Eklekticismus
eklekticismus – (z řec. eklektikos = schopný vybírat, vybírající) – způsob či dokonce metoda vytváření nových myšlenkových celků nebo systémů na základě spojování různorodých prvků, podnětů, tvrzení, tezí a teorií v nový celek, někdy bez vyloučení logických nebo věcných rozporů. Základem eklektické metody je výběr jednotlivých elementů z již vytvořených soustav a teorií z hlediska jejich vhodnosti pro účely nově vytvářeného systému či teorie. E. má své počátky v antice. Termín e. poprvé použil pravděpodobně Potamon z Alexandrie. L. Diogenés jím pak běžně označoval filozofy, kteří vybírají ze systémů svých předchůdců vnějším a libovolným způsobem jednotlivé prvky, jež se jim hodí. Zejm. v 1. st. př. Kr. byly učiněny význ. a vlivné pokusy vybrat z různých fil. soustav především praktická pravidla pro život, pro řečnické umění a pro potřeby vladařské a mocenské. Tato v podstatě pragmatická spojování různorodých prvků v nové celky, jak je provedli zejm. Marcus Tullius Cicero, Antiochos z Askalonu, Plútarchos z Chairóneie, ale také Marcus Terrentius Varro, Epiktétos z Hierápole a Marcus Aurelius, si dodnes zachovala čtenářskou svěžest jako první „populární filozofie“. V širším smyslu se za eklektiky pokládají také někteří církevní otcové, filozofové scholastického období, někteří osvícenci. Programovým tvůrcem eklektického systému byl v polovině 19. st. V. Cousin, který tvrdil, že vývoj fil. myšlení probíhá jako střídání čtyř soustav – senzualismu, idealismu, skepticismu a mysticismu, přičemž tyto soustavy si vzájemně neodporují, protože každá z nich obsahuje určité elementy pravdy, takže pravá filozofie spočívá v jejich eklektickém splynutí. Odpor vůči e. se paradoxně nejsilněji projevil u zastánců těch koncepcí, které samy svým původem byly eklektické, a to zejm. tehdy, jestliže sledovaly prakticko-polit. a ideol. cíle – dosahování těchto cílů je totiž obvykle spojeno s ideovou nesnášenlivostí a odmítáním každého odlišného stanoviska. Z tohoto hlediska je pak snadno pochopitelný odpor marxismu v jeho doktrinálně uzavřené verzi (a zejm. leninismu) proti jakémukoliv spojování vlastní koncepce s jinými myšlenkovými vlivy, např. s novokantovstvím, později s existencialismem, fenomenologií apod. Druhým podstatným důvodem odporu k e. bylo odmítání plagiátu. Zatímco středověk ještě přísně nerozlišoval původnost a napodobeninu, originalitu a převzetí cizí myšlenky či uměl. nápadu, osvícenství a zejm. pak 19. st. univerzálně akceptuje ideu originality a plagiát odmítá. E. se jeví jako forma plagiátu (někdy jím skutečně je), jako prototyp nepůvodnosti, a často se nepřihlíží k faktu, že původnost může spočívat také v neobvyklém spojení různorodých, již formulovaných idejí.
V s-gii prvního vývojového období (od 40. l. 19. st. do 20. l. 20. st.) vedle sebe koexistovaly vzájemně se vylučující velké s-gické systémy (biologismus, psychologismus, antroporasová škola, sociologismus atd.), které důrazem na jeden výkladový princip celku soc. života znemožňovaly vzájemné prolínání a syntetické spojování. S-gie se ovšem reálně vyvíjela jednak jako střetávání původních kontradiktorních koncepcí, které si však nezřídka současně osobovaly právo statusu jediné věd. teorie, jednak jako snaha pojímat s-gii jako kumulativní vědu, která neustále shrnuje a současně kriticky reviduje již dosažené vědění. Nový rozměr tomuto sporu dal vznik empir. s-gie, která programově kumuluje a srovnává „data“ z různých zdrojů a různými metodami, v různých soc. situacích a kulturách. V posledních letech začíná být obecně sdílena idea teoretického pluralismu, která odpovídá reálné situaci v s-gii, v níž vedle sebe neustále koexistuje několik teor. paradigmat. Tento stav si vynucuje metodol. reflexi, která nachází výraz v koncepcích disciplinovaného e. R. K. Mertona, teor. synkretismu A. Giddense, kritického e. J. H. Turnera, případně ve formulaci A. Kłoskowské, že není hanbou být eklektikem apod. Přijetí e. jako přípustné metody souvisí na jedné straně s odporem proti teor. monopolismu a dominanci jediného paradigmatu ve vědě a na druhé straně s duchem postmoderního myšlení, které je programově pluralitní, diferencované a diverzifikované (viz postmodernismus). Někteří stoupenci teor. pluralismu a programového kritického e. se však současně distancují od příliš radikální koncepce P. Feyerabenda, vyjádřené v jeho metodologickém anarchismu, který pokládají za jednostranně destruktivní. Výuka s-gie je na většině svět. univerzit koncipována jako programově eklektická, alespoň v prvních ročnících studia.
eclecticism éclectisme Eklektizismus eclettismo
Literatura: Giddens, A.: Sociology. A Brief but Critical Introduction. London 1986; Turner, J. H.: The Structure of Sociological Theory. New York 1978.