Inteligence (MSgS)
inteligence (MSgS). Slovem inteligence (z lat. intellego — rozumím, chápu) byla původně označována schopnost vhodně užívat odpovídajících myšlenkových postupů při řešení neznámých situací a nových problémů. V tomto smyslu se dosud používá pojem inteligence v psychologii. Od poloviny 19. století se začalo používat pojmu inteligence i v sociologickém slova smyslu pro označení velké skupiny lidí, kteří vykonávají v rámci společenské dělby práce převážně duševní činnosti.
Inteligence se jako zvláštní sociální skupina začala vytvářet v období vzniku prvých starověkých civilizací, kdy vznikala povolání, jejichž příslušníci bývají dosud řazeni k inteligenci. Byli to lékaři, učitelé (sofisté), úředníci (písaři) atd. Vytvářelo se i vědomí sounáležitosti příslušníků těchto povolání včetně pokusů o teoretické (ideologické) zdůvodnění jejich místa ve společnosti. Dosvědčují to například známý dopis egyptského písaře synovi, Hippokratova lékařská přísaha, Platonova Ústava atd. Zdůrazňujeme tento aspekt proto, že někteří sociologové, např. Z. Bauman, pokládají psychickou vazbu za jeden z nezbytných znaků sociální skupiny.
V odlišných kulturách a v jejich různotvarých sociálních formacích bylo postavení inteligence a jejích jednotlivých profesionálních skupin různé. Největší kvantitativní růst a kvalitativní rozrůznění (včetně vzniku nových profesí) této veliké sociální skupiny nastalo v období po průmyslové revoluci a s růstem měst. Pokračuje ve všech typech průmyslových společností. Odtud byl odvozován názor, že inteligence jako zvláštní sociální vrstva vznikla až v období kapitalismu. Tento názor neodpovídá historické skutečnosti.
Inteligence je ze všech stratifikačních zřetelů nesmírně diferencovaná globální skupina. Je proto obtížné určit sociální znaky společné pro tak různorodá povolání, jakým jsou například vědci a básníci, technici a filosofové atd. Obtížnost vymezení znaků — a tím i pojmu inteligence — je dnes tím větší, že již nelze používat pro její odlišení od ostatních skupin pracujících, například dělnické třídy, kritéria používaná v 19. století, například podle tzv. produktivní a neproduktivní práce. Roste počet manuálních pracovníků v nevýrobních oblastech a naopak se stále zvětšuje počet duševních pracovníků ve sféře výroby. Obdobně nelze problematiku inteligence zužovat na otázku dělby společenské práce na práci fyzickou a duševní. Vzhledem k tomu, že se mnohé typicky fyzické práce dnes „intelektualizují“ a mnohé typicky duševní práce „mechanizují“ (obojí v sociologickém slova smyslu), nelze, podle našeho názoru, všechny, již nepracují fyzicky (např. mnohé profese tzv. zaměstnanců), řadit k inteligenci. V sociologii nevystačíme rovněž jen s kritérii ekonomickými, např. složitostí výrobních pracovních procesů (Strumilin).
Naznačené obtíže při vymezování pojmu inteligence vedly k názorům (Rosenmayr, Bauman), že by se pojem inteligence již neměl používat, neboť je heuristicky bezcenný. Podobné závěry v podstatě potvrzují ti autoři, kteří je slovně odmítají, ale při definování inteligence se uchylují k definicím výčtem, např.: inteligence je sociální vrstva duševních pracovníků; patří k ní inženýři, vědci, umělci atd.
V současné světové, marxistické i nemarxistické, sociologické literatuře se setkáváme dnes v podstatě s dvojím odlišným pojímáním inteligence. V tradičním, tzv. „širším“ pojetí inteligence se tímto pojmem označují prakticky všichni duševní pracovníci. V tomto smyslu mluvíme někdy o tom, že sociální strukturu socialistické společnosti tvoří dvě spřátelené třídy, dělníci a družstevní rolníci, a s nimi spjatá vrstva inteligence. Při tzv. „užším“ pojetí inteligence se zdůrazňuje odlišnost inteligence od ostatních manuálních a duševních pracovníků, například různých skupin úředníků, někdy i techniků atd. V tomto pojetí je třeba rozlišovat několik pojmů: 1) duševní pracovníci, k nimž řadíme všechny osoby vykonávající převážně duševní práci; 2) lidé s vysokoškolským vzděláním, na něž někdy (Mannheim) bývá neoprávněně redukován pojem inteligence; 3) inteligence, jež bývá definována zpravidla jako „tvůrci reprezentativní kultury“ (Geiger).
Charakterizujeme-li inteligenci jako tvůrce reprezentativní kultury nebo obdobným způsobem, pak ovšem musíme rozlišovat ty, jež se tvůrčí duševní práci věnují jako svému povolání, a dále ty, jež se různým oblastem tvůrčí duševní práce věnovali ze zájmu. Jejich počet např. ve vědě 19. století byl značný (Darwin, Engels atd.). Proto mluvíme někdy (Bláha) o inteligenci „z hlavního povolání“ a inteligenci „z vedlejších povolání“.
V současné marxistické i nemarxistické sociologické literatuře se stále častěji používá při studiu problematiky inteligence vymezení této sociální skupiny pomocí funkcí. Funkcionální vymezení pojmu inteligence použil u nás poprvé Arnošt Bláha ve své monografii Sociologie inteligence, první práci tohoto druhu ve světové literatuře vůbec.
Vycházíme-li z funkčního pojetí inteligence v současné době, musíme brát v úvahu některé zcela nové funkce duševních pracovníků, které se vyvinuly v posledních desetiletích. K nim patří zejména funkce „techniků slova“ (Szczepański), jež se vytvořily v souvislosti s rozvojem masových komunikací.
Sociální funkce inteligence se vztahují k různým oblastem společenského vědomí a zprostředkovaně pak i k některým oblastem společenského bytí. Patří k nim oblast světonázorová, kam možno řadit z forem společenského vědomí filosofii, náboženství, ideologii, částečně etiku, oblasti umění a vědy. Zvláštní oblast tvoří technika v nejširším slova smyslu včetně tzv. společenského inženýrství. Technické obory nejsou jen sférou aplikace vědeckých poznatků, ale mají i svůj základní výzkum a své specifické teorie. Právě teoretická oblast těchto oborů tvoří onu sféru techniky, k níž se pojí různé funkce ekonomicko-organizační a inženýrsko-správní.
Inteligence pak plní ve vztahu ke zmíněným oblastem tři základní společenské funkce:
- Funkce tvorby hodnot — světonázorových (např. tvůrci husitské ideologie), uměleckých, vědeckých a technických (např. pracovníci v oblasti teorie řízení).
- Tvůrčí šíření hodnot — světonázorových, uměleckých (učitelé hudebních škol), vědeckých (učitelé, redaktoři vědeckých časopisů), technických (učitelé, redaktoři).
- Tvůrčí aplikace hodnot — světonázorových (politikové), uměleckých (průmysloví výtvarníci atd.), vědeckých (např. agronomové, veterináři atd.) a technických (ve sféře ekonomicko-organizační, např. manažeři, ve sféře administrativně správní např. státní úředníci atd.).
Určitým problémem takto vymezených funkcí je charakteristika tvůrčí duševní práce. Tvůrčí práce přináší nové vědecké objevy a poznatky, nová umělecká díla a nové vynálezy, používá nových forem a postupů při jejich šíření (např. ve sféře techniky slova) a jejich využívání v praktické činnosti.
I toto pojetí inteligence je značně široké. Podle Geigera by k inteligenci patřili fakticky jen ti duševní pracovníci, kteří plní první ze zmíněných funkcí. Z jiné koncepce „užšího“ vymezení inteligence vycházejí ti sociologové, kteří považují za vlastní inteligenci pouze tu část duševních pracovníků, kteří jsou sociálně angažovaní při plnění funkce sociální kritiky a při tvorbě a šíření nových ideálů spravedlivějšího sociálního řádu a osvobození člověka. Toto pojetí je v jistém směru blízké koncepcím inteligence jako duchovní elity, jak je v marxistické literatuře používal Gramsci.
Plnění zmíněných funkcí vyžaduje určité subjektivní i objektivní předpoklady. K prvním patří zejména určité předpoklady psychické a etické. Proto je někdy rozlišována inteligence „podle schopností“ a inteligence „podle postavení“ (ex situ). Objektivní předpoklady spočívají ve způsobech fungování celé struktury dané společnosti, na stupni jejího vývoje, na jejím řádu.
V marxistické literatuře byly nejpočetněji rozpracovány otázky místa inteligence v třídní struktuře společnosti. Inteligence je sociálně, politicky, ideologicky i jinak všestranně diferencovaná sociální vrstva, která zaujímá v třídně ekonomických formacích rozporné postavení. Bezprostředně je v třídních vztazích zúčastněna ta její část, která plní funkce tvorby, šíření a aplikace světonázorových hodnot. Tuto část inteligence pokládají někteří autoři (Gramsci) přímo za součást tříd. V soudobé marxistické literatuře převládá názor, že inteligence — zejména technická a částečně vědecká — postupně splývá s dělnickou třídou, úměrně tomu, jak se věda stává výrobní silou v důsledku procesu vědeckotechnického rozvoje.
Literatura: Bláha A. I., Sociologie inteligence, Praha, 1937; Geiger T., Aufgaben und Stellung der Intelligenz in der Gesellschaft, Enke-Verlag, Stuttgart, 1947; Gramsci A., Sešity z vězení, Praha, 1959; Macků J., ed., Inteligence v soudobé industriální společnosti (sborník), Praha—Brno, 1968.
Viz též heslo inteligence ve Velkém sociologickém slovníku (1996)