Povolání (MSgS)
povolání (MSgS) jsou společenské skupiny pracovníků, kteří s relativní ustáleností vykonávají určitý, rozvojem dělby práce vyvolaný druh pracovní činnosti, jež je předpokladem jejich materiální existence a stává se jejich sociálně psychologickou vlastností.
Výkon povolání vyžaduje zpravidla delší nebo kratší přípravy, a to podle jeho kvalifikace, podle nároků na teoretické znalosti i praktické zkušenosti. Doposud byly různými myšlenkovými školami formulovány stovky definicí povolání. J. Szczepański se snaží vysondovat racionální a pravdivé prvky, které jsou společné většině z nich. Za takové považuje tyto čtyři prvky: a) povolání je tvořeno jistou soustavou činností (prací), vnitřně spjatých a vyžadujících určitého okruhu znalostí a dovedností; b) tyto činnosti jsou vykonávány trvale a systematicky; c) jsou základem ekonomické existence pracovníkovy; d) jsou základem pro zaujímání určitého místa ve společenské struktuře různých širších skupin a kolektivů. Tato charakteristika je přijatelná s výhradou ke druhému prvku, že jde o relativně dlouhodobé vykonávání činností, ne tedy o naprostou trvalost.
Povolání představují tedy pouze činnosti pracovní, a to stabilizované. Problém ustálenosti povolání byl předmětem dlouholeté polemiky v západní sociologii, a to mezi zastánci pojetí tradičního, jež chápalo profesi ve smyslu „Berufung“, tedy spíše jako trvalý základ materiální existence a jako celoživotní zaměření, a zastánci novějšího pojetí, které hovořilo o „job“, tedy bezmála o každé společenské činnosti, poskytující existenční prostředky, tedy i o výdělečné práci nárazové jako o dostatečném kritériu pro charakteristiku povolání. Obě pojetí jsou nepřijatelná pro svou metafyzickou krajnost. „Berufung“ odráží situaci strnulé dělby práce, kdy pracovník byl odsouzen k celoživotnímu vykonávání určitých částečných funkcí nebo pohybů. Toto pojetí neponechává místo pro ty změny v profesionální dělbě práce, ke kterým dochází na základě vědeckotechnických převratů v současnosti. „Job“ ztrácí zase ze zřetele relativní ustálenost povolání.
Je ovšem těžké hledat rozmezí, kdy se určitá pracovní činnost stává povoláním. Rozhodně nelze mechanicky stanovovat časové lhůty. Hodně záleží na tom, jak závažně a jak perspektivně pracovník svou práci pojímá. Přitom však měřítko nemůže být zase subjektivistické. U různých povolání se jistě budou měřítka lišit, všeobecně však platí, že pracovní činnost se stává povoláním tehdy, je-li vykonávána relativně ustáleně, jako dlouhodobější zaměření na určitý okruh pracovních činností a tedy s dlouhodobější perspektivou. Za socialismu má pro charakter povolání velký význam také perspektiva zvyšování kvalifikace nebo možnost jiných forem společenského postupu.
Problémy povolání se sociologie zabývá již od svého počátku. Systematicky je studuje od 30. let 20. století. Ustavila se sociologie povolání jako speciální disciplína, zabývající se ovšem převážně tzv. svobodnými povoláními inteligence („professions“) a přenechávající jiná, daleko početnější povolání jiným oborům (viz průmysl).
Klasifikace povolání je záležitostí velkého praktického významu a přitom velmi komplikovanou. Především proto, že počet povolání je velmi vysoký a stále se zvyšuje. Různé přehledy povolání jich uvádějí zpravidla několik desítek tisíc. Dále proto, že povolání se nediferencují podle jediného kritéria. Každé povolání je dáno celou kombinací příznaků: 1) výrobním odvětvím (na stupni specializace odvětví zpravidla závisí i specializace povolání); 2) používaným pracovním nástrojem; 3) zpracovávaným pracovním předmětem; 4) vyráběným produktem; 5) technologickým postupem.
Všechny tyto elementy výrobních sil určují vnitřně a primárně profesionální strukturu společenské výroby. K výrobně technologické charakteristice povolání se pojí jejich charakteristika kvalifikační, psychologická a sociologická. Přitom výrobně technologické předpoklady buď přímo, nebo prostřednictvím kvalifikační úrovně či psychologické stránky ovlivňují společenské postavení povolání, možnosti více či méně intenzívní účasti ve společenském životě.
Všechny tyto příznaky se při klasifikaci povolání složitě křižují. Proto nemůže být klasifikace povolání jednostupňovou, základní jednotky nutno členit postupně do druhů, podskupin, skupin povolání atd.
O klasifikaci povolání se pokoušela řada západních sociologů a sociálních psychologů. Společenským příznakem mnoha z nich je daleko větší důraz na nevýrobní povolání než na povolání, vykonávaná ve výrobní sféře.
Velmi výrazné je to u klasifikace povolání „podle dominujícího zainteresování“, kterou sestavila Anna Roy. Z osmi nejvyšších skupin mají výrobní charakter jen skupina technologie (výroba, údržba, doprava) a skupina „outdoor“ (pracujících v přírodních podmínkách), do níž byli dosti svérázně sloučeni pracovníci zemědělství, lesnictví a hornictví. Ostatních šest skupin tvoří: služby, byznys, kontakt (vyřizování záležitostí s lidmi), organizace (úřední funkce), věda, osvěta a kultura, umění a zábava.
Tato klasifikace nevyhovuje především vzhledem k základnímu významu výrobních povolání.
Vypracování takové klasifikace, zejména výrobních povolání, která by mohla být spolehlivým podkladem pro různá srovnávací studia, sociologické, psychologické i ekonomické výzkumy, je zatím nesplněným úkolem. Základním kritériem by měl být charakter práce (viz práce). Podle něho lze např. u dělníků rozlišovat velké profesionální skupiny těžké ruční práce, jemné ruční práce, mechanizované práce, práce na pásu, automatizované práce a práce pracovníků technické obsluhy. S tím se pak kombinuje členění podle kvalifikace, přičemž lze zjišťovat značné rozdíly v relativních podílech kvalifikačních skupin na jednotlivých dělnických profesionálních skupinách, nemluvě již o porovnání povolání dělnických, technických a dalších (viz populace).
Různé stupně vzdělání umožňují vykonávání různě kvalifikovaných prací a naopak různé práce různě disponují k dalšímu zvyšování vzdělanostní úrovně. Na jedné straně lze předpokládat, že mechanizačně vybavenější povolání vytvářejí příznivější podmínky pro zvyšování vzdělání, na druhé straně probíhá sbližování kvalifikačních tříd.
Příslušnost k povolání měla vždy vliv na společenské postavení lidí. Za socialismu není samozřejmě tento vliv zabarven třídními antagonismy, tím bezprostřednějším však je.
Podstatně zeslábl význam majetkových a příjmových činitelů pro společenské postavení lidí. Peníze nejsou měřítkem jejich hodnocení. Nicméně pokud trvá rozdělování podle práce, závisí na povolání, zejména na jeho kvalifikovanosti a společenské potřebě, ve značné míře výše příjmů a tedy i životní úrovně, možnosti uspokojování osobních potřeb. Je tedy povolání v naší společnosti prvořadým činitelem stratifikačním.
Předmětem systematických sociologických výzkumů (prováděných jak specializovanými pracovišti, tak i ústavy pro výzkum veřejného mínění) se staly problémy interprofesionální horizontální i vertikální mobility (viz mobilita sociální) (Sarapata), satisfakce různými profesemi (Żygulski) a zejména prestiže jednotlivých povolání (Obrdlík aj.).
Literatura: Ben-David J., Professions in the Class System of Present — Day Societies, Oxford, 1964; Brenner V., Hrouda M., Věda a vysokoškolské vzdělání v prestiži povolání, Sociologický časopis, 1967, č. 5, 1968, č. 1; Obrdlík A., Povolání a veřejné blaho, Praha, 1937; Roy A., The Psychology of Occupations, New York, 1959; Sarapata, ed., Socjologia zawodow, Warszawa, 1965; Scharman T., Arbeit und Beruf, Tübingen, 1956; Slejška D., Profesionální dělba práce za socialismu, v: Sociální struktura socialistické společnosti, Praha, 1967; Systematik der Berufe, Berlin, 1950; Touraine A., L'évolution du travail ouvrier aux usines Renault, 1955.
Viz též heslo profese ve Velkém sociologickém slovníku (1996)