Sociologie americká (MSgS)
sociologie americká (MSgS). Pro sociologii představují Spojené státy americké téměř půl století zaslíbenou zemi; vytvoření této významné pozice má ovšem svou předhistorii a vlivy na sociologickou práci v ostatních zemích se v jednotlivých obdobích měnily co do směru i co do rozsahu.
Počátky americké sociologie byly poznamenány přejímáním evropského myšlení se specifickým důrazem na evolucionismus a meliorismus, na sociální reformu a psychické složky společenského procesu; tyto rysy patří k celkovým zvláštnostem kapitalistického vývoje v USA. Od 90. let minulého století, kdy bylo území v podstatě dosídleno, se znatelně zostřují vnitřní rozpory řádu, kde se doposud zájmy a možnosti jedince zdály totožné se zájmy a možnostmi zřízení, urbanizace a industrializace, rychle se rozvíjející od občanské války, přinášejí nejen prudké změny života, ale také viditelná a citelná sociální zla. Počátky sociologie byly i v Evropě vázány na porevoluční poměry, na snahy upevnit a cílevědomě zlepšovat existující stav, pevněji začlenit všechny společenské složky do daného pořádku — podmínky amerického vývoje jen daly vyniknout aktivismu, až voluntarismu, racionalismu, optimismu, údajné neomezené přizpůsobitelnosti člověka a neohraničené přeměnitelnosti světa, rozumí se v rámci daného a domněle nejlepšího řádu. Postupné vytváření amerického národa z mnoha rasově, národnostně a kulturně rozdílných skupin orientovalo daleko rozhodněji pozornost na konkrétní pochody, kterými jedinec vrůstá do své společnosti, na osobnostní vrstvy, v nichž si ho společnost asimiluje a na strukturu mikroskupin, jimiž si tuto společnost nejintenzivněji přisvojuje — sociální psychologie nebyla náhodou po řadu desetiletí typickou americkou společenskou disciplínou.
První sociologická fakulta v USA byla založena na chicagské universitě roku 1892 A. W. Smallem (1854—1926), který stál také u zrodu Americké sociologické společnosti a Amerického sociologického časopisu; Small vyzdvihl kategorii skupiny jako jednoty zájmů a hlásal nutnost na vědě založené sociální politiky, která by harmonizovala konflikty moderní společnosti. Také současník Smallův F. H. Giddings (1855—1931) chtěl prostřednictvím sociologie především vypracovat metody racionální politiky, která by zajišťovala autoritu státu právě tak, jako práva občanů; v souboru společenských procesů, které pro něho byly procesy psychologickými, přitom zdůrazňoval společenský nátlak a vůdcovství: soustava společenského nátlaku nastupuje na místo přirozeného výběru, přežít lze pouze začleněním do systému a respektováním jeho hierarchie, zdatnější znamená také mravně hodnotnější, elita je nadána přirozenou nadřazeností. Ke konci života se Giddings stal propagátorem induktivních a kvantitativních postupů. Posun, kterého se evolucionismu dostalo na americké půdě, lze velmi výrazně sledovat u L. F. Warda (1847—1913). Automatický pokrok, jak si jej představoval Spencer a jak jej v podobě čistého sociálního darwinismu s konkurencí jako přirozeným výběrem zastával W. G. Sumner (1840—1910), by podle Warda v nekontrolovaném průchodu pudů způsobil jen chaos, válku všech proti všem, proto idea pokroku musí zahrnout cílevědomé, racionální zásahy člověka, individuální a společenské, založené na intelektu, poznání, vědě, která nemá jiného smyslu, než sloužit dobru člověka. Tento důraz na melioristickou intervenci do zákonů dějin — které byly jinak chápány jako zákony přírodní — je u Warda jen rozpracovanějším stanoviskem, které v americkém myšlení od počátku převládlo; byl-li americkému přístupu bližší Spencer než Comte pro individualismus a nominalismus, v tomto bodě byl přijímán jen výjimečně — kromě odlišných společenských podmínek i vliv protestantského podtržení individuální vůle, snahy a činnosti byl příliš silný. Ward nechápal společenský vývoj přímočaře, nýbrž jako soustavu rozrůzněných proudů; jeho „dynamická“ sociologie, sestávající z „čisté“ a „aplikované“, měla být vědou o této skutečnosti, jednající jak o poznání, tak o cestách racionální změny společenských struktur.
Spíše než na další vývoj sociologie působil na formování sociální psychologie E. A. Ross (1866—1951), který také termín sociální psychologie poprvé užil. Ross byl především sociální reformátor, zabývající se aktuálními sociálními problémy, a to nejen na americké půdě: sbíral materiál v Indii, Číně, v Mexiku, neváhal po Říjnové revoluci navštívit Sovětský svaz, aby na místě pozoroval společenské změny. Ve svém učení o společenských procesech razil pojem „sociální kontroly“, který pak vešel do základního sociologického pojmosloví: mechanismy, kterými si skupina podřizuje jednotlivce, jsou původem společenské, ale jejich působnost se uskutečňuje zvnitřněním, tj. tím, že se stávají integrální osobnostní součástí členů skupiny. Spíše organistický ráz si podržely sociálně psychologické názory Ch. H. Cooleyho (1864—1929), i když jak jednotlivce, tak společnost prohlašoval za neredukovatelné aspekty téže skutečnosti. Cooley věnoval mnoho pozornosti společenským pochodům, v nichž se v jedinci vytváří „já“, podstatně určené účastí v sociálních skupinách; do konce života zůstal skeptický k statistickým metodám.
Pozdější americká sociologie přijala Cooleyho rozlišení společenských skupin na primární a sekundární (převládají bezprostřední, osobní vztahy a jednotlivec se plně identifikuje s ostatními na rozdíl od sdružování, které člověka zasahuje jen částečně a vyznačuje se účelovou činností, nepřímou komunikací, pravidly, sociálními přehradami a nahodilostí kontaktu). Jednotlivými stadii ve vývoji „já“ v procesu sociální interakce se zabýval rovněž J. M. Baldwin (1861—1934). í
Stranou uvedených autorů zůstala kdysi osamělá, později však o to životnější postava T. V. Veblena (1857—1929), který se považoval za ekonoma. Veblen zdůrazňoval určující úlohu charakteru práce pro tělesné i duševní návyky, pro myšlení a cítění člověka, pro kulturu, lidské vztahy i společenské instituce; třída, která žije v blahobytu a nepracuje, se tímto svým postavením vymyká působení sil, které vedou ke společenským změnám, a tak se stává retardačním momentem ve vývoji průmyslové společnosti. Veblenova koncepce západní civilizace jako přibývání prvků nečinnosti a vykořisťování, i četné podněty, které tu čerpali technokraté, neovlivnily soudobé sociologické myšlení tolik jako sugestivní analýzy životního slohu „zahálčivé třídy“: od poloviny 30. let vystupuje Veblen ze zapomenutí a zejména po druhé světové válce se stává téměř klasikem kritických proudů teoretické sociologie.
Vlastní formování americké sociologie lze zhruba vyznačit lety 1918—1935. Koncem tohoto období stojí proti evropským proudům a školám navenek poměrně jednotný model zavedené, rozsahem mohutné a dosahem významné disciplíny, ztělesňující ve své oblasti nároky a možnosti vědeckosti typu obdobného přírodním vědám; v těchto posledních letech také vnitřně kulminoval sociologický empirismus, kterým Spojené státy americké představovaly jeden ze základních pólů vývoje světové sociologie mezi válkami.
V uvedeném období se sociologie jako obor především rozrostla početně co do posluchačů, absolventů, vyučujících, výzkumných pracovníků, členů Sociologické společnosti, publikací; vedoucí úloha postupně přecházela na mladší generaci, na oblast Středozápadu a chicagskou školu. Zároveň probíhal proces diferenciace a specializace sociologických výzkumů i výuky a objevovaly se organizované mezioborové kontakty i mezioborová spolupráce s jinými úseky společenských věd. Válka navodila skepsi k ideám společenského pokroku i k abstraktním, deduktivním, spekulativním „zákonům“, důraz na fakta, indukci, mnohostranné závislosti společenských jevů a statistické možnosti jejich sledování se víc a víc prosazuje. V polemikách mezi zastánci případových studií a protagonisty kvantifikace a korelací se sice ozvaly výhrady k tomu, že statistický pohled postrádá dynamiky, vymyká se mu struktura celku i subjektivní složky, brzy však upadly v zapomnění. Úsilí o zvědečtění sociologie, o vypracování a rozvíjení výzkumných metod se stalo v éře mezi první světovou válkou a koncem velké krize centrální a v tomto smyslu vystřídalo bezprostřední orientaci na zlepšení sociálních poměrů a urychlení pokroku.
Zformování americké sociologie bylo výrazně spjato s prací chicagské školy, která zasahovala i sociální psychologii. Stoupající zájem o tuto oblast po první světové válce vykládají obvykle americké prameny změnou atmosféry, příklonem k introspekci a větším důrazem na neracionální síly v lidském životě; jistě právem by bylo možno uvést potřeby asimilace imigrantů, podtrhující význam začlenění jednotlivce i skupiny do širšího společenského celku a přesouvání problematiky uplatnění individua ze sféry aktivity a výkonu do sféry přizpůsobení, postojů, organizace a dezorganizace osobnosti. Orientace chicagské skupiny v oblasti sociální psychologie dostala název interakční sociální psychologie — termín postihující odmítnutí předchozích biologistických koncepcí, zejména McDougallovy, který za základní elementy lidského chování považoval zděděné instinkty. Na počátku 20. let vystoupili proti těmto představám filosofové, psychologové a sociologové, zvláště L. L. Bernard a E. Faris, a v navázání na Cooleyho a Baldwina dokazovali, že nikoli instinkty a vůbec biologická stránka, nýbrž proces sociální interakce hraje hlavní roli v socializačním procesu, ve vytváření „já“ a v rozvoji osobnosti. Procesy formování a změny osobnosti zkoumal v různých sociálních situacích W. I. Thomas (1863—1947), který své pojetí sociální situace jako vztahu sociálních hodnot a postojů rozpracovával spolu s F. Znanieckým (The Polish Peasant in Europe and America, 1918—1920); v souladu se svou koncepcí kladl také metodicky hlavní důraz na analýzu materiálů o chování (životopisy, dopisy, deníky atd.).
Ve vlastní sociologii byla vedoucí úloha chicagské university představována zejména studiem města, u R. E. Parka na pozadí obecnějších teorií civilizačních proměn: urbanizace je základním znakem civilizačního vývoje, v městě se střetají síly příznačné pro sociální změnu vůbec, město je proto příhodné pro výzkum variability lidské přirozenosti a rychlých institucionálních změn. Město je útvar, který je společností i pospolitostí, umělým výtvorem i organismem; zkoumání jednotlivých relativně uzavřených okruhů a celků uvnitř města se stalo v chicagské škole obvyklým postupem a podnítilo zkoumání jiných typů prostředí a sociálních skupin. Přitom byly rozvinuty některé pojmy, jimž se později dostalo širokého ohlasu a rozpracování, jako sociální distance (první postojové škály začal konstruovat Bogardus jako spolupracovník Parka v roce 1924). Termínem „kulturní mezera“ (nesoulad mezi nemateriální a rychleji se rozvíjející materiální kulturou) se stal na dlouho známý W. F. Ogburn; skutečné působení tohoto Giddingsova žáka na chicagské universitě záleželo v méně nápadném, soustavném prosazování statistických technik (metodologické stati vydával s E. E. Burgessem) do mezioborové spolupráce společenských věd. Byl také vydavatelem a spoluautorem vlivné mnohosvazkové publikace Recent Social Trends (1933) o vývojových tendencích země, kterou si statistické zpracování dobylo domovského práva v americké sociologii.
Přesun pozornosti k malým skupinám a mikrostrukturám, které se jevily nejvhodnějším materiálem pro zvědečťování sociologie tak, jak se mu v tomto období rozumělo, samozřejmě zasáhl i řadu jiných témat. Spolu se sociologií města se rozvíjí i sociologie venkova, vznikají práce ze sociologie rodiny a manželství, zkoumá se z různých aspektů zločinnost, zejména mládeže, a různé jiné skupiny dané ekologicky, profesionálně, způsobem života (hobo); zhruba platí, že zárodky detailizace americké sociologie do úzkých specializovaných a poměrně navzájem uzavřených disciplín spadají do těchto let včetně prvních kroků sociometrie (Moreno, Who Shall Survive? 1934). Vznikají obsáhlé popisy způsobu života určitých celků, užívající statistického a dokumentárního materiálu, z nichž nejznámější se stala práce manželů Lyndových Middletown (1929, Middletown in Transition, 1937). Mnoho autorů tohoto druhu mělo etnologické a kulturně antropologické školení; sbližování, k němuž v tomto období dochází mezi sociologií a kulturní antropologii, je tak silné, že mnohdy se autoři liší pouze tématem, a není nikterak náhodné, že nové publikace o americkém způsobu života a americkém charakteru zhusta píší kulturní antropologové (Clyde Kluckhohn, W. Lloyd Warner atd.). Z kulturní antropologie měl na americkou sociologii největší vliv funkcionalismus Mali- nowského a Radcliffe-Browna a teoretické podněty z konkrétních studií R. Benedictové a M. Meadové.
Obrat k empirismu, který se sléval z řady tematických okruhů a výzkumných postupů a představoval vládnoucí typ americké sociologie v daných letech, do krajnosti realizoval postuláty, založené už ve výchozím evropském pozitivismu; spor přírodovědeckého a duchovědného pojetí — který v Německu vyústil v převahu duchovědného přístupu tak, že před pádem výmarské republiky stál proti americkému empirismu jako protipól právě německý duchovědný model sociologie — šel téměř mimo půdu Spojených států amerických: vědeckost sociologie byla přímo hodnocena mírou, jíž se blížila a připodobňovala modelu přírodních věd. To je možno ověřit si nejen na charakteru prací, nýbrž i na metodologických příručkách, které začaly být od konce 20. let vydávány v hojném počtu, i na učebnicích, které zpravidla postrádají teoretické ujasnění, vyhýbají se vlastní teorii společnosti a představují spíše eklektické spojování výsledků speciálních průzkumů a přehledů jednotlivých sociologických disciplín. Empirismus znamenal trvalý přínos v zachycení a analýzách dílčích výseků společenské skutečnosti a v rozpracování metodologie a technik, mnohdy velmi subtilních, ke zkoumání těchto oblastí; v tomto smyslu byl jednou z velmi plodných cest otevřených pro přístup, který rezignoval na možnosti vědeckého postižení celku dějinného pohybu. Teoretické a metodické meze empirismu jsou však natolik úzké, že jeho jednostranná pasivita, analytičnost a statičnost stále budí aktivní, celostní, pohybové kritiky, pokoušející se překonat mechanicismus sociologického empirismu, spjatého s přírodovědeckým modelem.
Od poloviny 30. let do počátku 50. let empirismus dále narůstal do šířky, avšak jeho principy se už dostaly do vnitřní krize; růst přitom probíhal nejen na mateřské půdě, nýbrž zejména po konci války prudce zasahoval evropské a zčásti i rozvojové země, takže se poměrně právem mluvilo o „vývozu“ empirické sociologie. Toto šíření empirismu mělo především zdroje ve změnách společnosti a tomu odpovídajících změnách v postavení a funkci sociologie. Novým Údělem začínají a upevňují se organizované zásahy do různých oblastí společenského života, které se stále pravidelněji opírají o příslušné průzkumy; v tomto smyslu všestranné využívání sociologie vládními a mocenskými orgány a institucemi se rozmohlo zvláště od druhé světové války. „Pochod sociologie do života“ se projevuje také v systematickém pronikání do škol a do výchovy, do publicistiky a do propagandy, do prostředků masového působení. V souvislosti s tím přicházejí proměny tematické, institucionální přináležitosti a společenského postavení. Počátky americké empirické sociologie byly spjaty s různými reformními hnutími a pokusy, s nadacemi, později se školskými institucemi, zatímco postupně těžiště přešlo na průmyslové, obchodní a finanční koncerny, na politické organizace, vládní a správní složky v nejširším slova smyslu, na orgány ovládající prostředky působení na masy; zároveň typická reformní tematika — zločinnosti, rozvodovosti, sebevražedností, prostituce, alkoholismu, rasových a národnostních menšin, nepřizpůsobenosti osobností a skupin — přechází k problémům zajímajícím nové zákazníky, od rozkvětu průmyslové sociologie (jejíž prvopočátky patří už ovšem také konci 20. let) a sociologie „lidských vztahů“ přes zkoumání veřejného mínění a účinnosti moderních prostředků masové kultury a propagandy po zkoumání společenské stratifikace, politického života, sociologie armády. Výzkumná práce v tomto období se nutně stává záležitostí početných kolektivů, materiálového a přístrojového vybavení a mezioborového přístupu; tak už byla pořízena souborná práce o vztazích černých a bílých An American Dilemma (1944) a rozsáhlý soubor výzkumů The American Soldier (1949).
Hranice empirismu se postupně obnažují z vnějších i vnitřních důvodů. Problematika velké krize, problematika demokracie a fašismu za války, problematika Spojených států amerických jako vedoucí mocnosti kapitalistického světa proti socialismu a zároveň jako země daleko nejpokročilejší v technickém rozvoji a v úrovni „společnosti hojnosti“ je po válce stále očividněji nepostižitelná empirickými přístupy; zároveň nepřeberné nahromadění dílčích výzkumů, dat a návodů, jejichž platnost ani není jistá, volá po kritériích třídění, po kritickém rozboru, po pokusu povznést se k celkovějším souvislostem a dynamice společenského života. Sociologie chce být na nové úrovni společensky užitečná, přičemž přesahuje dosavadní vlastní představy o vědeckosti — do americké sociologie v tomto období proniká teoretičtější duch v různých podobách. Tento proces byl výrazně ovlivněn pronikáním evropského sociologického myšlení 20. století, do velké míry prostředkovaného vlnou protifašistické emigrace humanitně orientované, a to jak jejich vlastními pracemi, tak působností učitelskou a vědeckopopularizační a v neposlední řadě činností ediční a překladovou. M. Weber, Durkheim, Pareto, Tönnies, von Wiese, Simmel, Mannheim se objevují v duchovní atmosféře Nového světa vedle o něco dříve importovaných podnětů Freudových; zvláště u Maxe Webera se právem mluví o skutečné renesanci, zejména po konci války.
Zteoretičťování americké sociologie probíhalo na různých úrovních a z různých pozic. Z pokusů, které rezignují na celkovou teorii společnosti, dosáhla prvořadé působnosti Mertonova koncepce „teorií středního dosahu“. R. K. Merton (nar. 1910), profesor kolumbijské university, má za to, že v současné době sociologie není s to podat integrální teorii společnosti a proto o ni ani nemá usilovat; plně dostačují generalizace určitého stupně, založené na prověrce předchozí hypotézy výzkumem, který ji potvrzuje nebo modifikuje, čímž vzniká nová hypotéza. Toto pojetí tedy trvá na přísném stálém bezprostředním vztahu teorie a výzkumu, teorie je spíše soustavou speciálních teorií určitých oblastí; autor se nezabývá problémem vzniku teorie z dat a neklade si otázky povahy abstrakce ve společenské oblasti. Jako stoupenec strukturálního funkcionalismu přispěl Merton ve svých úvahách k ujasňování pojmu funkce v sociologii a v aplikaci vlastních zásad dosáhl pozoruhodných výsledků v studiích masových komunikací, byrokratismu a zvláště sociologie vědy.
Ze systematických sociálních teorií, formujících se od 30. let, se nesporně prosadila odrůda strukturálně funkcionalistické školy, která se v USA nazývá teorií sociální akce; její představitelé po léta vystupovali, stejně jako například P. A. Sorokin, proti empirismu i proti novopozitivismu. Do tohoto proudu, různě ovlivňovaného tradicemi německého duchovědného myšlení, patří F. Znaniecki, R. Maclver, H. P. Becker a zejména pak Talcott Parsons (nar. 1902), profesor harvardské university. Společnost se tu chápe prostřednictvím sociálního jednání, které se analyzuje v pojmech cíle, prostředku a různých vrstev motivace; při sledování subjektivně zamýšleného významu je přitom individuum v dané situaci orientováno na to, že počítá s určitými reakcemi druhých nebo jejich alternativami. Systém těchto stálých motivovaných interakcí je základem sociálního systému, kde každý jednotlivec plní roli odpovídající jeho postavení v struktuře.
Integrovanost sociálního systému závisí tedy především na souladu hodnot, které sleduje většina členů daného útvaru; společenské systémy nejsou sice nikdy zcela integrovány, ale tendují k stabilitě, nacházejí se ve stavu dynamické rovnováhy. Parsons sice postihuje některé aspekty mnohostranné vázanosti lidí v moderní společnosti a jejích klidových momentů, byl však právem trvale kritizován pro jednostranné přeceňování hodnot a norem (po jejich původu se neptá), statických a harmonických stránek, pro ahistorismus a pomíjení dynamiky, pro formalismus přecházející skutečné konfliktní vztahy společenských skupin a tříd a problematiku moci, pro společensky konzervativní dosah. Je pozoruhodným případem toho, jak v rámci dosavadní americké tradice se i duchovědné evropské podněty přepracovávají v spekulativní, neméně naturalistický model společenské vědy, než týmiž autory kritizovaný novopozitivismus.
Od počátku 50. let se tíhnutí k teorii projevuje zřetelněji: nejde už pouze o teorii jako takovou, ale o její určitý charakter a poslání, volá se nejen po vědecké teorii, která by dala páteř výzkumu a stimulovala jej, nýbrž po teorii, která by zároveň také odpovídala na hlavní problémy společenského vývoje a lidského života. „Společnost hojnosti“ si v některých svých představitelích uvědomuje nutnost teoretického vyrovnání s existencí kapitalismu a socialismu, s dalšími perspektivami vývoje světa a západní civilizace, se skutečným postavením Spojených států amerických v dějinách, s komplexem společenských a lidských proměn, které přináší vědeckotechnická revoluce — veškeré průzkumy jednotlivých oblastí samy o sobě ani dosavadní typy systematické teorie tu nejsou s to odpovědět. Pro humanisticko-kritickou větev této orientace není už dostatečnou oporou tradice amerického sociologického myšlení; víc možností slibují velké postavy evropské sociologie z počátku století a poprvé i marxistické podněty. Sociologie hledá spojení s ekonomií, psychologií, politikou, filosofií, historií a dokonce i uměním, chce se zabývat skutečnými problémy skutečného současného amerického občana a odmítá i co do výrazu jak abstraktnost spekulativních soustav, tak abstraktnost empirických dat v důrazu na formy bližší umění a žurnalistice, které by postihly „démonický charakter dějin“. „Teorie konfliktu“, reprezentovaná v USA především A. L. Coserem, zdůrazňující proti strukturálně funkcionalistické teorii opačné momenty střetávání, zápasu o moc, pohybu v sociální interakci, je v tomto smyslu reakcí značně akademickou; proti tomu autoři uvedeného typu většinou sledují společensky kritické cíle, analyzují situaci člověka v moderní společnosti a ptají se po perspektivách jeho zhumanizování, začasté přitom inspirováni Marxem a Freudem. Podle jejich názoru zatím převládající typ sociologie jak empirické, tak systematické se dostal sám do vleku sil byrokracie a odcizení, které byli s to uchopit představitelé „klasické sociologie“ (řada počínající Marxem, dále M. Weber, Durkheim, Veblen, Simmel, Mannheim, až po zesnulého Millse). Své hlavní poslání spatřují v „porozumění současnému životu“, přičemž sociologie a její metody pro ně mají vzhledem k tomuto úkolu druhotný význam. K této linii, prolamující hranice dosavadních tradic amerického sociologického myšlení, se vedle sociologů počítají i dosti odlišní autoři jiných oborů — L. Mumford, H. Marcuse, E. Fromm, E. Erikson, H. Rosenberg, N. Brown, P. Goodman, M. McLuhan, R. Williams, B. Moore, M. Stein, v neposlední řadě i D. Riesman.
Literatura: Becker H., Boskoff A., Modern Sociological Theory in Continuity and Change, New York, 1957; Gurvitch G., Moore W. E., eds., Twentieth Century Sociology, New York, 1945; Hinkle R. C., Hinkle C. J., The Development of Modem Sociology. Its Nature and Growth in the United States, New York, 1954; Madge J., The Origins of Scientific Sociology, Glencoe, 1962; Maus H., A Short History of Sociology, London, 1962; Zetterberg H. L., ed., Sociology in the United States of America, UNESCO, 1956; Mills C. W., The Sociological Imagination, New York, 1959; Odum H. W., American Sociology, New York, 1951; Sibley E., The Education of Sociologists in the United States, New York, 1963; Stein M., Vidich A., eds., Sociology on Trial, Englewood Cliffs, 1963.