Zaměstnanci (MSgS)

zaměstnanci (MSgS) tvoří početnou sociální skupinu (viz skupiny společenské) soudobé kapitalistické i socialistické společnosti. Jsou charakterizováni tím, že zpravidla nepracují manuálně, avšak jsou bud přímo, nebo nepřímo zapojeni v procesu výroby, ve výrobní či nevýrobní sféře. Zpravidla mají stanoven pevný plat na určité časové období (měsíční, týdenní, někdy i hodinový). Nejsou uzavřenou sociální skupinou.

Názory na to, zda zaměstnanci tvoří vrstvu či sociální skupinu, nejsou sjednoceny. Přikláníme se k názoru, že jde o sociální skupinu.

V období svého vzniku byli zaměstnanci početně bezvýznamným personálem, který měl na starosti dozor nad stroji a lidmi. Byla to vyšší, zčásti vědecky vzdělaná, zčásti řemeslná vrstva lidi, stojících mimo okruh továrních dělníků a pouze k němu připojená (K. Marx). Jejich počet v poměru k počtu manuálně pracujících neustále vzrůstal a roste, což vyplývá ze stupňující se složitosti výroby a řídícího procesu v současné industriální společnosti.

Nemarxističtí sociologové dělí společnost podle velkých skupin zaměstnání na soukromé podnikatele, placené zaměstnance a námezdní dělníky. Růst počtu zaměstnanců vedl sociology k zájmu o tuto společenskou vrstvu či sociální skupinu. O první ucelenější výklad se pokusil v roce 1912 Emil Lederer, který zařadil zaměstnance jako vrstvu mezi proletariát a podnikatele. Podle Lederera mají mnoho společného s proletariátem co do sociálního postavení, avšak jejich způsob života je odlišný.

Problémy zaměstnanců se zabývali sociologové zejména v USA, kde vznikla v 50. letech teorie „nové střední třídy“, vytvořená na základě ekonomickém, tj. podle příjmů obyvatelstva (Kurt Mayer). Vedle ekonomického určení považují za ukazatele i vzdělání, způsob odměny a do jisté míry (i když postupně mizí) i způsob odívání v práci. „Lidé s bílým límečkem“ se stávají podle Meyera rozhodující vrstvou ve společnosti. Tato teorie vychází z ryze statistických údajů a není zcela přesně doložena.

F. Croner dokonce hovoří o revoluci zaměstnanců, kteří změnili od základů společnost, stali se jejím produktem a nositelem. R. Girod vidí rozdíl mezi zaměstnanci a dělníky v „ekonomickém mocenském postavení“ a v „autoritě povolání“. L. Neudörfer poukazuje na vnitřní členění zaměstnanců a sám se o určité členění na základě funkcí, které konfrontuje s podobnými funkcemi u dělnictva, pokouší.

Tyto a další názory vedou k následujícím závěrům: 1) zaměstnanci jako významná společenská sociální skupina existují a jako takoví se i společensky prosazují; 2) jsou považováni za novou střední třídu (v nemarxistickém pojetí), přičemž kritéria klasifikace se u jednotlivých nemarxistických sociologů značně rozcházejí; 3) teorie o kategorii zaměstnanců není dosud dostatečně rozpracována; 4) existuje podstatný rozdíl mezi zaměstnanci v kapitalismu a v socialismu.

Zaměstnanci za kapitalismu tvoří početnou, neustále se rozrůstající sociální skupinu.

Je to důsledek prudkého rozvoje výroby, jejíž složitost vyžaduje stále více lidí na přípravu a na řízení pracovního procesu. Vedle toho roste neustále státní aparát a rozvíjejí se odvětví, která výrobu podporují, avšak neúčastní se jí (banky, obchod atd.). Nejsou ojedinělé výjimky, že dělníci v důsledku automatizace výroby přecházejí přímo do zaměstnaneckého poměru.

Zaměstnanci — jejich vyšší část — mají privilegované postavení tím, že se podílejí na přípravě a řízení pracovního procesu, kontrole výroby apod. Jiná část se zabývá problémy znovurozdělování hodnot vytvářených v jiných odvětvích. Tyto a další okolnosti jim komplikují možnost pochopit jejich skutečné postavení ve společnosti.

Přesné a zřetelné vymezení této sociální skupiny je značně obtížné. Soudíme, že existuje a že je nutné je vést jednak horizontálně, tj. podle odvětví, ve kterém zaměstnanci pracují, a dále vertikálně, tj. podle společenského postavení, které zaměstnanci mají na základě charakteru svého zaměstnání. Z toho vyplývá, že pro tuto sociální skupinu jsou spojující především vnější znaky. Nelze hovořit o „nové střední třídě“, neboť vnitřní diferencovanost (z hlediska povahy práce, pracovní funkce, ekonomického a sociálního postavení) to vylučuje, dále také proto, že pracují u kapitalistů a podílejí se na vytváření hodnoty a nadhodnoty.

Zaměstnanci tvoří ve svém celku i ve svém vnitřním členění tzv. otevřené skupiny, což značí, že je možný přechod z jedné vnitřní skupiny do druhé, aniž je to podmíněno sociálním konfliktem.

Růst počtu zaměstnanců za socialistického způsobu výroby je podmíněn z hlediska výroby stejnými rysy jako v soudobé kapitalistické společnosti. Jejich společenské postavení je však odlišné, neboť jde sice o zaměstnance, avšak ti se podílejí na spoluvlastnictví výrobních prostředků a podílejí se rovněž na tzv. společenské spotřebě.

Zaměstnanci rovněž netvoří třídu, nýbrž sociální skupinu, velmi rozsáhlou, která co do svého postavení ve společnosti a co do odvětví se dělí na řadu vrstev a menších sociálních skupin.

Mezi zaměstnance patří především ti, kteří bezprostředně řídí nebo dozírají na určitý úsek výroby (dozorci, mistři, dílovedoucí ap.). Další skupinu tvoří lidé manipulující se zbožím; jsou to ti, kteří uskladňují, přijímají, vydávají nebo prodávají zboží (expedienti, prodavači, skladníci apod.).

Konečně další skupinou je ta část zaměstnanců, která bývá někdy méně přesně nazývána inteligencí. Jsou to lidé, kteří vykonávají ve služebním poměru práce převážně duševní, organizátorské nebo kancelářské, ke kterým je třeba vyšší kvalifikace. Patří sem vedoucí a ředitelé podniků a organizaci, inženýrsko-techničtí pracovníci, organizátoři, lékaři, střední zdravotnické kádry, učitelé, vychovatelé, vědečtí pracovníci, kulturně osvětoví pracovníci, administrativní pracovníci ap.

Vedle tohoto hlavního dělení existuje i dělení podle teritoriální podmíněnosti (městovenkov, průmyslové oblasti, zemědělské oblasti ap.), biologické podmíněnosti (žena, muž, věkový stupeň, různé generace atd.), podle dělby práce (podle odvětví výroby, profese, stupně složitosti činnosti ap.), podle podílu v systému rozdělování (tj. podle výše životní úrovně), podle účasti na organizaci a řízení společnosti, podle společenské činnosti, podle způsobu využívání mimopracovní doby, životního stylu, podle způsobu vytváření duchovního života a role v duchovním životě, podle etnických skupin atd. Všechna tato dělení ovšem zařazují jednotlivé takto vzniklé skupiny uvnitř velké sociální skupiny zaměstnanců do dalších sociálních skupin ve společnosti.

Literatura: Croner F., Die Angestellten in der modernen Gesellschaft, Frankfurt am Main—Wien, 1954; Dahrendorf R., Soziale Klassen und Klassenkonflikt in der industriellen Gesellschaft, Stuttgart, 1957; Izdebski Z., Tudrej J., Vedúci kapitalistických podnikov, Bratislava, 1966; Marx K., Kapitál, I. díl, Praha, 1953; Neudörfer L., Die Angestellten, Neuer Versuch einer Standortbestimmung, Stuttgart, 1961; Osipov G. V., Sovremennaja buržoaznaja sociologija, Moskva, 1964; Srb V., Úvod do demografie, Praha, 1965.

Ferdinand Koudelka


Viz též heslo sociologie podniku ve Velkém sociologickém slovníku (1996)