Masarykismus
masarykismus – pejorativní označení pro fil., s-gickou a polit. koncepci T. G. Masaryka, pro teor. a praktickopolit. koncepce na Masaryka navazující a pro promasarykovské postoje a nálady čsl. (zejm. čes.) veřejnosti. Pojem byl zaveden do obecnějšího užívání v r. 1953, kdy vedení KSČ a její ideologové (především Václav Kopecký) začali programový a systematický boj proti Masarykovi a jeho duchovnímu a polit. odkazu. Přímým impulsem k této kampani byla publikace Dokumenty o protilidové a protinárodní politice T. G. Masaryka (editovali Jan Pachta, František Nečásek a Eva Raisová), kde byl Masaryk poprvé označen výslovně za vedoucího exponenta velkokapitalistů a hlavu vykořisťovatelských a fašistických sil, dokonce za válečného štváče, který nese plnou odpovědnost za zločiny předmnichovské republiky. O Masarykovi se zde mluví jako o farizejském hlasateli pobožnůstkářského humanismu a o prototypu lživosti a licoměrnosti úpadkové buržoazie. Tato antimasarykovská komponenta kom. ideologie 50. l. sice vycházela z Gottwaldova označení Masaryka za „kapitána československého imperialismu“ a navazovala na předválečnou kom. agitační tezi „Ne Masaryk, ale Lenin“, byla nicméně v rozporu se snahou formulovanou explicite v době válečné a v době boje o uchvácení polit. moci – Masaryka si nějak přisvojit a KSČ prezentovat jako dědice masarykovské tradice (viz např. Gottwaldův projev k 10. výročí úmrtí TGM Masaryk k dnešku). V tomto směru bylo zaměřeno úsilí Zdeňka Nejedlého, který je autorem vůbec nejlepšího (ovšem nedokončeného) životopisu T. G. Masaryka (T. G. Masaryk, sv. 1–4, 1930–1937). Nejedlý se u příležitosti 100. výročí narození T. G. Masaryka ještě naposledy pokusil „zachránit“ aspoň jakési minimum, když rozdělil Masarykovo životní dílo na etapu pokrokovou do Října 1917 a etapu reakční, která spočívala v nepochopení významu a smyslu bolševické revoluce. Bylo projevem mocenské sebejistoty KSČ, když zahájila antimasarykovskou kampaň provázenou likvidací všech vnějších připomínek jeho osobnosti s jasným vědomím, že narazí na vnitřní odpor většiny občanů.
Po 20. sjezdu KSSS, tedy v souvislosti s celkovou liberalizací, se objevuje první věcný pokus analyzovat Masaryka a m. v kontextu vývoje fil. myšlení konce 19. st., a to z pera Radovana Richty (1958). Po něm následují téměř již deideologizované práce, zvl. Theodora Syllaby T. G. Masaryk a revoluce v Rusku (1959), Lubomíra Nového Filosofie T. G. Masaryka (1962), Olgy Loužilové Masarykova filosofie člověka (1967) a Milana Machovce Tomáš G. Masaryk (1968). Je příznačné, že okamžitě po r. 1968, v přímé souvislosti s normalizací, se m. stává opět ideol. nepřítelem číslo jedna, a to dokonce i v s-gických kontextech (A. Vaněk), teor. exponenty jsou však autoři třetího řádu, např. Miroslav Šolc a ministr vnitra Jaromír Obzina. Paralelně v samizdatu vycházejí nové masarykovské studie, např. význ. studie Jana Patočky, je připraven a samizdatově vydán sborník k Masarykovu výročí (1980). Řada „masarykian“ vychází v exilu, např. práce Erazima Koháka aj. Příznakem únavy pozdního totalitarismu bylo to, že se v druhé polovině 80. l. objevily, event. byly připuštěny pokusy „rehabilitovat“ Masaryka, tedy přiznat mu jakési hist. místo (J. Galandauer, O. Urban), paradoxně nezřídka ovšem právě těmi, kteří mu je původně odepřeli. Pojem m. dnes samozřejmě žádný poznávací význam nemá. Masaryk totiž nevytvořil ani ideologii, ani směr, snad dokonce ani ne školu ve smyslu -ismu, ačkoliv měl řadu následovníků a obdivných kritiků, nikoliv však žáků v užším slova smyslu.
masarykism masarykisme Masarykismus masarykismo
Literatura: Kosík, K.: O sociálních kořenech a filosofické podstatě masarykismu. Filosofický časopis, 1954, č. 3; Křížek, J.: T. G. Masaryk a naše dělnická třída. Praha 1955; Křížek, J.: T. G. Masaryk a česká politika. Praha 1959; Masarykův sborník, sv. VII., Praha 1992 (samizdat 1980); Richta, R.: O podstatě sociologické a filosofické soustavy masarykismu. In: Filosofie v dějinách českého národa. Praha 1958.