Instituce (MSgS)

instituce (MSgS). Pojem instituce, popřípadě institucionalizace, vyjadřuje podstatnou stránku společenskokulturní skutečnosti, takže někteří autoři pokládají za možné vyjádřit vlastní podstatu společnosti, popřípadě vymezit předmět sociologie právě tímto pojmem (E. Durkheim, M. Mauss, P. Fauconnet, T. Veblen, v jistém smyslu také B. Malinowski a T. Parsons aj.). Současně však je tento pojem pro svou mnohoznačnost zdrojem četných rozporů a nedorozumění, někteří sociologové ho používají ve specifickém, víceméně „osobním“ vymezení, jiní se tomuto pojmu vyhýbají nebo jej přímo odmítají (G. Gurvitch, F. H. Allport).

Ve výchozím povšechném vymezení bychom mohli říci, že pojem instituce, popřípadě institucionalizace, označuje v nejširším slova smyslu soustavu stránek nebo prvků společenské skutečnosti, které vyhovují těmto podmínkám: a) jsou relativně stálé, nevztahují se k jednotlivým aktuálním procesům, nýbrž k soustavám opakujících se činností; b) obecně určují, typizují jednotlivé způsoby, formy, druhy společenských činností a současně stanoví i podíl lidí na těchto činnostech; c) mají objektivní charakter, to znamená, že jsou ve svém působení a ve své existenci nezávislé na konkrétních lidech nebo skupinách; institucionalizace přesahuje osobní vztah lidí a v tomto smyslu má neosobní charakter; d) institucionální sféra se vztahuje jak na normativní systém společnosti, tak na faktické společenské procesy; o institucionalizaci v plném slova smyslu mluvíme tam, kde ustálené společenské jednání se shoduje s normativní soustavou společnosti; e) vzhledem k jednajícímu vystupují instituce jako soustavy regulativů, které určují jeho jednání; tyto regulativy se prosazují v poznávací orientaci a v motivaci jednajících, v jejich postojích; současně ve své fakticitě představují instituce podstatnou součást situace, v níž lidé rozvíjejí svou činnost; proto jsou instituce v určitém vztahu k potřebám lidí jako jednotlivců i jako členů společenských skupin; f) instituce umožňují uspořádanost společenského života, představují jednu ze základních složek společenské struktury, rozvíjejí se kolem funkčních ohnisek sociálního systému, mají výrazně funkční charakter (ať již jsou v různých vztazích eufunkční nebo disfunkční); instituce jsou produktem činnosti lidí, lidé je svou činností nejen naplňují, ale také překračují, a tím přispívají k vzniku nových forem institucionalizace.

Většina vymezeni kategorie instituce, která nacházíme v historické i v současné sociologické literatuře, obsahuje jeden nebo více z uvedených znaků. Přitom některá pojetí instituce se liší v přijetí, popřípadě ve výkladu charakteristik, zvláště těch, které jsme uvedli v bodě c), d), e).

Ilustrujme shody i rozdíly v pojetí kategorie instituce několika příklady. E. Durkheim definuje instituce jako „souhrn činností a idejí, zcela ustavených, jež jednotlivci nacházejí před sebou a jež se jim víceméně vnucují“; toto vymezení klade důraz na objektivní charakter institucí. Pro Leopolda von Wieseho jsou instituce „souhrnem forem vztahů mezi lidmi, jež jsou dlouhodobé“. W. G. Sumner ve svém vymezení podtrhuje vazbu ideových a objektivně společenských prvků v instituci: „Instituce se skládá z pojmu (ideje, představy, doktríny, zájmu) a ze struktury.“ R. N. Maclver a C. H. Page spatřují podstatu institucí v „ustavených (established) formách a podmínkách postupu, charakteristických pro skupinovou činnost“. L. T. Hobhouse podává jednak širší, jednak analytičtější vymezení pojmu; pojem instituce vztahuje na „1. uznané, ustavené obyčeje, řídící jisté vztahy lidí, 2. celý komplex těchto obyčejů a principů je řídících a 3. organizaci (jestliže existuje), která podepírá takový komplex“.

Ze současné literatury uveďme alespoň dvě vymezení, vypracovaná autory, kteří představují v podstatě protikladné tendence v současné sociologii. G. A. Lundberg, C. C. Schrag, O. N. Larsen dosti mechanicky kladou vedle sebe ne zcela shodné charakteristiky. Jednou je institucí „poměrně trvalá konfigurace předpisů, které se posuzují na základě obecného konsensu ve společnosti jako podstatné pro uchování její struktury a základních hodnot“, jednak obdobná konfigurace „předpisů, věr a praktik“ nebo konfigurace „normativních vzorů“ a „vzorů sociálního chování“.

Centrální úlohu zaujímá problematika institucionalizace v Parsonsově obecně sociologické teorii sociálního systému. Institucionální systém se pojímá jako „systém vzorově určených očekávání, definujících příslušné chování osob plnících role, očekávání, posilovaných současně pozitivními motivy jednajících pro konformitu a sankcemi druhých“. Jinak řečeno, představuje institucionalizace „integraci očekávání faktorů v dotyčném interakčním systému rolí se sdílenými normativními vzory hodnot“. Institucionalizace se tudíž chápe jako prostředek, který sjednocuje a uvádí v soulad kulturní vzory (zejména hodnoty), normy, role a potřeby lidí, projevující se v jejich motivaci; institucionalizace proto vysvětluje, proč lidé jednají tak, jak jednají, a proč sociální skutečnost představuje uspořádaný systém.

Velmi kritickou, až negativistickou analýzu kategorie instituce provedl v soudobé literatuře G. Gurvitch; zdůrazňuje mnohoznačnost pojmů v současné americké literatuře a na základě svého sémantického rozboru dospívá k závěru, že pojem instituce není pro sociologickou teorii vůbec přínosem a že racionální aspekty významů jemu přisuzovaných vyjadřuje nejlépe pojem společenské struktury. Gurvitch uvádí tyto základní významy pojmu, které našel v současné literatuře: „Trvale integrované skupiny ve společnosti“ (Herzler, Chapin, W. Hamilton), „nejdůležitější skupiny ve společnosti uznávané“ (Hiller, Panunzio), „systemizované a uznávané mravy“ (Sumner a Keller), „projevy nezbytných kulturních činností“ (Malinowski), „procedury a rity přesně určené“ (Maclver), „spojení pravidel statusu a rolí“ (Linton), „skupiny s neosobními funkcemi z jedné strany, nucené skupiny z druhé strany“ (Znaniecki). Významová mnohoznačnost pojmu přestane být zcela chaotickou, jestliže rozlišíme na straně jedné elementární význam pojmu a jeho významové deriváty, na druhé straně skutečné rozdíly nebo rozpory v pojetí a výkladu pojmu.

Rozpory v pojetí institucí se týkají zejména výkladu jejich vztahů k normativnímu systému společnosti na straně jedné a k faktickému chování na straně druhé. Institucionalizace předpokládá habitualizaci, ustálení určitého způsobu chování, jeho návykové zakotvení. Četná vymezení pojmu instituce se omezují jen na tuto stránku: instituce se charakterizují prostě jako „soubory společenských vztahů“. Toto pojetí je časté v běžném užívání, u starších autorů se vyskytuje např. u Smalla a lze je najít i v současných encyklopediích. Habitualizace sama, i když je nezbytná, ještě nenaplňuje proces institucionalizace, jestliže ustavené chování není přijato za platný model, za vzor chování. (Dokladem toho je například deviantní chování nebo pravidelnosti v chování, které nevyplývají z institucionalizace samotné, ale ze souhry institucionalizovaných chování a situačních podmínek; za institucionální například neoznačíme pravidelnosti ve fluktuaci, porodnosti, sňatečnosti apod.).
Druhou krajností je, jestliže se instituce vymezuje jen jako normativní soustava; tyto koncepce jsou velmi časté v současné americké sociologii a najdeme je u takových autorů, jako je T. Parsons, G. Lundberg, z jejichž pojetí vychází velká většina současných učebnic. Souvislost normativního systému a reálného chování se přitom nepřehlíží, někdy se naopak oba systémy až příliš přímočaře spojují, avšak podstata institucí se hledá primárně v normativní sféře a odvozenost v závislosti normativní soustavy na společenské skutečnosti se přitom nebere v úvahu. Sociologická analýza nemůže ovšem opomenout, že institucionální procesy jsou zcela reálné procesy, které mají zcela faktické účinky ve společenském životě.
Institucionalizace se netýká ani jen systému chování, ani jen normativního systému; probíhá ve sféře, která je průnikem obou soustav, přesněji řečeno, je soustavou procesů, která sjednocuje oba systémy. Přitom však institucionalizace probíhá často v obou rovinách nerovnoměrně a rozporně. Proto habitualizace může předcházet normativnímu zakotvení daného chováni, jeho „uznání“, nebo může po normativní úpravě následovat. Jestliže přihlížíme k tomuto rozdílu, můžeme rozlišit instituce spontánně vzniklé a instituce cílevědomě vytvořené.
S první otázkou úzce souvisí problém objektivního charakteru institucionálních jevů. Za institucionální nelze pokládat všechny společenské vztahy, které jsou součástí společenské struktury. K nesprávnému ztotožnění institucionální sféry se společenskou strukturou dospívají někteří autoři, například E. C. Tolman. Institucionální charakter mají jen podle našeho názoru sociální vztahy, které jsou objektivní povahy v tom smyslu, že jsou nezávislé na konkrétních lidech, které spojují. Takovýto charakter však nemají všechny společenské vztahy. Sociometrická struktura a jiné důležité společenské vztahy se nevztahují bezprostředně k sociálním statusům a rolím, nýbrž ke konkrétním lidem, a nemají proto v podstatě institucionální charakter, i když ovšem s institucionalizovanými aspekty skupinového života určitým způsobem souvisejí. Instituce jsou podstatnou stránkou společenské struktury, nejsou však jejím jediným obsahem; studium institucionalizace nelze proto vydávat za předmět sociologického studia v jeho úhrnu, jak činí někteří sociologové, například i Parsons.
Jednostrannosti v pojetí instituce tkví také v tom, že se instituce chápe jen ve svých subjektivních aspektech, jen jako soustava interizovaných postojů, přičemž se instituce ve své objektivní existenci vlastně negují. Zdrojem institucionalizace je souhrn praktické činnosti lidí, která vytváří obsah společenského života. Utváření postojů lidí, k němuž v procesu institucionalizace dochází, je důsledkem sociálního procesu, který probíhá v životě společnosti na úrovni, jež přesahuje rámec člověka jako individua. V podstatě opačné pojetí zastává například H. Mead, která chápe instituce jen jako soustavy organizovaných postojů, jen jako „společné odpovědi“ lidí na určitou situaci, přičemž shodu reakcí vyvozuje z jednoty lidské povahy. Je zřejmé, že takové pojetí ztrácí základní smysl pojmu instituce a ztrácí také dimenzi společenskokulturní skutečnosti, již institucionální analýza měla právě postihnout.
Institucionální jevy nesledujeme jen jednotlivě, nýbrž v soustavách, které vytvářejí. Tyto soustavy vydělujeme podle jednotlivých oblastí společenského života nebo podle jejich vztahu k určitým skupinám; v prvním případě mluvíme například o instituci soukromého vlastnictví nebo o institucionalizaci náboženského života apod.; v druhém případě o rodině, politické straně apod.
Závažnější rozlišení je to, kdy jako instituci označujeme souhrn institucionalizovaných aspektů z určitého hlediska vydělených (analytické hledisko) nebo soustavu konkrétních empirických jevů, které tyto institucionalizované aspekty zahrnují jako svou podstatnou stránku. Velmi často se tato dvojí aplikace pojmu instituce nerozlišuje, což vede k značným nejasnostem. Někteří autoři tento rozdíl pociťují a snaží se jej vyjádřit často sporným způsobem. Například R. M. Maclver zdůrazňuje rozdíl mezi institucemi jako „ustavenými formami skupinové aktivity“ a skupinami samotnými. R. Bierstedt vykládá tento rozdíl — vyjádřeno naší terminologií — často jako rozdíl akcionálních a demoskopických hledisek; pro Bierstedta není institucí armáda, ale válka; za instituci pokládá výchovu, nikoli školu, náboženství, nikoli církev. K takovému vymezení lze totiž namítnout, že ani válku nelze v její konkrétní podobě vyložit jen jako institucionální jev, neboť má také ještě jiné aspekty, a že také armáda je svébytnou institucí, kterou nelze plně odvodit jen ze způsobu válečné činnosti. Jiné postižení přináší T. Parsons a jeho následovníci, například W. A. Anderson a F. B. Parker. Tito autoři rozlišují důrazně mezi institucí, již chápou jako normativní soustavu na straně jedné, a institucionální útvar, „institut“ (institutional agency) na straně druhé; poslední pojem se vztahuje k „prostředkům, které umožňují fungování těchto normativních komplexů“, a zahrnuje jak skupinu, tak také souhrn materiálních podmínek a prostředků, jež skupině umožňují výkon institucionálně určených činností. Výhrady k takovému pojetí vyplývají již z úvahy k bodu 1.
Diskutovanou otázkou je vztah institucí ke kultuře, chápané v širokém sociologickém a antropologickém smyslu. Instituce jsou produktem vývoje společnosti, jsou nástrojem, který umožňuje lidem řešit jejich úkoly, jsou do jisté míry přenosné z jedné konkrétní společnosti do druhé. Již tyto skutečnosti podtrhují blízkost nebo přímo bezprostřední vztah institucí ke kultuře. Tento vztah vykládá Malinowski jako přímý vztah celku k části a instituce označuje jako základní součást kultury. K jeho pojetí lze kriticky připomenout, že kultura má nepochybně i jiné stránky, které nemají institucionální charakter (například věda je jednak sociální institucí, jednak aktivním poznávacím procesem, který není ve svých podstatných aspektech institucionálně určen). Značně odlišně řeší vztah institucí ke kultuře Parsons. Parsons nepokládá instituce za součást kulturního systému, nýbrž za prostředek sociálního systému, který jej spojuje s kulturou. Parsonsův důraz na úlohu institucí v sociálně interakčním systému je jistě správný, i když celé jeho pojetí nebudeme moci následovat již proto, že se v něm chápe vztah sociálního a kulturního systému jako v podstatě vnější. Úloha institucí v sociální interakci není na překážku, abychom instituce současně neuznávali za součást kulturní sféry, jestliže ovšem kulturu chápeme v čistém smyslu jako komplex, který zahrnuje materiální, sociální i duchovní kulturu. Vztah institucionální sféry k jiným oblastem sociokulturní skutečnosti představuje závažný okruh sociologické problematiky.
Jak jsme uvedli, určuje institucionalizace nejen způsob činnosti, nýbrž i podíl lidí na této činnosti; tento druhý aspekt vyjadřuje soustava rolí, která představuje nedílnou součást institucionální soustavy. Soustava rolí přitom nepředstavuje výlučný obsah souboru institucí; na druhé straně sociologická problematika rolí má své aspekty, které přesahují rovinu institucionální analýzy; jde například o vztah rolí a osobností, výkon rolí atd. Některá institucionální určení jsou platná pro všechny členy společnosti, jiná se vztahují jen k určité kategorii nebo k určité skupině lidí. V podmínkách postupující dělby práce a sociální diferenciace s ní spjaté je stále větší okruh společenských činností institucionálně určených vykonáván specifickými útvary. Tento proces je charakteristický zejména pro pokročilejší společnosti a má pro ně prvořadou závažnost. Nepředstavuje však zcela obecnou nezbytnou podmínku institucionalizace v jejím elementárním smyslu, znamená spíše rozvinutí a dovršení. (Pokládám proto za krajní stanovisko Bierstedtovo, podle něhož se přiznává existence institucí jen tam, kde institucionálně určené činnosti jsou vykonávány speciálními asociacemi, tj. organizovanými skupinami.)
Speciální útvar, který institucionálně určenou činnost vykonává, může mít, avšak nemusí, charakter organizace. Mezi organizací a institucí existuje jistá souvislost, avšak také určité rozdíly, jež je možno z historicko-genetického hlediska vyjádřit již tím, že institucionalizace probíhá ve všech sociálních systémech a představuje proto univerzální sociologický a antropologický jev, zatímco organizace ve vlastním smyslu je specifickým útvarem, vznikajícím v určitých historických podmínkách. Útvary, které vykonávají institucionálně určené činnosti, mají charakter organizací, jestliže vznikají a rozvíjejí svou činnost na základě uvědomělé činnosti, jestliže plní specifické funkce, jestliže vykazují racionální uspořádání své struktury a jestliže se ve své činnosti opírají o explicitně vyjádřené normativní soustavy, o „formální“ předpisy.
Institucionalizace probíhá na různých úrovních společenské struktury. K institucionalizaci dochází i v jednotlivých dílčích skupinách, například v žákovském kolektivu. Proto J. Szczepański pokládá za zdůvodněné mluvit o institucionalizaci, máme-li na mysli skupinu hrajících si chlapců, kteří vybírají ze svého středu svého vůdce a jeho pomocníky a určují, jaká bude jejich činnost. Ve vztahu k politickým institucím tkví rozdíl jednak ve formálním nebo neformálním charakteru institucí, jednak v tom, že některé instituce se vztahují ke globální společnosti, jiné k dílčím skupinám. Často se jako instituce označují jen takové soustavy institucionálních prvků, které mají strategický či klíčový význam pro fungování společnosti jako celku, pro plnění celospolečenských funkcí a uspokojování celospolečenských potřeb. (V tomto významovém kontextu se mluví o „instituci a organizaci“ jako o dvou odlišných typech útvarů; proto také někteří sociologové vztahují pojem „organizace“ k dílčím skupinovým zájmům, například J. A. Anderson nebo A. F. B. Parker.) Toto zúžené pojetí institucí odpovídá do značné míry běžnému užívání termínu, jeho přesnější aplikace však předpokládá rozlišení roviny „obecně společenského“ a „dílčího nebo skupinového“ a je proto relativní nebo přímo neurčitá a má někdy hodnotící charakter; moment hodnocení je obsažen již v uvedené definici Lundbergově.
Jednou z centrálních otázek diskuse je problematika vztahu instituce a osobnosti. Někteří sociologové, antropologové a filosofové vidí v institucionální zakotvenosti člověka bytostnou jeho potřebu. Výklad vztahu instituce a osobnosti je přitom jednostranný v tom směru, že se člověk pojímá jen jako funkce instituce, že hlavní potřeba člověka se spatřuje ve stabilitě institucionální soustavy a že se přehlíží možnost hluboké rozpornosti mezi bytostnými potřebami člověka a institucí. (K takovému pojetí mají blízko představitelé značně odlišných koncepcí, jako je například A. G. Gehlen, T. Parsons, F. X. Sutton aj.)

Naproti tomu personalisticky nebo antropologicky orientovaná kritika institucionální soustavy podtrhuje negativní vlivy institucionalizace na život osobnosti; tito kritikové chtějí řešit existující nebo domnělé rozpory mezi institucionálním řádem a osobností často jen z hlediska potřeb osobnosti; tato romanticky orientovaná kritika společnosti vyúsťuje někdy do utopických konstrukcí, které vycházejí jen z tužeb osobnosti a přehlížejí funkční potřeby společnosti a její možnosti na dosažené úrovni společenského vývoje. K. pronikavým kritikům institucionální soustavy soudobých společností patří z hlediska potřeb osobnosti E. Fromm, D. Riesman a W. H. Whyte.

Instituce v životě společnosti nejsou samoúčelné, plní důležité funkce pro život společnosti i pro život jedinců. Pro sociologickou analýzu není nadbytečná otázka, zda dané instituce jsou nebo ještě jsou funkční, nebo zda je možno v daných podmínkách vytvořit nové instituce, které by lépe zajistily výkon příslušných funkcí.

Marxistická sociologie vidí v institucích podstatnou stránku společenské skutečnosti; přesto však nelze stanoviska marxistické sociologie jednostranně sbližovat s institucionalismem, který na institucionální aspekty redukuje společenskou skutečnost a přehlíží mimoinstitucionální momenty ve společenském životě, institucionalizaci neurčené aspekty společenské interakce, vztah lidí k institucím, který nelze nikdy plně institucionálně určit, jiné součásti a aspekty kultury a zejména neustálé přesahování a přetváření institucionálně určených pravidel.

Literatura: Blau P., Scott R. W., Formal Organizations, San Francisco, 1962; Cooley C. H., Human Nature and Social Order, New York, 1902; Cooley C. H., Social Organization, New York, 1909; Etzioni A., ed., Complex Organizations, New York, 1961; Gerth H., Mills C. W., Character and Social Structure: The Psychology of Social Institution, New York, 1953; Hertzler J. O., American Social Institutions, Boston, 1961; Kirkpatrick C., The Family as Process and Institution, New York, 1955; Merton R. K., ed., Reader in Bureaucracy, Glencoe, 1952; Murdock G. P., Social Structure, New York, 1949; Rose A. M., Institutions of Advanced Societies, Mineapolis, 1958.

Miroslav Jodl (?)

Viz též heslo instituce ve Velkém sociologickém slovníku (1996)