Struktura (MSgS)
struktura (MSgS). Původně značilo toto slovo (odvozené od lat. slovesa struo — navršit, zřídit, stavět) skladbu, stavbu, případně stavební styl. Do vědeckého slovníku přešlo poměrně pozdě. Nejdříve zdomácnělo v chemii, v důsledku objevu „izomerie“, tj. okolnosti, že chování chemických látek nezáleží jen na počtu „prvků“, které je ustavují, ale také na způsobu jejich uspořádání (takže dvě látky, vykazující stejný počet složek různě uspořádaných, se od sebe velmi pronikavě liší). Záhy zdomácněl i v biologii, pronikl do psychologie a v různých podobách do tzv. věd kulturních, až objev atomických struktur dovedl k poznání, že strukturována je skutečnost celá včetně skutečnosti sociální (do jejíž teorie pronikl vlastně nejpozději). Tak se pojem struktury stal od 30. let 20. století dominující ve všech vědách.
V nejširší formulaci se jím vypovídá, že na skutečnostní útvary třeba nahlížet jako na skladbu různě početných komponent, složek, vázaných v jednotu jednotícím (strukturním) vztahem. O něm tedy platí, že je vzhledem k příslušným komponentám dominantní, i když je právě těmito komponentami spoluurčován, a to shodně se stupněm jejich strukturní relevantnosti, závažnosti. O rozlišitelných strukturách platí dále, jednak že vykazují rozdílné stupně rozrůzněnosti a odtud členitosti, které se projevují různě početnými „substrukturami“, opět různého stupně jejich strukturní závažnosti, jednak že vytvářejí struktury vyššího řádu, označované jako struktury ekologické (např. sladkovodní tůň, les, džungle, město apod.).
Ve všech strukturách, od poměrně nejjednodušších po nejsložitější, dochází k nejrůznějším procesům, primárně podmiňovaných danou strukturní vazbou, které jsou vždy navzájem propojeny, takže představují ve svém konkrétním průběhu výslednici všech zúčastněných faktorů, shodně s jejich strukturní závažností. O všech těchto procesech předpokládáme dále, že probíhají pravidelně, že jsou vyznačeny určitou zákonitostí, kterou považujeme za dostatečně objasněnou, tedy za vědecky poznanou, když se nám podařilo odkrýt podmínky, jimiž byly zkoumané procesy navozeny. Přístupné zkoumání se stávají tyto procesy svými zjistitelnými účinky, efekty. Z nich tedy musíme vycházet, nazírajíce na příslušné procesy jako na „reakce“ zkoumaných struktur. Abychom mohli takto postupovat, zavedeme jako výkladovou pomůcku pojem „funkce“. Budeme jím označovat jakýkoli proces či jakoukoli činnost, o nichž platí, že jsou zaměřeny k specifickému účinku, a to vždy tak, aby vykazoval krajní stupeň přiměřenosti, pokud je za daných podmínek dosažitelný. Za důkaz platnosti tohoto pojetí uvedeme tzv. „princip minimálního účinku“ (objevený W. G. Leibnizem), o němž bylo dokázáno (H. Helmholtzem a M. Planckem), že je ústředním principem, ovládajícím energetické procesy (jimiž jsou — v poslední instanci — všechny reakce reálných struktur). Jen za tohoto předpokladu jsou také vyložitelné účinky reakcí, s nimiž se setkáváme v ostatních skutečnostních oblastech včetně sociální, i když v jednotlivých z nich s příslušnými obměnami. Zkušenost ovšem učí, že většina účinků reagujících struktur vykazuje přibližně stejný stupeň přiměřenosti, který označujeme jako „průměrný“ a zároveň považujeme za „normální“. Touto převahou průměru se vykládá i tzv. zákonitost skutečnostního dění. Abychom mohli vyložit různé stupně přiměřenosti zkoumaných účinků struktur stejného druhu, zavedeme jako výkladový prostředek pojem „reaktivní potence“, jímž rozumíme rozdílnou kapacitu analogických funkcí přivodit různě přiměřené účinky. Na antropologické úrovni rozlišujeme běžně tyto rozdíly jako důsledek různého stupně „nadání“ (rozuměj k výkonu určitých funkcí), jinak jim nebyla dosud věnována soustavná pozornost, s výjimkou jejich „šlechtitelských“ aplikací. K těmto vnitřním podmínkám, jimiž je spoluurčován stupeň přiměřenosti reaktivních účinků, přistupují ještě podmínky vnější. Nejvhodněji objasní tuto otázku novozákonní příměr o rozsévači. Vyplývá z něho, že všem strukturám se nedostane stejně přiměřených podmínek k uplatnění jejich potencí. Znalost těchto podmínek, různých u různých struktur, tvoří nezbytnou součást výzkumu jednotlivých struktur. Pokud jde o atomické struktury, zůstává jejich reaktibilita závislá na vnějších podmínkách, jimž jsou vystaveny, zatímco u nejvýše organizovaných struktur — a zejména u člověka — se tato závislost částečně zmenšuje, úměrně s jejich reaktivním potenciálem, jimž rozumíme úhrn jejich reaktivních potencí.
Platí-li o každé z nich, že je — spolu s příslušnou funkcí — zaměřena ke krajně dosažitelnému stupni přiměřenosti jejích účinků, bude platit také, že stejně je zaměřeno chování jednotlivých struktur, na něž můžeme pohlížet jako na skladbu (jejich) funkcí. Budeme pak moci říci, že jejich chování je vyznačeno tendencí po maximalizaci jejich reaktivního potenciálu, který se stane vymezitelný úhrnem jejich akčního rádia, jejich pole působnosti. V důsledcích této maximalizační tendence, jíž je určováno i chování jednotlivých strukturních složek, dochází v rámci příslušných struktur k různému druhu napětí, která se nám, v krajním zjednodušení, rozestupují v protivné, kontrérní dvojice. Faktický stav je ovšem neskonale komplikovanější. Všechny komponenty se podílejí, každý svým způsobem, na oněch napětích jakoby udržovaných v mezích dominancí strukturní vazby. Pokud ona trvá, mluvíme o „rovnovážném“ stavu struktur, který ovšem vykazuje v různých případech různý stupeň stability, lability a variability. V tomto ohledu, se zdá, že platí jen jedno obecné pravidlo, jež stanoví, že stupeň této rovnovážné variability je přímo úměrný stupni rozrůzněnosti příslušných struktur. Dojde-li, ať už z jakýchkoli důvodů, k narušení této strukturní rovnováhy, dostaví se vzápětí narušení, popř. zánik celé struktury. Ve svém úhrnu tvoří tyto poruchy „patologii“ struktur, která má — čistě teoreticky nazíráno — neobyčejnou heuristickou hodnotu. Umožňuje totiž mnohostrannou konfrontací s analogickými „normálními“ případy, případně případy, vykazujícími různý stupeň přiměřenosti, zjišťovat podmínky, které přivodily „kritické“ stavy zkoumaných struktur.
S různým stupněm diferencovanosti struktur souvisí, že jejich celek se rozčlení v řadu vrstev, skutečnostních modů, z nichž každý vyšší vykazuje rozdíly a závislosti, s nimiž se nesetkáváme v modech nižších, takže je nelze na ně beze zbytku převést, ani z nich vyložit. O nich všech platí, že jsou vyznačeny poměrnou autonomií, svézákonností, zapadající vždy svým způsobem do jednotně osnovaného řádu celé skutečnosti.
Mluvíme-li o strukturách, je třeba přesně lišit dvojí: jednotlivé skutečnosti, jednotlivá reálná data, která — pokud o nich mluvíme jako o strukturách — by byla označitelná jako „reálné struktury“, a za druhé způsob, jímž je pojmově vyjadřujeme, tedy pojem (příslušných) struktur. Tyto pojmy představují vztahové vzorce, jimiž se pokoušíme zracionálnit, zprůhlednit jejich reálné předlohy. Racionální je totiž pouze (intelektuální) vztah a jakákoli skutečnost jen potud, pokud se nám podařilo sevřít ji nějakým vztahem, začlenit v nějakou souvislost. O všech intelektuálních vztazích, jimiž racionalizujeme, tj. zdůvodňujeme vykládanou skutečnost, platí, že vykazují větší nebo menší stupeň všeobecnosti, abstraktnosti, zatímco příslušné skutečnosti samy jsou vždy a v každém ohledu zcela konkrétní, takže nutně vzniká nepoměr mezi oněmi intelektuálními vztahy na jedné a těmito konkrétními skutečnostmi na druhé straně, s tím nezbytným důsledkem, že naše vztahová schémata jsou víceméně hrubým zjednodušením poměrů neskonale složitějších. Proti tomu mají tato schémata neskonalou výhodu, že jejich pomocí zprůhledňujeme skutečnosti, které by jinak zůstaly neprůhledné, a že dovedeme s těmito skutečnostmi zacházet. Nemohli bychom je takto zjednodušovat, kdyby sku- tečnostní dění samo nevykazovalo tu vyšší, tu nižší stupeň pravidelností, zákonitostí, a smíme je zjednodušovat jen potud, pokud jsme neopomenuli přihlédnout ke všem závažným složkám spolupodmiňujícím průběh tohoto dění. V tomto ohledu tedy je třeba nazírat na pojmové vyjádření reálných struktur jako na zjednodušující jejich zkratky.
Tím jsme se dotkli toho nejdůležitějšího, co lze o strukturách říci obecně. Zbývá tedy pokusit se charakterizovat, co je třeba rozumět pod pojmem sociálních struktur. Na samém začátku narazíme na jednu nesnáz. Pokusíme-li se vyjádřit, co by ustavovalo sociální skutečnost, nabídne se nám slovo „společnost“, které ve své velké významové neurčitosti vypovídá vlastně jen, že máme co činit s větším či menším počtem zespolečenštěných individuí (na stálém, ale také nestálém terénu). Takto opsaná společnost zůstává však — jako společnost — vlastně neviditelná. Vidět můžeme jen různá individua v nejrůznějších vztazích (které vysuzujeme z jejich jednání) a nejrůznější výtvory těchto individuí, jejichž úhrn představuje „kulturu“ určité společnosti. Jako v případech všech ostatních struktur jsme nuceni vycházet z jejich účinků, tak i nyní tyto kulturní výtvory, jako výraz pro účinky příslušných funkcí, případně jejich reakcí, budou tvořit naše východisko. Protože vycházíme z heuristického předpokladu, že i tyto výtvory budou nějak „strukturovány“, tj. že ponesou pečeť určitých strukturních vazeb, zavedeme jako prvý orientační pojem pojem „kulturního systému“. Prozatím je jen orientačním vodítkem, protože ve své plnosti bude moci vystoupit až na konci našich rozborů. Protože jsme jednotlivé jeho projevy vymezili jako účinky příslušných funkcí, bude dalším naším úkolem provést rozbor sociálních funkcí, o nichž opět bude platit, že jsou i zaměřeny ke krajně dosažitelnému stupni přiměřenosti intendovaných účinků, že i jejich výklad bude zaměřen na zjišťování podmínek, jimiž byly navozeny, že i dosažené výsledky budou vykazovat různé stupně přiměřenosti. Na rozdíl od převážné většiny reakcí ostatních reálných struktur jsou reakce, s nimiž se setkáváme v sociální sféře, vyznačeny (primárně) záměrností: jsou výsledky intencionálních, vědomých procesů a stupeň jejich přiměřenosti je vázán na znalost „objektivních“ podmínek, jimiž je ovládán průběh oněch procesů. Tyto znalosti byly po dlouhá období sociálního vývoje získávány „prostou“ zkušeností (a uchovány tradicí), dokud — na nejvyšších vývojových stupních — nedošlo k jejich „předmětnému“ odkrývání (vědeckou tvorbou). Úhrn těchto znalostí je jedním z nejdůležitějších ukazatelů kulturní úrovně jednotlivých společností; k této úrovni je také dlužno přihlížet při posuzování stupně přiměřenosti účinků jednotlivých funkcí tam rozlišitelných.
V tomto vymezení platí, že jednotlivé sociální funkce jsou — co do přiměřenosti jejich objektivací, tj. výsledků jejich naplňování — vázány na soubor podmínek, které ustavují jejich poměrnou autonomii, svézákonnost, jejíž respektování ze strany individuí, určitou funkci vykonávajících, je zároveň podmínkou přiměřenosti dosažitelných účinků. Tato poměrná autonomie jednotlivých funkcí je však vázána nároky, které vznášejí jednak zúčastněná individua, jednak společnost jako celek.
Abychom porozuměli těmto mnohostranným vztahům a závislostem, je třeba vyřešit otázku „sociálnosti“ funkcí, s nimiž se setkáváme, pojednáváme-li o společnosti. Spočívá v nátlaku, jemuž jsou vystavena individua v důsledku jejich zespolečenštění, jímž je tedy řízeno, regulováno jejich chování. Takto vzniklé „regulativy“ představují specifický způsob sociální existence, objevený E. Durkheimem. Jeho specifičnost spočívá v poměrné nezávislosti takovýchto regulativů na (zespolečenštěných) individuích, i když tato nezávislost vykazuje jak různé formy, tak různý stupeň intenzity. Lze proto tyto regulativy zkoumat jako „věci“, tedy „objektivně“, jako nejvlastnější předmět sociologie. Protože jsou zaměřeny vesměs k dosažení určitých účinků, stávají se vyložitelné pomocí funkce, kterou mají plnit.
Naplňování jakékoli funkce dovádí dále k vytváření pomocných nástrojů, „objektivačních prostředků“, které se v dostatečně diferencovaných společnostech rozrůstají v různého druhu „instituce“ a „organizace“.
Abychom alespoň elementárně utřídili tuto záplavu sociálních fakt, podrobíme je rozboru z hlediska jejich zaměřenosti. Prvá velká skupina sociálních funkcí bude pak zaměřena ke krytí materiálních potřeb dané společnosti, druhá k vlastnímu regulování meziindividuálních, případně společenských vztahů, třetí k vytváření skutečností, které v užším slova smyslu lze označit jako „kulturní“, a čtvrtá k projevům toho, co nazýváme „zábavou“.
Tak jako ani hra není hrou bez „pravidel hry“, i všechny ostatní funkce vykazují analogická, i když vždy specifická, pravidla, čili všechny funkce bez rozdílu jsou vyznačeny specifickou svézákonností. Úkolem sociologie nemůže ovšem být zkoumání souboru podmínek (dostatečně přiměřené) objektivace všech funkcí, nýbrž jen těch jejich stránek, které mají sociální závažnost. Protože společnost je však ustavována individui jako svými komponentami, tato závažnost podléhá rozboru jak vzhledem k jednotlivým individuím, tak vzhledem k společnosti jako celku. Vzhledem k individuím se autonomie jednotlivých funkcí jeví jako soubor vazeb, jimž se tato individua mají podřídit, zatímco tytéž funkce podléhají vazbám, které jsou jim ukládány společenským zřetelem.
Setkáváme se tedy opět s nároky trojího druhu: těmi, jež vznášejí jednotlivé funkce, jednotlivá individua a společnost jako celek. Všechny tyto nároky se nějak dotýkají přiměřenosti dosažitelných účinků; vyžadují proto, aby nejprve byly zkoumány pod tímto zorným úhlem.
Pokud jde o nároky z autonomie jednotlivých funkcí, platí pravidlo, že jejich nedbání má vzápětí nějakou sociální újmu. Neplatí to však o všech funkcích bez rozdílu. Z rozlišených čtyř skupin to platí především pro funkce rozvojné, kreativní, takže by jim příslušela nejvyšší míra autonomie. Pokud jde o skupinu funkcí materiálních, protože jejich určení je především záchovné, tedy — z hlediska společností služebné — podléhají, teoreticky uvažováno, společenské kontrole všude tam a potud, pokud to vyžaduje společenský zřetel. K společenské regulaci projevů čtvrté skupiny dochází vlastně jen v případě eventuálních excesů, ať už jakéhokoli druhu. Nejsložitější je otázka, pokud jde o projevy druhé z rozlišených skupin. Vyznačují se vesměs tím, že se v nich nějak uplatňuje „společenský zřetel“, který se však při bližším rozboru ztrácí v anonymitě.
Zjednodušíme otázku potud, že přihlédneme nejprve k té funkci, jíž má být tento zřetel objektivován, k funkci „politické“. Ex definitione má být zaměřena na pořádání dílčích funkcí, pokud je jim přiznáván společenský dosah, a zároveň na organizační začlenění společensky závažných procesů, a to pod zorným úhlem společenského celku. Přísluší jí tedy úkol organizačně jednotící, jehož plnění implikuje možnost vynutit dodržování všech těchto organizačních opatření (politickou) mocí. Zkušenost učí, že politické nároky vznášejí společenské skupiny, pokud se ustavily jako „třídy“, tedy pokud nabyly „třídního uvědomění“, dále že tyto své třídní nároky povýšily na nároky „politické“, tj. dotýkající se zájmů celé společnosti, takže po této stránce politické dění bylo vyplněno historii třídních bojů. Tendence sociálního vývoje posledních století je vyznačena v kulturně nejvyspělejších společnostech postupnou „demokratizací“, tj. respektováním nároků všech společenských vrstev, a postupnou „socializací“, tj. postupným uspokojováním alespoň jejich elementárních existenčních nároků.
Ve svém úhrnu představují nároky, uplatňované vládnoucí skupinou či skupinami, které jsou vlastními nositeli a vykonavateli politické funkce, soubor regulativů, které ustavují daný politický systém a které proto označíme jako systémové regulativy. Pro svou sjednocující, nadto mocensky podepřenou funkci, hrají tyto regulativy daleko nejvýznamnější roli, viditelnější, než je vliv regulativů morálních (s nimiž se vlastně trvale dostávají do konfliktu). Hlavně však dalekosáhle určují běh sociálního dění i objektivačního průběhu různých funkcí dílčích. Přísně vzato, jednotlivé společnosti se ve své strukturovanosti představují našim očím (a našemu rozboru) v podobě svých politických systémů, z jejichž rozboru se stávají řešitelné otázky jejich „systémové“ přiměřenosti.
Pro úplnost dodejme, že k ustavování politické funkce dochází zásadně dvojím způsobem: anatakticky (směrem odzdola vzhůru) nebo katakticky (směrem odshora dolů), tj. buď se společnost — ať již celá nebo alespoň některé její vrstvy — podílí na tomto ustavování, nebo jsou jí systémové regulativy ukládány shora. V prvém případě mluvíme o anakratických, v druhém o katakratických formách vlády. Oba tyto typy se ovšem ve skutečnosti různě prolínají, nicméně vždy jeden z nich víceméně převládá. V důsledcích maximalizační tendence tíhne i politická moc k autokratizaci, omezitelné anataktickou kontrolou. Výkon politické funkce je vždy kataktický.
Ústředním problémem je, zda a nakolik by bylo možné zjišťovat stupeň přiměřenosti systémových regulativů, respektive jednotlivých politických systémů.
Prvním krokem k řešení tohoto problému by bylo vyřešení otázky přiměřenosti (legitimaci) individuálních nároků, běžně označovaných jako tzv. individuální práva. Úvodem vyjdeme ze základních možností zařazování jednotlivých individuí do výkonu určité funkce. Toto zařazení může být — v krajním vyhrocení, které připouští celou řadu přechodů — dvojí: neosobní, respektive věcné, a osobní. V prvém případě se stává individuum věcnou složkou daného procesu, v druhém se začleňuje do něho jako aktivní „svéprávná“ součást. Nejběžnější zkušenost učí, že stupeň přiměřenosti výkonu jakékoli funkce je přímo úměrný stupni osobního začlenění příslušných individuí. Toto zjištění je jedním z nejzákladnějších pravidel sociologických, žádá však své doplnění a zároveň vymezení pravidlem dalším, že totiž dosažitelný stupeň přiměřenosti výkonu je vázán ze strany individua dostatečnou jeho způsobilostí, s nezbytnou předchozí přípravou.
Těmito pravidly nejsou sice vymezena „individuální práva“ přímo, zato však nepřímo potud, že se jimi stanoví podmínky ze strany individua, které zaručují krajní přiměřenost průběhu všech příslušných sociálních funkcí.
Pokud jde o přiměřenost politických systémů, lze ji zjišťovat pomocí tří základních kritérií: 1) kritériem sdružených funkcí, tj. srovnáváním účinků téže funkce v různých politických systémech, v mezích jejich srovnatelnosti; 2) kritériem sociální mobility, které odkrývá, kolik stupňů „volnosti“ přiznávají jednotlivé systémy individuím, to znamená, jakým „právům“ se těší a jakým povinnostem jsou podrobena, jaké je jejich sociální zařazení a jejich odměna. Tyto údaje, které lze snadno doplnit řadou dalších, vyúsťují ve velmi názornou stratifikaci společností minulých i přítomných, která nám umožňuje uspořádat je s poměrnou přesností a stanovit kritéria jejich vývojového stupně, spočívající nikoli na libovolných odhadech, nýbrž na „objektivních“ sociálních faktech; 3) kritériem sociálního konsensu, které vypovídá o stupni stability nebo lability a variability rovnovážného stavu jednotlivých společností a zviditelňuje tím přiměřenost jejich systémů, zejména v případech sociálních zmatků různé intenzity a extenzity. Zde se projevuje vzájemná souhra a vzájemná závislost společnosti a všech jejích složek v rámci daného systému, takže z takovýchto „negativů“ lze zjišťovat podmínky sociální rovnováhy.
Zde tedy vystupuje společnost v celé své strukturovanosti, i když vždy jen v podobě konkrétních sociálních systémů. Protože však tyto systémy, které jsme až dosud sledovali přednostně po jejich organizačních stránkách, jsou fakticky vyplněny a zaplněny všemi kulturními výtvory jednotlivých společností, zbývá sociologii jako poslední úkol prokreslit to, co jsme úvodem nazvali „kulturním systémem“, a to na široké srovnávací a historické základně.
Literatura: Bastide R., Sens et usage du terme structure dans les sciences humaines et sociales, Paris, 1962; Boudon, A quoi sert la nation de structure, Paris, 1968; Fischer J. L., Philos. Foundation of Science, v: Acta Univ. Palackianae, Philosophica, 1969; Fischer J. L., Kvalitativní kosmos, v: Filosofické studie, Praha, 1968; Fischer J. L., Krize demokracie, Brno, 1933; Merton R. K., Social Theory and Social Structure, Glencoe, 1949; Nadel S. F., The Theory of Social Structure, London, 1957; Parsons T., The Structure of Social Action, 1937; Parsons T., Structure and Progress in Modern Societies, Glencoe, 1960; Struktur und Prozess in den Naturwissenschaften und der Technik, v: Die wissenschaftliche Zeitschrift der Humb. Univ., Mathem.-naturwissenschaft Reihe, XVI, 1967, 6; Materiály konference o strukturalismu a historismu v Brně 1968, v: Filosofický časopis, 1, 1969.
Viz též heslo struktura ve Velkém sociologickém slovníku (1996)