Determinismus společenský (MSgS)
determinismus společenský (MSgS). Problémem společenského determinismu míníme problém, zda jsou společenské jevy a procesy určeny nějakými obecnými zákonitostmi, a jsou-li, jaký je typ těchto zákonitostí, v jakém smyslu jde o zákonitosti nezávislé na činnosti lidí.
Společenská forma pohybu je nejsložitější formou pohybu. Moment nezvratnosti a jedinečnosti zde převažuje nad momentem cykličnosti. Každá událost společenské formy pohybu je determinována nejen obecnou zákonitou tendencí, ale i specifickou konkrétní historickou situací, komplexem neopakovatelných jedinečných podmínek.
Tyto momenty, jimiž se společenská forma pohybu odlišuje od jiných složitých forem pohybu, jsou gnoseologickým zdrojem toho, že tolik myslitelů minulosti i současnosti popíralo a popírá determinismus v oblasti společenských jevů a že se formy determinismu, s úspěchem prosazované v pojetí přírody, mění, aplikovány na život společnosti, v indeterminismus. Materialistům 18. století, kteří považovali za univerzální princip mechanisticky pojatou nutnost, při níž určující činitel jednoznačně určuje chování určovaného činitele, se měnil — aplikován na společenské jevy — mechanistický determinismus pod rukama v indeterminismus. Přírodní nutnosti mohou působit jen na organismy jednotlivých lidí, takže takto pojatá nutnost vede k přecenění biologických stránek života jednotlivých lidí vůči společenským vztahům. Proto Marx zdůrazňoval, že Hegelova idealistická dialektika pravdivěji postihuje společenské procesy než Feuerbachovo hledisko, sice materialistické, ale izolující jednotlivého člověka do jeho biologickopsychické sféry.
Moment neopakovatelnosti společenských jevů je zabsolutněn ve známém názoru novokantovce H. Rickerta, že společenské vědy mohou pouze popisovat neopakovatelné události, že nemohou odhalovat zákony.
Tendence společenského pohybu se prosazují pouze jako hromadné zákonitosti, platné jen pro celé soubory jevů, nikoli pro jednotlivé jevy. Ale metodický aparát statistiky postihuje jen jednu stránku nerovnoměrnosti v působení zákonitých tendencí — postihuje jen, s jakou pravděpodobností se daná tendence uplatní v každém jednotlivém případě. I statistický přístup však abstrahuje od konkrétních historických situací, chápe jednotlivé jevy jako kvalitativně homogenní, navzájem zaměnitelné elementy statistického souboru. Zkoumá nerovnoměrnosti v rozsahu aplikability daných pravidelností; obsah těchto pravidelností přebírá z empirie jako daný, nerozporný a interpretuje jak rodící se zákonité tendence, tak i formální možnosti jako rovnocenné formální možnosti. Nezabývá se, sám o sobě, otázkou, zda se za nerovnoměrností v rozsahu aplikability zákonitostí ve vztahu k jednotlivým případům jejich uplatnění neskrývá vnitřní rozpornost v samotném kvalitativně diferencovaném obsahu daných zákonitostí, zrod nových zákonitostí uvnitř už existujících zákonitostí. Teprve, když se zrod nové zákonité tendence realizoval natolik, že se tato tendence uskutečňuje ve značném množství jednotlivých případů, může ji statistický přístup hodnotit jako závažnou tendenci.
Některé učebnice dialektického materialismu i někteří autoři, hlásící se k dialektickému materialismu, spíše jen verbálně proklamují, že vysvětlují dialektiku nutnosti a nahodilosti. Ve skutečnosti však Plechanov a jiní marxističtí autoři, kteří na obecně filosofické rovině píší o determinismu, vycházejí z bezrozporného, mechanistického pojetí nutnosti. Dialektiku nutnosti a nahodilosti i dialektiku nutnosti a svobody chápou jako střetání dvou systémů, jejichž vnitrosystémové vztahy samy o sobě prý vyjadřují výlučně nutnost. Úloha jednotlivých lidí se chápe v plechanovovské deformaci determinismu jako úloha jakési „spouště“ dějinné nutnosti, jako zaměnitelných „[math]x[/math]“ a „[math]y[/math]“. Podle tohoto fatalistického pojetí by si prý, kdyby nebyl existoval Napoleon, vynutily historické podmínky jinou osobnost, jež by prováděla totéž, takže běh dějin by se nezměnil. Ale to je očividně umělé schéma. Vždyť kdyby na místě Napoleona byl jiný člověk, jenž by neměl v tom stupni Napoleonovu vojenskou genialitu, mohl některé bitvy prohrát, a dějiny by se byly vyvíjely značně odlišně.
Svobodu člověka Plechanov a po něm velmi mnozí autoři chápou jako aktivitu ve směru jednoznačné nutnosti. V tomto fatalistickém pojetí je problém volby principiálně iluzorní. Člověk buď poznal objektivní zákonitost a jednoznačně jedná bez jakékoli další volby, či se této zákonitosti plete do cesty a je stejně jejím zaslepeným nástrojem. Je však vyloučeno, aby jednal ve směru objektivní zákonitosti a aby se přitom ocitl mezi dvěma alternativami, jež by obě plynuly z téže objektivní zákonitosti.
Celá tato fatalistická deformace marxistického determinismu pramení z nedialektického, nerozporného pojetí nutnosti, z mechanistické revize Marxova pojetí společenské nutnosti jako vnitřně rozporné tendence.
Marx v Kapitálu dokázal, že determinujícím činitelem vnitřního samovývoje je nejen hlavní stránka rozporu, jež organizuje jevy určitým způsobem; determinujícím činitelem je i podřízená stránka rozporu, jež podněcuje zcela protichůdný pohyb. Rozporný protipól každé zákonité tendence je jejím vlastním, neodlučitelným momentem a postupně, v závislosti na změnách celkové včleněnosti zkoumaných rozporných samovývojů, tento protipól zákonitě zaujme místo původní hlavní stránky rozporu a sám se stane podstatnou, určující tendencí.
Protože jsou zdrojem rozporného samovývoje obě rozporné stránky, nejsou jevy, odporující podstatě daného útvaru (hlavní stránce rozporu) vždy a za všech okolností výchylkami, podnícenými vnějšími okolnostmi. I tyto jevy, rozporné vůči určující tendenci, mohou být determinovány vnitřní rozporností daného útvaru. Marx při rozboru zákona sestupné tendence míry zisku detailně analyzoval, jak i příčiny, působící proti působení zákona sestupné tendence míry zisku „jako takového“, jsou ve skutečnosti projevem rozvinutí vnitřních rozporů této zákonitosti.
Jedna ze stránek dílčího rozporného samovývoje dílčí rozporné totality je vždy exponentem prosazování komplexnějšího, obecnějšího rozporu uvnitř tohoto dílčího rozporu. To, že se prostřednictvím jedné ze stránek každého zkoumaného dílčího rozporného samovývoje prosazuje podstatnější rozporný samovývoj vyššího stupně obecnosti, umožňuje zkoumanému dílčímu samovývoji, aby svou vnitřní silou neustále vytvářel dialektické přechody k vývojově vyšší dialektické totalitě. Např. hlavní rozpor buržoazní společnosti, rozpor buržoazie—proletariát, je včleněn do ještě podstatnějšího rozporu, do rozporu výrobních sil a výrobních vztahů, a pohyb tohoto podstatnějšího rozporu se projevuje prostřednictvím rozporu buržoazie—proletariát. Buržoazie si udržuje postavení hlavní stránky rozporu potud, pokud kapitalistický způsob výroby rozvíjí výrobní síly. Proletariát se stává hlavní stránkou rozporu v té fázi rozvoje rozporu buržoazie — proletariát, kdy (proletariát) může a musí aktivně využít toho, že se jeho činností prosazují další potřeby rozvoje výrobních sil, hlavní stránky základního rozporu výrobních sil a výrobních vztahů. Stupeň podstatnosti jednotlivých stránek světové socialistické revoluce je dán v poslední instanci tím, nakolik se rozvojem této stránky prosazuje rozvoj výrobních sil ve světovém měřítku. Proto je pro světovou socialistickou revoluci rozhodující činnost proletariátu v průmyslově vyspělých zemích, kde proletariát může prakticky dokázat převahu socialistického způsobu výroby nad kapitalistickým. V tom stupni, v němž se socialistická světová soustava může stát hlavní stránkou rozporu mezi oběma světovými soustavami, může postupně vnášet nenásilné formy řešení rozporů, jež původně vznikly a platily jen uvnitř neantagonistických rozporů socialistických společenských vztahů, i do jednotlivých konkrétních rozporů mezi oběma světovými soustavami.
Vnitřní rozpornost veškeré skutečnosti a včleněnost každé dílčí vnitřní rozpornosti do podstatnější, komplexnější rozpornosti je klíčem k pochopení, proč se původně nepodstatné momenty původně působících tendencí často stávají samy podstatnými tendencemi. Např. protože dosud byla kapitalistická světová soustava hlavní stránkou rozporu buržoazie—proletariát ve světovém měřítku, byla tendence ke vzniku válek podstatnou tendencí. Boj proletariátu za odvrácení válek mohl být jen bojem za odvrácení jednotlivých válek, mohl jen modifikovat existující podstatnou tendenci, byl jen zvláštní formou jejího využití. Např. v době první světové války mohly síly mezinárodního proletariátu aktivně zasáhnout do zákonité nutnosti vzniku imperialistické války jen tak, že usilovaly přeměnit imperialistickou válku v občanskou válku. Nebylo tehdy ještě v moci těchto sil potlačit tendenci imperialismu ke vzniku válek jinou, mocnější tendencí. Bylo možné pouze využít tendence ke vzniku válek v zájmu socialistické revoluce. Ale tato situace se zásadně mění vznikem socialistické světové soustavy. Čím více socialistická světová soustava sílí, tím aktivněji využívá progresivních tendencí, vyplývajících z celosvětového rozvoje výrobních sil a celosvětových ekonomických vztahů. Socialistická světová soustava aktivně využívá mezinárodní dělby práce a je silou, jež i v podmínkách antagonistického rozporu mezi oběma světovými soustavami aktivně prosazuje ty možnosti, jež jsou latentně dány v současné úrovni světových ekonomických svazků, jež se však mohou prosadit pouze díky aktivitě světové socialistické soustavy. Proto vzniká situace, že řada neutrálních (ve smyslu příslušnosti k imperialistickým vojenským blokům) států podporuje ve svém vlastním zájmu ty formy mezinárodních vztahů, jež do mezinárodních vztahů může vnášet socialistická světová soustava. Hlavní a vedlejší stránka rozporu buržoazie—proletariát v celosvětovém měřítku si postupně vyměňují místo, a proto to, co bylo dosud zvláštním a rozporným případem — zabránění jednotlivé agresi — se stává podstatnou tendencí, kdežto tendence světového imperialismu rozpoutávat války se stává stále více podřízenou tendencí.
Přeměna původně podřízené stránky rozporu v hlavní stránku rozporu a vytváření nových útvarů vzájemné včleněnosti rozporů je základem důsledně genetického pojetí podstaty. Podstata kteréhokoli jevu zásadně nemůže být daným znakem, ale může být pouze tendencí. Jev či moment, jenž se posléze ustavuje jako podstatný, z počátku vzniká jako částečný, jednotlivý jev, jako výjimka z pravidla, jako rozporný protipól původně působící zákonitosti.
Objektivní společenská nutnost je dialektickou jednotou rozporných stránek a tendencí; je nutno se v každé konkrétní situaci angažovat pro tu tendenci, jež optimálně vyjadřuje nově vzniklé vzájemné sepětí rozporných samovývojů. Např. Komunistická strana Řecka stála roku 1946 před volbou mezi dvěma tendencemi — mezi tendencí k pokračování protifašistického boje, k jeho přerůstání v ozbrojené povstání proti už nekolaborantské řecké buržoazní vládě a mezi tendencí k dalšímu prohlubování široké protifašistické koalice a k pokusu porazit v parlamentních volbách buržoazii. Obě tyto tendence vyrůstaly ze zákonité nutnosti socialistické revoluce; rozdíl byl v tom, že tendence postupné nenásilné socialistické revoluce vyjadřovala nový typ vzájemné včleněnosti celosvětových rozporných samovývojů, jež se vytvářely v podmínkách rozvíjení socialistické světové soustavy.
Zatímco nedialektický determinismus nemůže uznat a vysvětlit svobodu člověka jako skutečnou volbu mezi rozličnými vývojovými možnostmi, marxistický dialektický determinismus chápe volbu mezi různými vývojovými možnostmi jako nezbytnou formu, jak se mohou rodící se vývojové tendence prosazovat vůči už stabilizovaným objektivním tendencím. Pravdivé pojetí, že objektivní zákony jsou rodícími se, vnitřně rozpornými a střetávajícími se tendencemi, je prvním pojetím determinismu v dějinách myšlení, jež nechápe svobodu člověka jako iluzi, ale jako opravdu nezbytnou cestu realizace objektivních nutností.
Dialektické sepětí společenské nutnosti a svobody se projevuje zásadně odlišným způsobem na rovině jednotlivé historické situace a na rovině vývoje lidské společnosti jako celkového procesu.
Na rovině jednotlivé historické situace volí společenské třídy a jednotliví lidé mezi rozličnými rozpornými stránkami objektivně působících tendencí společenského vývoje. Tyto tendence se prosazují činností lidí. Např. přesto, že nutnost zániku kapitalismu je v imperialistické epoše v celosvětovém měřítku již dána, pokud proletariát určité země ve svých specifických podmínkách uvědoměle nevyužije této nutnosti, dokáže buržoazie — jak ukazoval Lenin — obrátit i působení této tendence ve prospěch svého panství. Ale přesto, že aktivita lidí je nezbytnou cestou realizace společenské nutnosti, na této dílčí, jednotlivé rovině je volba a činnost společenských tříd omezena daným, nezměnitelným rámcem rozporného komplexu zákonitých tendencí, působících v této historické situaci. Na rovině jednotlivých historických situací jde o využívání, nikoli o vlastní přetvoření zákonitých tendencí.
Naproti tomu na rovině vývoje lidské společnosti jako celkového procesu jsou všechny zákonité tendence produkty činnosti lidí. U Marxe (a už i u Hegela) nejsou společenské zákonitosti objektivní v témž smyslu, v němž jsou objektivní přírodní zákony. Společenská determinace je objektivní vůči subjektům dané jednotlivé volby, ale je produktem minulé činnosti lidstva jako celku. Na rovině vývoje lidské společnosti jako celkového procesu jsou lidé výlučně tvůrci objektivních zákonitostí. Objektivní společenské tendence jsou výrazem už minulé, až zpředmětněné činnosti lidstva. Sebetvoření člověka chápe Marx jako společenskou činnost, jež v sobě zahrnuje i objektivní společenské tendence — zpředmětněnou objektivní minulou činnost lidstva.
Literatura: Bollhagen P., Soziologie und Geschichte, Berlin, 1966; Bollhagen P., Gesetzmässigkeit und Gesellschalt, Berlin, 1967; Cibulka J., Přínos Marxova Kapitálu k poznání společenských zákonů, Praha, 1962; Cibulka J., Dialektika a ontologie, Bratislava, 1968; Cibulka J., Spory o dialektiku, Bratislava, 1968; Černík V., Možnosť zmeny spoločenských zákonov, Otázky marxistickej filozofie, Bratislava, 1965, 3; Černík V., Dialektický vedecký zákon, Bratislava, 1964; Gadamer G. H., Wahrheit und Methode, Tübingen, 1965; Grušin B. A., Očerki logiki istoričeskogo issledovanija, Moskva, 1961; Hegel G. W., Fenomenologie ducha, Praha, 1960; Iljenkov E. V., Dialektika abstraktnogo i konkretnogo v Kapitale Marksa, Moskva, 1960; Jaspers K., Vom Ursprung und Ziel der Geschichte, Frankfurt am Main, 1957; Karlin S., Mathematical Methodes and Theory in Games, Programming and Economics, London—Paris, 1959; Mannheim K., Das konservative Denken, 1927; Marx K., Ekonomicko-filosofické rukopisy, Praha, 1961; Marx K., Engels B., Německá ideologie, Spisy 3, Praha, 1962; Marx K., Ke kritice politické ekonomie, Praha 1953; Marx K., Grundrisse der Kritik der politischen Ökonomie, Berlin, 1953; Parsons T., The Social System, Glencoe, 1951; Plechanov G. V., Příspěvky k dějinám materialismu, Praha 1947; Parnjuk M. A., Determinizm dialektičeskogo matěrializma, Kijev, 1967; Sartre J. P., Marxismus a existencialismus, Praha, 1966; Spengler O., Der Untergang des Abendlandes, 1921; Toynbee A. J., Study of History, London, 1934 (I—III), 1946 (IV—VI), 1955 (VII—X); Toynbee A. J., Civilization of Trial, London 1949.
Viz též heslo determinismus ekonomický ve Velkém sociologickém slovníku (1996)