Filosofie dějin (MSgS)
filosofie dějin (MSgS) je filosofická disciplína, jež zkoumá nejzákladnější, nejvšeobecnější a nejhlubší problémy dějin společnosti, jejich poznání a hodnocení.
Ve starověku byly filosoficko-dějinné úvahy nerozčleněnou součástí prací historiků, politiků, filosofů a náboženských myslitelů. Jako relativně samostatná oblast filosofie se konstituuje v novověké filosofii. Také středověk měl určitou implicitní filosofii dějin, vyplývající z křesťanského náboženství. Dějiny lidstva byly zarámovány teologickou koncepcí od stvoření světa a člověka přes pád v ráji, příchod vykupitelův až k poslednímu soudu. To je základem filosofických úvah o dějinách od sv. Augustina (De civitate Dei) přes Tomáše Akvinského až k Bossuetovi (Discours sur l'Histoire Universelle). Vznik filosofie dějin ve vlastním slova smyslu je proto podmíněn rostoucím racionalismem a empirismem novověkého buržoazního myšlení, které se střetá s feudálními náboženskými představami. Zatímco v nábožensko-teologickém filosofování o dějinách je koneckonců hlavním činitelem vůle boží, zatímco při zpracování jednotlivých dějinných událostí se dějinné prameny nezkoumají s dostatečnou kritičností a objektivitou, ale přizpůsobují se cílům oslavy církve, svatých a obhajobě zasahování nadpřirozených sil, vyrůstá novodobá filosofie dějin z racionalistické kritiky historických pramenů, jak ji prováděl zejména Voltaire, autor termínu filosofie dějin, z důrazu na přirozené pozemské faktory dějinného procesu (podnebí, půda atp.) a ze zákonitosti, jež je imanentní dějinám samotným (Vico, Herder, Hegel). Vlastním činitelem dějin se stává člověk a v duchu optimistického racionalismu se dějiny chápou jako vzestupný vývojový proces polidšťování, zdokonalování a emancipace člověka.
Od té doby se stává filosofie dějin ve většině filosofických soustav jednou z konstituujících disciplín vedle filosofie bytí (ontologie), teorie poznání (gnoseologie), filosofie hodnot (axiologie) atp. Člení se zpravidla na problémy obsahového charakteru (někdy také ontologii dějin) a na problémy formálního nebo metodologického charakteru, mezi něž náleží především teorie poznání, metodologie a logika historicko-společenských věd. V prvém smyslu se snaží filosofie dějin řešit problémy charakteru a podstaty dějinného procesu v porovnání s přírodou, problém hybných sil dějinného pohybu, jejich zákonů a tendenci a zejména problém smyslu dějin a jejich hodnoty pro člověka. Ve své druhé dimenzi zkoumá filosofie dějin specifičnost historicko-společenského poznávání oproti poznávání přírodovědeckému, řeší problém poznatelnosti dějin a historicko-společenské skutečnosti vůbec, problém adekvátnosti a hodnověrnosti výsledků historického a společenskovědního poznání.
Sociologie původně vznikala jako další stupeň kritiky spekulativní filosofie dějin, která se tím dostává do obdobné pozice jako předcházející teologické nazírání. U zakladatelů velkých sociologických systémů — Comta, Spencera a Warda — je pozměněná tematika filosofie dějin součástí obecné sociologie a zejména tzv. sociální dynamiky. Sociologii jde o získání vědeckosti cestou obratu k popisu, empirickým a kvantitativním metodám, které spolu s hledáním kauzálních a funkčních relací při studiu současné společnosti mají odkrýt zákonitost vývoje společnosti vůbec, a tím znemožnit pouhou filosofickou spekulaci. Ve vývoji sociologie se však v průběhu doby ukazuje, že pouhá empirická sociologie se svými běžnými metodami a statistickým zpracováním výsledků může k vlastní problematice filosofie dějin říci jen poměrně málo. Proto sociologie ve 20. století, vyvíjejíc se na empirickém základě, nenahrazuje filosofii dějin plně, naopak spolu s ideologickými konflikty se ukazuje nutnost nevyhýbat se této tematice jenom proto, že empirické metody na ni nedávají jednoznačnou odpověď.
Filosofie dějin je zpravidla součástí širšího filosofického systému. Podle charakteru této soustavy se potom řeší i specifické problémy podstaty a smyslu dějin i jejich poznání. Idealistické systémy vysvětlují dějinný proces koneckonců působením idejí, určitým principem, vývojem poznání a vědomí člověka, působením charakteru a psychologie v dějinách jednajících osob a člení se zpravidla na objektivní idealistické koncepce, které spatřují hlavního činitele v duchovnu mimolidské a nadlidské povahy, a na koncepce subjektivně idealistické, vysvětlující dějinný proces z psychických faktorů jednajících osob. Materialistické systémy vycházejí naproti tomu z různých vnějších faktorů podmiňujících dějinný vývoj, jako jsou geografické podmínky nebo biologické vlastnosti člověka jako živočicha nebo, jak je tomu v historickém materialismu, rozšiřují tento materialismus na specificky společenské jevy, jako je výrobní způsob, jehož prostřednictvím lidé uspokojují své hmotné potřeby. Racionalistické směry usilují vysledovat a dokázat logiku v dějinách, odkrýt za zdánlivou nahodilostí a absurditou vyšší zákonitost, účelnost nebo nutnost, jež v dějinách vládne přes zdánlivý chaos. Iracionalistické proudy odkrývají naproti tomu vládu instinktů a vášní, náhody a chaosu, absurdnosti a nelogičnosti v historických dějích, jež samy o sobě nemají smyslu, leč by jim byl tento smysl subjektem dodán (viz např. Th. Lessing, Dějiny jako vkládání smyslu v nesmyslné).
Jinou typickou antinomií filosofie dějin je spor mezi determinismem (viz determinismus společenský) a svobodou v dějinách právě tak, jako spor mezi kolektivistickým a personalistickým pojetím dějin. Determinismus, který se může převracet až ve fatalismus, může mít jak materialistickou formu (determinace se spatřuje ve hmotných podmínkách), tak formu idealistickou (osudovost je vytvářena nadlidským duchovním principem nebo vlastnostmi lidské přirozenosti). Kolektivistické teorie zdůrazňují rozhodující vliv skupin, zejména velkých, na dějinném procesu, v němž osobnost je pouhou „vlnou v moři“, zatímco personalistické směry vyzdvihují velké osobnosti, tvůrce a génie, proroky a vládce, revolucionáře a fanatiky jako hlavní sílu, jež dává dějinám impulsy, uvádějící v chod více nebo méně inertní masy.
Noetice společenskovědního poznání se věnovali zejména novokantovci, kteří vytvořili dualismus nomotetických, kauzálně orientovaných věd přírodních a věd idiografických Tím se společenským vědám kladly radikálně jiné úkoly než vědám přírodním. Spor mezi empirickou a spekulativní metodou se dotýká povahy značné části filosoficko-dějinných prací, které zpravidla využívají materiálu a dílčích výsledků jednotlivých historicko-společenských věd. Extrapolacemi se snaží vyplnit mezery v poznání a dospět cestou dohadu, hypotézy nebo intuice k hlubšímu postižení podstaty dějin. V tomto smyslu má filosofie dějin něco společného se spekulativní filosofií přírody. Rozdíl je ovšem v tom, že dějiny na rozdíl od přírody tvoří lidé nadaní schopností se rozhodovat, měnit dané okolnosti a měnit i sebe sama. V tomto smyslu se naděje těch společenských věd, které se chtěly modelovat podle vzoru přírodovědných disciplín a cestou této nápodoby dosáhnout exaktnosti, zcela nesplnily. Předpoklad, že dějinný proces bude možno předvídat se stejnou přesností jako oběh nebeských těles se nesplnil, pravděpodobně mimo jiné i díky tvořivé subjektivitě člověka, která transcenduje dané a obsahuje bytostně prvek nepředvídatelného a nevypočitatelného.
Historický materialismus vznikl jako pokus překonat jak spekulativnost dosavadní — zejména novohegelovské — filosofie dějin, tak empirismus rodící se sociologie, budované na základech pozitivisticko-naturalistické vědy. Rozšířením materialismu na oblast společnosti a využitím dialektiky byla vytvořena nová vědecká koncepce dějinného vývoje jako přírodně historického procesu, v němž se vyvíjí člověk jako společenská bytost na základě zjistitelných zákonitostí právě tak jako díky své práci a tvořivosti, jež dané dějinné poměry znovu přetváří, a tím v té či oné míře ruší zákonitosti období minulého. Historický materialismus se konstituoval ve smyslu překonávání tradičních antinomií spekulativnosti a empirismu, racionalismu a iracionalismu, personalismu a kolektivismu, jakož i dalších typických rozporů jak filosofie dějin, tak obecné sociologie. Historický materialismus chápeme jako syntézu vědecké filosofie dějin a marxistické sociologie, přičemž ve svých filosofických základech se opírá o komplex věd o člověku a dějinách (tedy nejen o sociologii), aby jako teorie o struktuře a vývoji společnosti, o rozvoji společenského člověka zároveň přecházel do jednotlivých sociologických disciplín a jiných společenských věd jako jejich obecný teoretický předpoklad a výraz.
Zostřování ideologických konfliktů, složitost a rozporuplnost současného společenského vývoje vyvolávají nový zájem o filosofii dějin, zvláště v souvislosti s politickými událostmi posledních desetiletí. Kapitalistická společnost vytváří nové filosoficko- dějinné koncepce (např. protiklad otevřené a uzavřené společnosti u Poppera, novou periodizaci společenského a kulturního vývoje u Toynbeeho a A. Webera, antropologické koncepce analyzující soudobou civilizaci jako A. Gehlen, různé teorie „industriální společnosti“ a řadu sociálních utopií o perspektivách budoucího rozkvětu nebo zániku lidstva, jež se inspirují jak současným rozvojem vědy a techniky v počátcích tzv. vědeckotechnické revoluce, tak politickohospodářským konfliktem obou světových soustav). Na půdě marxismu se oživuje tato problematika také v důsledku zkušeností několika desetiletí vývoje socialistického systému, které problematizovaly některé ustrnulé představy marxismu-leninismu zejména 50. let a postavily problémy, vyhrocené kritikou tzv. kultu osobnosti, na nový základ. Problémy dějinné odpovědnosti, nutného a náhodného, role institucí, individuálního a kolektivního egoismu, vztahu cíle a prostředků, hodnoty člověka, budoucnosti civilizace a lidstva hluboce zaměstnávají současné marxistické myšlení, které se tím dostává do nové vývojové etapy.
Literatura: Aron R., La philosophie critique de l’histoire, Paris, 1950; Kon I. J., Kritický nástin filosofie dějin 20. století, Praha, 1963; Kritik der gegenwärtigen bürgerlichen Geschichtsphilosophie, Berlin, 1958; Schaff A., Objektivní charakter historických zákonů, Praha, 1957.