u frankfurtské školy, zejm. v pracích M. Horkheimera a T. W. Adorna (Dialektika osvícenství, 1947; Negatívní dialektika, 1966). Aplikace principu d. je zde úzce spojena s „kritickou teorií společnosti“, směřující k postulaci nutnosti změny, zrušení toho, co zrušit lze. Představitelé této „školy“ byli v něm. s-gii kritizováni (např. R. Königem, H. Albertem) právě za „dialektickou“ konfúznost některých výchozích pojmů. Vágnost či víceznačnost pojmů v dial. myšlení byla poměrně často kritizována zejm. pozitivisticky a neopozitivisticky orientovanými vědci. Dějiny a rozvoj d. jsou předmětem péče mezinár. Společnosti pro dialektickou filozofii, která byla ustavena počátkem 80. let a sdružuje především stoupence všech interpretací Hegelovy d., ale i ostatní myslitele klonící se k principům moderního vývojového myšlení.
dialectic dialectique Dialektik dialettica
Literatura: Hegel, G. W. F.: Logika. Bratislava 1989; Wetter, G. A.: Dialectical Materialism. London 1958; Zelený, J.: Úvahy o dialektice. Praha 1983.