Třída dělnická (MSgS)
třída dělnická (MSgS). (Viz také třídy a třídní boj.) Za kapitalismu označení pro třídu (používá se též pojem proletariát), která je formálně svobodná, nevlastní však výrobní prostředky, pracuje námezdně, prodává svou pracovní sílu vlastníkům výrobních prostředků — kapitalistům — za mzdu. Jejím protikladem je buržoazie. Dělnická třída vytváří nadhodnotu, kterou si vlastníci výrobních prostředků přisvojují. V socialistické společnosti dělnická třída spolu s veškerým obyvatelstvem vlastní výrobní prostředky. Organizace, vyjadřující zájmy dělnické třídy přímo nebo zprostředkovaně, řídí socialistický stát, jeho ekonomiku a směr společenského vývoje.
Dělnická třída začíná vznikat se vznikem kapitalistického výrobního způsobu, přibližně v polovině 16. století. Zvláště ve svých počátcích žije ve velmi těžkých a nevyhovujících sociálních poměrech. Sociologie, která vzniká mnohem později, se existencí, postavením a úlohou dělnické třídy zabývá proto až později. Těmito otázkami se v prvních obdobích více zabývají ekonomové, politikové, spisovatelé, teoretikové utopického socialismu a pracovníci jiných oblastí nauky o společnosti. Tak například dělnickou třídu spolu s majiteli výrobních prostředků zahrnovali pod pojem výrobci, používal se též pojem pracující, který zahrnoval všechny tělesně pracující. Největší význam v období počátečního rozvoje sociologie a počátečního rozvoje všech ostatních věd o společnosti — ale také v následujícím období — pro vymezení pojmu dělnické třídy, její společenské úlohy a současně i pro růst zájmu o otázky, které s tím souvisejí, měli Karel Marx a Bedřich Engels, kteří vyslovili názor, že existence dělnické třídy je spojená s určitou historickou fází vývoje výroby a že třídní boj (viz třídy a třídní boj) mezi dělnickou třídou a buržoazií vede k diktatuře proletariátu, která však nemůže být trvalou, ale je jen přechodem ke zrušení všech tříd a k vytvoření beztřídní společnosti. Zabývali se všestranně ekonomickým, politickým a sociálním postavením dělnické třídy. Jejich názory, rozvoj dělnického hnutí a dělnických organizací, rostoucí význam dělnické třídy ve společenském životě se staly podnětem pro zvýšený zájem všech oblastí společenských věd o dělnickou třídu. Ve světové sociologické literatuře můžeme sledovat v tomto směru několik odlišných proudů. V marxistické sociologii existují názory, které rozvíjejí původní názory Marxe a Engelse a usilují o komplexní zkoumání postavení dělnické třídy, která přes mnohou odlišnost a různost skupin a vrstev, ze kterých se skládá, je třídou, kterou spojuje jeden společný zájem — vytvoření beztřídní společnosti — bez ohledu, zda a jak si příslušnost k dělnické třídě jednotliví dělníci sami uvědomují. Významným přínosem ke studiu dělnické třídy byly i názory V. I. Lenina, zvláště k otázce změn v postavení dělnické třídy v počátečních fázích imperialistického stadia kapitalismu, o poměru dělnické třídy a politických organizací, o spojencích dělnické třídy a další. Marxistická sociologie dnes začíná překonávat poměrně dlouhé období své stagnace i v otázce studia dělnické třídy, kdy ulpívala na všeobecných tezích vyslovených v předešlých obdobích. Pozornost se věnuje dnes otázkám změn sociálních hranic dělnické třídy, důsledkům vědeckotechnické revoluce, změnám vnitřní sociální struktury dělnické třídy, důsledkům nových jevů současné kapitalistické a socialistické společnosti pro strukturu, postavení a úlohu dělnické třídy, otázkám její psychologie a politického uvědomění. Mnohé z těchto a dalších otázek začíná marxistická sociologie teprve řešit. Významným přínosem byla v marxistické teorii diskuse na stránkách časopisu Otázky míru a socialismu, dále práce některých jugoslávských, polských a sovětských sociologů. Výzkum dělnické třídy není v současné marxistické sociologii ukončen.
Mimomarxistická sociologie nedošla v otázce dělnické třídy k jednotnému stanovisku. Jedna část sociologů zařazuje do dělnické třídy jen ty lidi, kteří se subjektivně cítí příslušníky dělnické třídy, mají vědomí této třídní příslušnosti (např. P. S. Lunt, W. L. Warner, který hovoří o vyšší dolní třídě, kterou tvoří chudí, ale vážení dělníci, a o nižší dolní třídě, kterou tvoří nezaměstnaní, nekvalifikovaní a polokvalifikovaní dělníci). Jiná část sociologů charakterizuje dělnickou třídu na základě jejího objektivního, především hospodářského postavení, přičemž zdůrazňují především bohatství, velikost příjmů, zaměstnání, koupěschopnost a další faktory. Z toho často vyvozují názor o nedostatečné celistvosti dělnické třídy a o nemožnosti pojímat dělnickou třídu jako třídu, kterou spojuje určitý jednotící znak a jednotící společný zájem. K tomuto stanovisku se blížil v české sociologii T. G. Masaryk, ve světové sociologii M. Weber. Ze současných sociologů Th. Geiger doporučuje používat měřítko příjmů, S. M. Lipset a H. L. Zetterberg prestiž povolání a spotřební třídění. Řada sociologů ztotožňuje pojem dělnické třídy s pojmem stav, vrstva, případně s jinými označeními, anebo zahrnují příslušníky dělnické třídy do více skupin. Další část sociologů, — zvláště v americké sociologii — vyslovuje své názory o zániku dělnické třídy v současném kapitalismu. Hovoří o růstu kategorie zaměstnanců (E. Lederer, F. Croner, R. Girod a další), nebo o vzniku a růstu nové střední třídy (K. Mayer, T. H. Marshall a další) a činí závěry o tendenci neustálého zmenšování nerovností a o zániku dělnické třídy vzhledem k rostoucímu počtu zaměstnanců a vytváření nových kategorií povolání a na základě dalších politických, ekonomických, sociálních a právních změn, kterými dnešní průmyslově vyspělá kapitalistická společnost prochází. Významné místo v současné sociologii v názoru na dělnickou třídu zajímá R. Dahrendorf. Souhlasí s existencí tříd a tím i dělnické třídy a jejím konfliktem s vládnoucí třídou, tvrdí však, že vývoj výrobních sil není možné spojovat s třídami, že boj dělnické třídy nemusí vést v třídním konfliktu k revoluci, připouští, že porobená třída může v důsledku institucionalizace třídních protikladů dosáhnout změn struktury cestou vyjednávání. Současně se v sociologii utváří názor, že v rozvinutých průmyslových společnostech není ovládaná třída v průmyslu identická s ovládanou třídou politické společnosti.
Pojem dělnické třídy prošel a prochází ve světové sociologické literatuře mnohými změnami, je ovlivňován nejen sociologickými stanovisky, ale i výsledky a závěry jiných společenských věd a politickými názory. Především je však ovlivněn tím, že sama dělnická třída prošla od svého vzniku mnohými změnami a žije dnes na mnoha velmi odlišných stupních, ve velmi odlišných podmínkách průmyslově vysoce vyspělých kapitalistických a socialistických zemích a současně v prvopočátečních stadiích vývoje průmyslově nevyspělých a rozvojových zemí. To ještě více ztěžuje sblížení značně rozdílných stanovisek v současné sociologické literatuře, přičemž formulování určitých stanovisek o struktuře, postavení a úloze dělnické třídy je často ovlivněné ideologickými a politickými motivy, které jsou mimo oblast sociologie.
Marxismus považuje dělnickou třídu za nejrevolučnější a nejprogresivnější třídu společnosti. Velmi dlouhá pracovní doba v počátečním dlouhém období kapitalismu, velmi intenzívní ekonomické vykořisťování, těžko snesitelné pracovní a sociální podmínky života dělnické třídy, namáhavá práce žen a dětí, hrozba nezaměstnanosti, krize, války, hladu a chorob, nemožnost podílet se na výkonu správy společnosti, to byly okolnosti, které vedly ke vzniku dělnického hnutí, ke vzniku politických stran dělnické třídy, ke vzniku zájmových a odborových organizací. Dělnická třída od svého vzniku, zvláště však od vzniku novodobého průmyslového proletariátu v první polovině 19. století, prošla mnohými změnami, její postavení se značně změnilo, získala mnoho významných ekonomických, politických, sociálních, kulturních a právních výhod ve svůj prospěch. Ve většině vyspělých zemí získala volební právo, právo na vytváření vlastních, často politicky a sociálně vlivných organizací, dosáhla významné úspěchy ve zkracování pracovní doby, v omezení před tím ničím neohraničeného vlivu buržoazie, získala určitá práva na sociální a zdravotní opatření, v některých zemích právo zajištěné minimální mzdy a právo určité podpory v případě nezaměstnanosti a řadu dalších významných úspěchů. Dělnická třída v současném období není už plně totožná s dřívějším neomezeně vykořisťovaným proletariátem kapitalistické společnosti, což má značný vliv na její vědomí a politickou činnost.
Dělnická třída je vnitřně značně diferencovaná. Za socialismu se mnozí dělníci, často třídně, politicky anebo odborně nejvyspělejší a nejkvalifikovanější, stávají příslušníky jiných sociálních vrstev. Dnes můžeme hovořit o rozšíření sociálně ekonomické hranice dělnické třídy a mnozí marxističtí teoretikové považují značnou část tzv. zaměstnanců, tzv. střední třídy a technické inteligence za součást dělnické třídy, což vyplývá z velmi blízkého postavení těchto skupin a vrstev obyvatelstva s dělnickou třídou v systému výroby a vytváří důležité předpoklady pro shodu jejich sociálních a politických zájmů. K obdobnému procesu, i když za odlišných podmínek, dochází i v socialistických zemích. Zvětšení množství účastníků procesu, utvářejícího materiální hodnoty, vede k rozšíření rozsahu pojmu tzv. „souhrnného dělníka“. Vnitřní diferenciaci dělnické třídy je možno pojímat v několika rovinách. Mohou to být průmysloví dělníci, kteří jsou v marxistické teorii považováni za nejvyspělejší a za nejlépe organizovatelné, zemědělští dělníci a ostatní. Dělení je možno provést také podle skupin povolání, přičemž mohou být velmi značné politické a sociální rozdíly mezi dělníky preferovaných a nepreferovaných povolání, dále — podle odborné kvalifikace — kvalifikovaní, polokvalifikovaní, zapracovaní a nekvalifikovaní. Značné rozdíly jsou též v postavení zaměstnaných, polozaměstnaných a nezaměstnaných dělníků, rovněž v postavení mužských a ženských příslušníků dělnické třídy. Podobně velké odlišnosti jsou v dělnické třídě v závislosti od stupně vzdělání. Marxistická sociologie dosud nevěnovala dostatečnou pozornost všem těmto diferencím a důsledkům, které z toho vyplývají. Mimomarxistická sociologie, která často považuje obecné znaky dělnické třídy jen za ekonomická kritéria a politická hodnocení, i když přeceňuje některé znaky této vnitřní diferenciace, přispěla právě v tomto směru ke studiu postavení jednotlivých skupin a vrstev dělnické třídy. Některé vrstvy a skupiny dělnické třídy dosahují — nebo dokonce svou životní úrovní předstihují — vrstvy a skupiny jiných tříd kapitalistické společnosti, i když průměrná životní úroveň dělnické třídy v kapitalismu je nižší, často velmi značně, než průměrná životní úroveň ostatních tříd kapitalistické společnosti.
Setkáváme se také s pojmy dělnická aristokracie, kterou je myšlena poměrně malá vrstva dělnické třídy především ve vyspělých kapitalistických zemích, která má výsadní postavení ekonomické a sociální. Zpravidla je to lépe placená, kvalifikovaná část dělnické třídy. V současném období dělnická aristokracie ve většině průmyslově vyspělých kapitalistických zemích početně i významově klesá. Její význam v politice se snížil. Mnozí dělníci, kteří dosáhli vyšší mzdy a určité ekonomické a sociální výhody, získali je dlouhotrvajícím třídním bojem. Setkáváme se s pojmem dělnická byrokracie, kterou je značně malá skupina horní vrstvy placených funkcionářů politických stran a odborových organizací dělnické třídy v kapitalistických zemích a zpravidla je oporou vládnoucích tříd v dělnickém hnutí, a dále s pojmem poloproletářské vrstvy, ke kterým se počítají ty společenské skupiny obyvatelstva, které vlastní minimum výrobních prostředků, nepostačujících k obživě; hlavním zdrojem jejich životní existence je námezdní práce v kapitalistické společnosti. Pojem souhrnný dělník zahrnuje jak fyzicky pracující, tak i ty, kteří do vytvořeného produktu vložili svou duševní práci, a také ty, kteří vykonávali i pomocné práce, nezbytné k uskutečnění a dokončení výrobního procesu. Neustále se rozšiřuje složení souhrnného dělníka, vyvíjí se a mění se rozsah dělnické třídy. Mimo tyto skupiny a pojmy existují i další skupiny dělnické třídy více nebo méně detailně diferencované. Společenský vývoj přináší stále nové prvky vlastností dělnické třídy, které přispívají jak k prohlubování její vnitřní diferenciace, tak k ekonomickému, politickému a psychickému sbližování jednotlivých skupin. Při zkoumání dělnické třídy, jejího postavení, diferenciace a vztahu k jiným třídám je třeba brát v úvahu vliv ideologických, náboženských, národnostních a jiných proudů a tendencí. Značné rozdíly existují i mezi dělnickými třídami jednotlivých zemí v závislosti od ekonomické, politické a kulturní vyspělosti každé země.
Ve vyspělých kapitalistických zemích došlo v posledních letech k přesunům v dělnické třídě: v Německé spolkové republice stouplo procento dělníků mezi ostatními výdělečně činnými od roku 1939 z 50,8 % na 54,5 % v roce 1956, v USA se počet proletariátu v letech 1879—1950 téměř zdvojnásobil, ve Francii stoupl počet pracujících v průmyslu v roce 1958 v porovnání s rokem 1908 o 1 milión. Značně klesl počet dělníků v zemědělství: v USA v letech 1910—1956 z 4,7 miliónu na 2,9 miliónu. Obdobné procesy probíhají i v jiných kapitalistických zemích. Dělnická třída vzrůstá hlavně doplňováním z rolnictva, z menších řemeslníků a z žen. V NSR tvořily ženy v roce 1951 31 % celkového počtu dělníků, v roce 1958 34 %. V současné vyspělé kapitalistické společnosti je zajímavý poměr mezi námezdními pracujícími, kteří vykonávají nefyzickou a fyzickou práci. V letech 1950—1951 byl tento poměr: USA 66:100, Švédsko 49:100, Anglie 46 :100, Rakousko 40:100, přičemž tendence směřuje k růstu počtu nefyzicky pracujících.
Velká část dělníků vyspělých kapitalistických zemí přechází do zaměstnaneckého poměru. Problémy dělnické třídy současného kapitalismu je třeba studovat v těsné souvislosti s problémy skupiny zaměstnanců, kde dochází často k překrývání a zaměňování těchto pojmů a k odlišným výkladům v mimomarxistické sociologii. Většinu zaměstnanců je třeba počítat mezi dělnickou třídu kapitalistických zemí, jejíž jádro tvoří především průmysloví dělníci. Stupeň uvědomění příslušnosti k dělnické třídě přitom nepovažuje marxistická teorie za rozhodující pro určení třídní příslušnosti, i když je velmi důležitý.
I v socialistických státech dochází k závažným změnám v dělnické třídě. Přestává být proletariátem. Vyrůstá stále více z odlišných podmínek než za kapitalismu. Nepůsobí tu třídní znaky, jako je vykořisťování, a její vědomí se vyvíjí pod jinými vlivy než za kapitalismu. I za socialismu existuji prvky, které značně diferencují dělnickou třídu podle kvalifikace, významu určitých povolání, podle odměňování a další. I tu dochází k jejímu početnímu růstu. V ČSSR stoupl podíl dělnické třídy na celkovém počtu obyvatelstva v roce 1961 na 55 % v porovnání s rokem 1950, kdy činil 46 %. V SSSR stoupl podíl dělníků z 19,4 % roku 1950 na 33 % v roce 1958. Dochází k procesu neustálého stírání rozdílů mezi dělnickou třídou a jinými vrstvami. Zmenšuje se počet namáhavě fyzicky pracujících. Socialistická společnost vyhlašuje vedoucí úlohu dělnické třídy za jednu ze základních politických zásad. Dělnická třída za socialismu se rozrostla o bývalé malovýrobce, některé bývalé úředníky a kapitalisty, noví dělníci přišli z mládeže a z žen v domácnosti. Dnes v ČSSR více než polovina dělníků se stala dělníky až po odstranění kapitalistických vztahů a v jejich vědomí nemohly mít vliv okolnosti, které utvářejí třídní vědomí dělnické třídy kapitalistické společnosti. V marxistické sociologii v názoru na dělnickou třídu v socialismu více převládají obecné ekonomické a politické teze o postavení a úloze dělnické třídy za socialismu. Před marxistickou sociologií je široká úloha poznání a zhodnocení všech nových jevů v dělnické třídě za socialismu a poznání její vnitřní struktury, postavení, vnitřní psychologie jak dělnické třídy jako celku, tak i jejích jednotlivých částí, jakož i vztahy k jiným skupinám obyvatelstva a posouzení vývojových tendencí překonávání rozdílů mezi třídami.
Literatura: Časopis Otázky míru a socialismu, diskuse o změnách ve složení dělnické třídy v kapitalistických zemích, ročník 1960—1961; Dahrendorf R., Soziale Klassen und Klassenkonflikt in der industriellen Gesellschaft, Stuttgart, 1957; Chyba A., Postavení dělnické třídy v kapitalistickém Československu, Praha, 1961; Engels B., Postavení dělnické třídy v Anglii, Praha, 1951; Marshall T. H., Citizenship and Social Class, Cambridge, 1950; Marx K., Engels B., Manifest Komunistické strany, Praha, 1951; Marx K., Kapitál, Praha, 1953; Przemiany w strukture klasy robotniczej v krajach kapitalistycznych, Książka i Wiedza, Warszawa, 1963; Sociální struktura socialistické společnosti, Praha, 1967; Warner W. L., Lunt P. S., The Social Life of a Modern Community, New Haven, 1941; Základy vědeckého komunismu, Praha, 1965.
Viz též heslo třída dělnická ve Velkém sociologickém slovníku (1996)