Definice operativní v sociologii (MSgS)
definice operativní v sociologii (MSgS). Podobně jako ve filosofii a ostatních společenských vědách, vyvíjel se operacionalismus také v sociologii ve dvou základních formách: ve formě rigidního operacionalismu, jenž je sociologickou variantou „fyzikálního operacionalismu“, a v podobě operacionalismu mentálního, jenž s původními požadavky krajní varianty operacionalismu má ovšem málo co společného.
Sociologický operacionalismus, spjatý zejména s novopozitivistickou orientací, jakkoli nelze podle Rapoporta klást rovnítko mezi operacionalismus a novopozitivismus, (viz sociologie novopozitivistická), se tedy vyvíjel od formulace rigorózních, leč povětšině nereálných požadavků na koncepci sociologického výzkumu a výstavbu sociologické teorie, k umírněné variantě, jejíž první náznaky se objevují už ve 30. letech např. u Stevense, zvlášť výrazně pak u Pratta (v souvislosti s problematikou psychologickou) a Benjamina. V koncepci A. Rapoporta se zmírnění projevuje mj. v tom, že kromě operativních definic připouští také tzv. definice postulativní, jimž však přisuzuje „menší stupeň reálnosti“ a jež mají funkci pouze „dočasných konceptuálních schémat“. Proti krajnímu operacionalismu, revidovanému ostatně operacionalisty samotnými, byly vzneseny zejména tyto námitky: 1) vyloučení všech pojmů, jež nelze operativně definovat, ze sociologie, znamená znemožnit výstavbu jakékoli ucelenější sociologické teorie; 2) operativní definice jsou většinou tautologické nebo prostě bezobsažné; 3) operativní definice pouze formálně připomínají analogické definice ve fyzice. Námitky 2) a 3) vznášejí shodně např. I. S. Kon i P. Sorokin. Rigidní operacionalismus, reprezentovaný např. Lundbergem, Chapinem, Bainem aj., je „ve své ideální formě totožný se sociálním měřením“ a je úzce spjat s rozvojem krajně empirické orientace, typické pro americkou sociologii 30. a 40. let našeho století (dalšími reprezentanty operacionalistického přístupu jsou H. Zetterberg, Lazarsfeld, Dodd, v oblasti obecné teorie chování Skinner, v psychologii pak Pratt, Stevens aj.). Ovlivnil proto také nejvýznamněji praktické výzkumníky, v podstatně menší míře teoreticky orientované badatele. Pozitivním rysem rigidního operacionalismu, který byl, jak zjišťuje Sjoberg, „rozsáhle akceptován“, je to, že otevřel metodologicky významnou a dodnes diskutovanou problematiku a že stimuloval rozvoj některých speciálních metodologických oblastí (např. škálování, viz škály a škálování, do určité míry sociometrii atd.). Přísně operacionalistické řešení této problematiky má však řadu negativních důsledků zejména pro vývoj sociologické teorie, protože vede k eliminaci mnoha sociologických pojmů a tvrzení, pokud nejsou empiricky verifikována, u sociologické teorie a současně k vyloučení teoreticky i sociálně relevantní problematiky.
Z tohoto hlediska je vedena také polemika proti marxismu např. u A. Rapoporta, podle něhož „Marxovy teorie, týkající se skupinové dynamiky, nelze ani ověřit, ani vyvrátit“, protože centrální pojmy nejsou operativně definovatelné. Rigidní operacionalismus proto vylučuje ze sociologického pojmosloví pojmy „třída“, „třídní konflikt“, „sociální revoluce“ apod., protože zaměňuje různé úrovně sociologického přístupu k sociální skutečnosti, připouštěje pouze striktně empirickou analýzu sociálních jevů, což u Bridgmana ústí ve formulaci, že „společenská věda je pouze druhem soukromého (priváte) vědění“.
Lundberg neopozitivisticky pojaté operacionalistické stanovisko obecně formuluje takto: „Řešení výzkumného problému musí být verifikováno vědeckými metodami. Není-li taková prověrka možná, nelze na příslušnou otázku odpovědět, zůstávajíce současně v mezích vědy.“ Taková pozice ovšem ospravedlňuje obavy Mauricovy, že „humanitní vědy riskují, že budou se vzrůstající přesností stále nepravdivější“, či Homansovu tezi, že soudobá sociologie má možnost výběru mezi dvěma alternativami — mít přesné znalosti o nedůležitém nebo nepřesné o významném. Chceme-li tedy analyzovat pozitivní metodologickou problematiku, inspirovanou sociologickým operacionalismem, je nutno důsledně rozlišovat mezi problémem operativních definic v empirických šetřeních a operacionalistickými koncepcemi výstavby sociologické teorie. V druhém případě by se totiž sociologická teorie redukovala na soubor empirických generalizací, což teoretičtěji orientovaní sociologové kritizují zejména z hlediska reálnosti a realizovatelnosti takového požadavku. Někteří autoři také upozorňují na sociální důsledky a vazby rigidního operacionalismu, který je podle nich svázán se sociotechnikou a tedy současnou byrokracií: „Sociální síly pohánějí společenské vědce k užití operacionalistické orientace navzdory teoretickým námitkám, které proti tomu mohou být vzneseny. Základní mezi těmito tlaky jsou požadavky moderní byrokracie... Mnoho společenských vědců bude sloužit ve funkci techniků, aby podpořili cíle velkých organizací“ (Sjoberg).
V empirickém výzkumu je ovšem použití operativních definic zcela nezbytné, mají-li být šetřením ověřeny výchozí hypotézy. Obecně — všechny teoretické pojmy, které figurují ve výchozích hypotézách, musejí být definovány tak, aby měly „empirický smysl“ (Nowak, Malewski aj.), tedy musejí být nalezeny takové ukazatele (indikátory), jež jsou buď bezprostředně pozorovatelné, nebo postižitelné výzkumnými postupy (technikami a procedurami), jež máme k dispozici. V užším smyslu je operativní definice „taková definice, která implikuje provedení měření nebo určitou kvantifikaci“ (Zetterberg). V širším smyslu je to taková definice, která „v nedvousmyslných slovech stanoví operace, jejichž důsledkem je definovaný jev“ (Lundberg), je tedy „jedním z prostředků dílčí empirické interpretace“ (Materna) některých sociologických pojmů. Operativně definovat pojem znamená v každém případě určitým způsobem specifikovat jeho význam, přičemž tato specifikace obvykle souvisí s ověřovacím procesem, jemuž podrobujeme tvrzení, v němž definovaný pojem figuruje. Rapoport, podobně jako Reichenbach, formuluje tři základní podmínky mechanismu „smyslové verifikace“ tvrzení, jež umožňují určitou (nikoli beze zbytku přijatelnou) klasifikaci pojmů z hlediska jejich operativní definovatelnosti: 1) tvrzení předpokládá (přímo či nepřímo) nějaká předvídání, jež jsou ověřitelná nějakými možnými operacemi, jež je realizují; 2) operace v procesu své realizace vedou k faktickému ověření předvídání; 3) předvídání se verifikují operacemi.
Tvrzení pak lze typologizovat: 1) tvrzení operativně pravdivá, jsou-li splněny všechny tři podmínky; 2) tvrzení operativně nepravdivá, není-li splněna třetí podmínka; 3) tvrzení neurčitá, chybí-li druhá podmínka; 4) tvrzení operativně nesmyslná, nelze-li splnit první podmínku.
Podstatou operacionálního přístupu k hypotézám, jež vystupují v projektu sociologického výzkumu, je tedy požadavek významové precizace a specifikace centrálních pojmů ve fázi přípravy šetření. Je nutno poznamenat, že některé pojmy jsou operativně definovány již tím, že jsou rezultátem konstrukce určité výzkumné techniky. Definiční proces je pak právě opačný, protože k původně operativně definovaným pojmům, např. pojmu sociometrický status, preferenční chování apod., je nutno najít příslušná teoretická vymezení.
Proti požadavku precizace pojmů před započetím výzkumu vznesl závažné námitky Blumer v diskusi s Lundbergem. Výsledky diskuse však ukázaly, jak konstatuje R. Bierstedt, že „oba měli pravdu a oba se mýlili“. Teoretický pojem totiž musí být operativně definován, má-li být použitelný v empirickém šetření, jeho obsahové obohacení je však skutečně „výsledkem postupných aproximací a empirických ověření“ (stanovisko Blumerovo). Na operativní definice klademe určité požadavky z hlediska validity a reliability. Validitou pak v této souvislosti rozumíme stupeň, v němž odpovídá operativní definice teoretickému pojmu. Tím se otevírá problém určitých zjednodušení, která jsou nutným produktem každého operativního definování. Může-li být teoretický pojem obecně zapsán (podle A. Bjerstedta) ve tvaru [math]A_t = f(a, b, c, d, e)[/math], kde malá písmena označují jednotlivé znaky, jež jsou zakotveny v teoretické definici nebo ve fixaci pojmu v každodenním jazyce, pak operativní definování znamená buď vydělení některých znaků, které pak fungují jako ukazatele, obecně tedy [math]A_0 = f(b, d)[/math], nebo nahrazení některých znaků technicky zjistitelnými znaky, tedy [math]A_t = f(x, y)[/math], kde [math]x[/math], [math]y[/math] označuje ukazatele, které nahrazují znaky, figurující v teoretické definici. Vezmeme-li příklad Zetterbergův, pak dělba práce může být např. šetřena při použití ukazatele „počet profesí“. Z hlediska validity takového operativního vymezení musí být odpovězena např. otázka, zda dělba práce může růst, aniž by rostl počet profesí. Určitá zjednodušení je nutno brát jako nutné provizórium (Lamser), diktované metodologickými potřebami výzkumu. Reliabilitou rozumíme stupeň jednoznačnosti dat, získaných pomocí procedur, jež jsou explicite vyjádřeny nebo implikovány v operativní definici. V uvedeném příkladě jde např. o to, zda jsme schopni dostatečně přesně a jednoznačně rozlišit jednotlivé profese.
Jsou-li všechny teoretické pojmy výchozí hypotézy operativně definovány, může být teoretická hypotéza transkribována do podoby hypotézy operativní. Splňují-li operativně definované pojmy požadavky, kladené na ně z hlediska validity a reliability, můžeme předpokládat, že teoretická hypotéza a operativní transkripce jsou buď identické, nebo ve vysokém stupni aproximují. V rámci každého empirického šetření je žádoucí všechny transkripce explicite provést, aby nedošlo k záměně ověřovaných hypotéz a tedy k nedovoleným teoretickým závěrům z daného šetření. Někteří nemarxističtí autoři např. dosti běžně pojem „sociální status“ operativně definují přiřazením počtu sociometrických výběrů, ztotožňují tedy sociometrický a sociální status, jenž však musí být operativně definován souborem ukazatelů, mezi nimiž obvykle sociometrický status vůbec nefiguruje, případně konstruovaným souborným indexem. Samostatným problémem je otázka typů ukazatelů, které mohou v operativní definici figurovat, a volba mezi alternativními ukazateli. Nowak např. rozlišuje ukazatele empirické, pro něž je charakteristické, že teze o existenci určité korelace mezi ukazatelem a jevem, jemuž zvolený ukazatel odpovídá, je empirickou tezí, definiční, o nichž mluvíme tehdy, když výběr ukazatele je současně definicí určitého termínu, a ukazatele inferenční, jichž se používá tehdy, nemůže-li být daný jev přímo pozorován a na jehož existenci tedy usuzujeme z faktu existence ukazatele.
Protože „počet ukazatelů je obvykle velmi vysoký, je nutno z hlediska praktických cílů vybrat podskupinu ukazatelů“ (Lazarsfeld) nebo jeden ukazatel. Obecně platí, že při možnosti výběru mezi alternativními ukazateli volíme ten, který je nejsnáze pozorovatelný nebo technicky zjistitelný.
Z hlediska rigidního operacionalismu by to ovšem znamenalo nutnost zavést soubor dalších pojmů, jež by odpovídaly souboru možných operací. Takový přístup ovšem nebere v úvahu, že „specifická váha“, tedy významnost, podstatnost určitých znaků, jež mohou figurovat jako ukazatele, je různá, že ukazatele jsou určitým způsobem objektivně hierarchizovány (což je samo o sobě samostatný teoretický i výzkumný problém). Záměna ukazatelů je tedy možná pouze tehdy, jde-li o ukazatele téhož stupně podstatnosti a nevyžaduje-li operativní definice pojmu konstrukci syntetického ukazatele, složeného ze souboru dílčích ukazatelů různé specifické váhy.
Literatura: Alpert H., Operational Definitions in Sociology, ASR, 1938; Benjamin A. C., Operationism, Springfield, 1955; Dodd S. C., A System of Operationally Defined Concepts for Sociology, ASR, 1939, IV; Lamser V., Základy sociologického výzkumu, Praha, 1966; Lundberg G. A., Operational Definitions in the Social Sciences, AJS, 1942; Nowak S., ed., Metody badań socjologicznych, Warszawa, 1965; Zetterberg H., On Theory and Verification in Sociology, 1954.
Viz též heslo definice operacionální ve Velkém sociologickém slovníku (1996)