Manželství (MSgS)
manželství (MSgS) je relativně trvalé emocionální, intelektuální a sexuální soužití a společné hospodaření muže a ženy, stvrzované dosud určitou institucí (církev, stát). Společenským účelem nanželství je založení rodiny.
To je nejobecnější charakteristika manželství. Je možné vymezit manželství přesněji tím, že poukážeme na jeho společenskou funkci, na bližší určení vztahů mezi manželi, na jeho fungování v rámci platných právních norem apod.; je tedy možná definice manželství ze zorného úhlu sociologie, práva, ale i etiky, sexuologie apod. V sociologické literatuře je nejčastěji přejímáno vymezení manželství jako „legalizace sexuálních vztahů mezi partnery, hospodářská kooperativa a společné duchovní soužití“ (Mudrock) či jako „relativně trvalé soužití muže a ženy, které se neomezuje na soulož a udržuje se po narození dítěte“ (Westermarck).
Toto vymezení platí však pouze pro manželství monogamní — monogamii. Tato forma manželských vztahů, přestože je dnes nejvšeobecnější (vedle monogamie existuje v současné době ještě manželství polygamní — polygamie, založené na trvalém soužití jednoho muže s několika ženami — v některých oblastech Asie a Afriky a manželství polyandrické — polyandrie, charakteristické soužitím jedné ženy s několika muži, obyčejně bratry — v Tibetu a sev. Indii), není univerzální formou snubního styku všech etap vývoje lidské společnosti, nýbrž dosud etapou poslední. Po období neomezeného pohlavního styku — promiskuity, která existuje v období procesu vytváření člověka a není ještě výrazem lidských snubních svazků, dochází k vyloučení pohlavního styku mezi rodiči a dětmi, později mezi sourozenci a tím vzniká v období divošství první forma manželství, označovaná v etnografické i sociologické literatuře jako manželství skupinové. Omezení pohlavního styku v linii přímé pokrevnosti znamená veliký pokrok ve vývoji lidstva zvláště z hlediska eugenického. Výsledkem je vytvořeni rodové instituce, kdy všechny ženy jednoho rodu jsou manželkami všech mužů jiného rodu. V takovém případě bylo možno generační posloupnost určovat výhradně jen podle matky — mluvíme tedy o mateřské linii posloupnosti. (Ta byla od 70. let minulého století, hlavně vlivem studií J. J. Bachhofena a L. H. Morgana, chápána nejen jako určování pokrevního příbuzenství, nýbrž jako všeobecná vláda žen — matriarchát, existující jako univerzální stadium vývoje manželství. Toto pojetí přebírá také B. Engels. Moderní etnografické výzkumy, např. B. Malinovského, však tuto teorii nepotvrzují.) V důsledku individuální pohlavní přitažlivosti přechází skupinové manželství postupně k většímu stabilizování svazku dvou partnerů, který však může kterýkoli z nich libovolně a beztrestně zrušit a vytvořit svazek nový. Tím vzniká v období barbarství manželství párové, které v sobě nese zárodek pozdějšího manželství monogamního, v němž svazek mezi partnery nabývá relativně trvalé stability, vynucené vznikem soukromého přivlastňování společenského nadproduktu a snahou po udržení majetku uvnitř jednoho manželského svazku, uvnitř jedné rodiny nejbližšího pokrevního příbuzenstva. Monogamie je tedy ve svém vzniku ovlivněna hlavně hospodářskými faktory. Přestože je tato okolnost pro monogamii určující, nelze opominout, že monogamní manželské vztahy přinesly lidstvu jeden z velmi důležitých momentů jeho kulturního rozvoje — individuální pohlavní lásku.
Fakt, že monogamie vzniká nejen jako přirozený svazek muže a ženy, ale hlavně jako svazek hospodářský a majetkový, vede k nutnosti vytvoření právních ustanovení a norem, upravujících vznik a zánik manželství, právní poměry mezi manželi po dobu trvání manželství a povinnosti manželů; vzniká manželské právo jako součást práva rodinného. Tím nabývá monogamie institucionálního charakteru, přestává být jen soukromou záležitostí manželů a stává se záležitostí veřejných institucí, především církve a státu. Přestože má monogamie od svého vzniku až dosud stejnou vnější formu, doznal obsah manželských vztahů značných změn. Ruku v ruce s těmito změnami se vyvíjí a mění i odraz těchto změn v právní nadstavbě. Změny ve vnitřním uspořádání manželských vztahů si vynucují také změny v jejich právním vyjádření. Důkazem toho je např. nový zákon o rodině, platný u nás od roku 1964, zakotvující změny, které se udály od přijetí minulého zákona z roku 1949.
Vedle změn, které prodělává monogamie v procesu svého vývoje, ovlivněných odlišností vývojových etap společnosti, nelze přehlédnout ani diferenciaci jejího vnitřního uspořádání a fungování u manželství různých společenských tříd, vrstev či stavů, dané odlišností sociálního postavení, společenské mobility a prestiže, morálních, náboženských, estetických norem a hodnot, tradic apod. V třídní společnosti je monogamie i její uzavírání symbiózou pohlavní lásky dvou partnerů a jejich sociálně ekonomického postavení. Uvnitř této symbiózy je však v každém jednotlivém manželském svazku různé napětí obou stránek od jejich jednoty až k jejich neslučitelnosti, projevující se buď přímo jako nemožnost realizace (manželství mezi lidmi vzdálených sociálních skupin), nebo jako ignorování vzájemné lásky a přitažlivosti a jejich podřízení činitelům hospodářským. Navíc je možnost uzavírání manželství a jeho zdárný vývoj ovlivněn v některých dobách a v některých zemích řadou různých ustanovení církevních či světských, která mají asociální charakter (např. zákaz sňatku věřícího s nevěřícím či jiného vyznání, zákaz sňatku árijce s neárijcem v době fašistického Německa nebo zákaz sňatku bílých s černými v některých státech USA apod.). V situaci, kdy je vztah mezi manželi podřízen vztahům majetkovým, je přirozené, že v řadě manželství setrvávají partneři v důsledku ekonomické závislosti a nikoli v důsledku vzájemné náklonnosti. To vede k vyhledávání mimomanželských styků, realizovaných s největší pravděpodobností do té doby, pokud bude mít monogamie institucionální charakter, formou prostituce.
Od konce minulého století prodělává však monogamie podstatné změny, které jsou předznamenáním manželských vztahů budoucnosti. Masový rozvoj velkovýroby a zespolečenštění výroby, rozpad naturálního hospodářství a malovýroby, soustřeďované dosud v okruhu jednotlivých rodin, vede k odchodu všech členů rodiny včetně ženy do práce mimo rodinu a způsobuje narušení ekonomické závislosti jednoho partnera, obyčejně ženy, na druhém, čímž do vztahů mezi manželi vstupují momenty rovnosti. Ne náhodou charakterizuje řada sociologů tento stav manželského soužití jako „egalitární“ či „partnerský“ (Schelsky, Young, König). Tato strukturální změna vnitřního uspořádání manželských vztahů je dnes patrna ve všech společnostech indu- striálního typu (viz společnost industriální) a její dovršení bude uskutečněno tehdy, až manželství ztratí úplně formu majetkové a zřejmě i právní instituce a stane se „soukromým vztahem, který se týká jen zúčastněných osob“ (Engels) a je založen na jejich emocionální a fyzické náklonnosti. Je přirozené, že za takových okolností bude trvat jen to manželství, v němž bude mezi manželi citový vztah a fyzická harmonie. Pak se formální registrace i formální rozluka manželství stanou zbytečností.
Literatura: Engels B., Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, Praha, 1949; Christensen H. T., Handbook of Marriage and the Family, Chicago, 1964; Klabouch J., Manželství a rodina minulosti, Praha, 1962; Neubert R., Nová kniha o manželstve, Bratislava, 1964; Oeter F., ed., Familie im Umbruch, Gütesloher Verlagshaus, Gerd Mann, 1960; Russell B., Manželství a mravnost, Praha, 1931; Sussman M. B., Sourcebook in Marriage and the Family, New York, 1963.
Viz též heslo manželství ve Velkém sociologickém slovníku (1996)