Ideologie (MSgS)
ideologie (MSgS) je myšlenkové vyjádření podmínek existence, zájmů a cílů určité společenské skupiny, především třídy (viz skupiny společenské, třídy a třídní boj), jež je obsaženo v různých formách společenského vědomí. V ideologii vyjadřuje skupina svůj pohled na základní otázky společnosti jako celku, zvláště pak na společenské vztahy a jejich vývoj. Můžeme ji charakterizovat jako teoretické třídní (skupinové) vědomí, neboť prostřednictvím ideologie třída (skupina) poznává sama sebe, uvědomuje si a formuluje své zájmy, integruje a organizuje se k jejich prosazování a ochraně prostřednictvím politiky, kterou vede. Toto vymezení pojmu ideologie platí v plném rozsahu pro třídní společnost. V etapě přeměny společnosti třídní v beztřídní vyjadřuje ideologie jedné třídy, a to dělnické, zájmy společnosti jako celku.
Původně znamenal pojem ideologie v učení významných představitelů francouzské buržoazní filosofie na rozhraní 18. a 19. století „vědu o idejích“ (De Tracy, Cabanis P.). Když Napoleon použil posměšně proti těmto filosofům jako zbraně jejich označení „ideologové“, byl tento termín poprvé použit v politickém boji a současně obdržel pejorativní význam.
Nové stadium ve vývoji pojmu „ideologie“ je spojeno s dílem Karla Marxe, který vypracovává učení o třídních zájmech dělnické třídy. Marx odhalil materiální podmíněnost vzniku ideologických názorů a jejich spojitost s třídními zájmy jednotlivých tříd (viz třídy a třídní boj). V ideologických formách si lidé uvědomují a probojovávají konflikty materiálního života společnosti. Marx dále ukázal, že v dosavadním vývoji byl tento proces provázen nevědomostí, iluzemi a mystifikacemi, v důsledku čehož byla ideologie „falešným vědomím“. Ve svém díle v souvislosti s řešením třídního boje proletariátu osvětlil společenskou funkci ideologických názorů, která spočívá v ochraně a prosazování třídních zájmů. Marx dělí třídy na část aktivních, tvořivých, konceptivních ideologů a na část těch, kteří mají k ideologiím spíše receptivní postoj. Boj proti jiné třídě či skupině je činitelem integrujícím jednotlivá individua ve třídu či skupinu; přitom ideologie sdružuje myšlenkově jednotlivé skupiny a je proto důležitým činitelem pro politické postoje.
Cílevědomost třídního boje proletariátu nebývale rozvíjená také v ideologické formě vedla k tendenci kritizovat nejen konkrétní politické projevy protivníka, ale i strukturu jeho poznání a myšlení. To donutilo ostatní společenské skupiny formovat vlastní systémy ideologických názorů. Rostoucí význam společenské funkce ideologie vedl zároveň k dalšímu teoretickému propracováváním této oblasti.
V nemarxistické literatuře se setkáváme s různými výklady pojmu ideologie. V gnoseologickém slova smyslu je ideologie chápána jako činitel deformující poznání, je stavěna do protikladu k vědě. Sociologická literatura pojednává především o společenské funkci ideologie. Nejčastěji bývá ideologie považována za soubor přesvědčení, které je mezi členy skupiny rozšířeno, nebo za soubor norem, které ovlivňují nebo vysvětlují jednání členů skupiny. Její funkce spočívá v tom, že je významným motivem jednání a integrujícím a stabilizujícím činitelem společenské skupiny. „Užitečnost ideologie se neměří její literární korektností, ale její schopností inspirovat loajalitu a spolupráci členů instituce“ (Horton P.). Pokud jsou ideje, které tvoří systém přesvědčení příslušníků skupiny, zaměřeny na cíle a charakter skupiny, jsou označovány jako institucionalizované ideologie. Podle některých autorů sociální postavení vylučuje objektivní pohled na společenskou skutečnost. Pouze v inteligenci vidí činitele, který může překonat partikulární stanoviska.
Také v marxistické literatuře nalézáme různé odstíny v chápání pojmu ideologie. Nejčastěji je používán ve smyslu uvedeném na začátku hesla.
Vyjadřuje-li ideologie zájmy určité skupiny, neznamená to, že vyjadřuje libovolná, vyspekulovaná přání a názory. Podmínky existence určité skupiny a její společenská úloha nezáleží na tom, co si o ní myslí příslušníci této skupiny, ale na celém dosavadním vývojem vytvořeném vztahu člověka k přírodě, na dosaženém stupni úrovně společenských vztahů a na ekonomickém postavení skupiny v těchto historicky vytvořených vztazích. Tím jsou objektivně podmíněny postoje každé skupiny ke skutečnosti i cíle, kterých se snaží dosáhnout. Ideologie však neodrážejí jenom praxi a požadavky určité třídy. Nejsou přímým a bezprostředním odrazem určité základny, ale odrazem zprostředkovaným. Prosazují se v nich i subjektivní názory jejich tvůrců. Ideologičtí pracovníci žijí v určité společnosti, patří k určité skupině a to vše má vliv na jejich postoj ke skutečnosti. Proto v ideologiích není vyjádřena pouze skutečná, objektivní úloha dané skupiny, ale i to, jak úlohu skupiny vidí ze svých pozic její představitelé. Je tedy ideologický odraz skutečnosti často odrazem zkresleným, deformovaným. Deformace mají své příčiny gnoseologické, třídní a historické. Nemarxistické ideologické soustavy jako celek odrážejí skutečnost více či méně zkresleně. To ovšem neznamená, že neobsahují i správné, objektivní poznatky. Ideologie v třídní společnosti jsou směsicí názorů správných i nesprávných poznatků, které vystihují podstatu jednotlivých společenských jevů, přes poznatky, které vysvětlují jevy neúplně nebo jednostranně, až po názory, které nevědomě nebo vědomě skutečnost zkreslují.
Postavení, charakter a funkce ideologie se podstatně mění v socialistické společnosti. Ideologie jedné třídy se postupně stává ideologií celé společnosti. Tento proces probíhá i v podmínkách, kdy je socialistická společnost i nadále strukturálně vnitřně členěna. Vztahy mezi třídami a společenskými skupinami mají však nový charakter, neboť konečný cíl dělnické třídy — vytvoření beztřídní společnosti, ve které budou vytvořeny všestranné materiální i duchovní podmínky pro svobodný rozvoj každého individua — je objektivním zájmem všech společenských skupin. Přesto existují podmínky pro vznik a prosazování dílčích skupinových a individuálních zájmů. Spočívají v dělbě práce a s ní spojenými značnými rozdíly v materiálním a společenském postavení skupin a jednotlivců. Působnost dílčích zájmů na společenský postoj členů skupiny má jiný charakter než v třídně antagonistické společnosti, neboť tyto skupiny nevedou boj o hospodářskou a politickou moc proti skupinám jiným. Pro socialismus je objektivně nutný proces uvolňování jednotlivce z podřízenosti třídě či skupině. To nevylučuje možnost vyhrocení rozporů a narušení vztahů mezi zájmy jednotlivých skupin, případně jedné skupiny a společnosti jako celku. Jednota zájmů nevzniká automaticky, ale je uvědoměle vždy na novém stupni vytvářena politikou vládnoucí třídy. Z tohoto hlediska je jedním z podstatných úkolů v socialismu slaďování jednotlivých dílčích skupinových zájmů s celospolečenskými a překonávání úzce skupinových zájmů a stanovisek.
Funkce ideologie se v souvislosti s tímto procesem podstatně mění. Nevyjadřuje pouze úzké zájmy jedné třídy, ale především zájmy společnosti jako celku. Šíření jednotné ideologie je jedním z hlavních prostředků sjednocování činnosti celé společnosti a napomáhá tomu, aby i jednotlivci jednali čím dále tím více především jako členové celé společnosti a ne úzké skupiny.
Dalším rysem socialistické ideologie je její vědecký charakter. Uvědomělá přeměna struktury a funkce společnosti a jejích jednotlivých složek není možná bez komplexního vědeckého poznání. Vztah mezi socialistickou ideologií a vědou má charakter dialektický. Vědeckost není zaručena tím, že ideologie vznikla na vědeckém základě; vědeckost je třeba — s respektováním vnitřní spojitosti a rozpornosti obou momentů — neustále vytvářet v souladu s měnící se společenskou skutečností a s rozvojem vědeckého poznání.
Deformace ideologie i vztahu ideologie a vědy, které vznikly za kultu osobnosti, svědčí o tom, že i v socialismu na vznik těchto deformací působí nejen příčiny gnoseologické, nýbrž i společenské. Prosazování dílčích skupinových zájmů v oblasti ekonomiky a politiky může vést i k jejich promítnutí do ideologie. Jejich působnost může být zesílena spojením s institucemi, jejichž vývoj je relativně samostatný a v případě odtržení institucí od společenské skutečnosti konzervují tyto instituce i názory nesprávné. Proto rozpoznání idolů a překážek, které brání objektivně poznávat současné i perspektivní zájmy socialistické společnosti, je jednou z podmínek neustálého rozvoje vědecké ideologie.
K podstatným rysům socialistické ideologie patří i to, že roste její význam a rozšiřuje se sféra její působnosti. Socialistická společnost si uvědoměle klade cíle jako celek. Uvědomělý prvek proniká postupně do všech oblastí společenského života, stále více dílčích činnosti je nutné realizovat ve vazbě na celkový „projekt“ společnosti. To vyžaduje, aby se ideologické myšlení stalo neodlučitelnou součástí života lidí, protože bez něj nemohou dobře plnit svou společenskou funkci. Proto Lenin zdůrazňuje, když mluví o práci ideologů, „že měřítkem úspěchů jejich snah není vymýšlení rad pro ,společnost‘ a ,stát‘, nýbrž to, jak dalece jsou rozšířeny tyto ideály v určité třídě společnosti“. Navíc ideologie umožňuje jednotlivci chápat celospolečenský pohyb a uvědomit si své postavení v něm a tak vědomým zespolečenštěním rozšiřovat individuální svobodu.
Literatura: Birnbaum N. a kol., The Sociological Study of Ideology, Oxford, 1962; Jadov V. A., Iděologija kak forma duchovnoj dějatěľnosti obščestva, Leningrad, univer., Leningrad, 1961; Lenin V. I., Co dělat, Spisy 5, Praha, 1953; Mac Rae, Ideology and Society, New York, 1962; Mannheim K., Ideologie und Utopie, Cohen F., Bonn, 1929; Martel K., Ideologia a nauka, Ksijązka i Wiedza, Warszawa, 1960; Marx K., Engels B., Svatá rodina, Spisy 2, Praha, 1957; Marx K., Engels B., Německá ideologie, Spisy 3, Praha, 1958; Stěpanjan E. Ch., Ob otnositěľnoj samostojatěľnosti iděologii, Moskov. univer., Moskva, 1961.
Olga Štěpánková
Vladimír Paseka
Viz též heslo ideologie ve Velkém sociologickém slovníku (1996)