Konflikt a teorie konfliktu (MSgS)

konflikt a teorie konfliktu (MSgS). Konflikt je, podobně jako přizpůsobení, spolupráce nebo soutěžení, sociálním procesem. Obecně bývá chápán jako „boj, zápas o hodnoty, vyšší status, moc a zdroje, v němž je cílem oponentů neutralizovat, postihnout nebo likvidovat soupeře“ (A. L. Coser).

Zdrojem konfliktů je:

Objektivní protiklad zájmů, který je všeobecný a vzniká na základě rozporu mezi mnohostí lidských potřeb a omezeností prostředků jejich uspokojování. Ve společnostech s třídním typem struktury je nejčastější formou skupinového zájmu třídní zájem a typem konfliktu třídní boj, který dominuje ostatním společenským zájmům a konfliktům a ovlivňuje jejich průběh i řešení. Třídní forma konfliktu však nevyčerpává mnohostrannost sociálních konfliktů (viz antagonismus).
Konflikty plynou i ze samotného uspořádání sociálních systémů jako struktur získaných nebo připsaných pozic a rolí, tj. institucionalizované nerovnosti, která nemusí mít třídní charakter, z monopolizace pozic a rolí na jedné straně a aspirací na druhé straně, z petrifikace dané struktury pozic a rolí, ustavené ve jménu dosažení určitého cíle systému po jeho dosažení nebo posunutí a požadavky vývoje.
Předpoklady ke vzniku konfliktů jsou dány nejen v rovině objektivního rozporu zájmů, ale i v rovině psychologické (viz antagonismus, frustrace).

Různá období i jednotliví autoři se liší jak v řešení základní otázky funkce sociálního konfliktu, tj. zda je konflikt vzhledem k sociálním systémům funkční nebo disfunkční, zda udržuje nebo trhá jejich strukturu, tak v pojetí místa konfliktu v sociálním procesu vzhledem k jejich typologii, i v míře pozornosti věnované této problematice a úrovní jejího zpracovávání.

Pro Marxův historický materialismus, který pojímá společenský proces jako soubor rozporů, jež tvoří základ velkých společenských hnutí určujících směry sociálního vývoje, je problematika konfliktu v ohnisku pozornosti. Marxovská dialektika rozporů však není vyčerpána problematikou konfliktů, jak se domnívají ve své interpretaci dialektiky stoupenci teorie konfliktů, nýbrž zahrnuje i momenty shody a socializace. Pro G. Simmela v jeho analýze sociálních procesů je konflikt jednou z forem sociální interakce. „Je-li každá interakce mezi lidmi socializací, musí být konflikt chápán jako socializace... Konflikt je způsob získání nějakého druhu spojení, a to dokonce i zničením jednoho z partnerů v konfliktu“ (G. Simmel). Konflikt má společenskou funkci, bezkonfliktnost by znamenala bezstrukturnost a nepřítomnost sociálních procesů. Podobné pojetí bylo rozvíjeno v americké sociologii zejména R. E. Parkem a jeho spolupracovníky. Sociální evoluce a pokrok se realizují na základě konfliktu zájmů osob, skupin a institucí v sociální struktuře. Konflikt a spolupráce jsou neoddělitelnými momenty sociální interakce. Konflikty jsou vzhledem k sociální struktuře funkční i destruktivní: vyžadují reformy struktury.

Zároveň však existují i pojetí, řadící konflikt v souhlase s typologii sociálních procesů podanou Leopoldem von Wiese, k procesům rozlučovacím. Konflikt je charakterizován jako „přerušení komunikace mezi opozičními stranami“ (G. A. Lundberg), jako „disjunktivní proces“ (L. Wilson, W. L. Kolb) apod. Toto pojetí sociálního konfliktu převládá v období mezi dvěma světovými válkami, kdy s vývojem sociologie směrem k empirii, sociálnímu inženýrství a sociální terapii se problematika konfliktů dostává na okraj zájmu sociologů. Do popředí nastupuje problematika hladkého fungování, rovnováhy sociální struktury, souhlasu, přizpůsobení. „Jestliže starší pokolení diskutovalo o potřebě strukturálních změn, nová generace se zabývá adaptací jednotlivce do existujících struktur“. „Soustřeďuje své úvahy spíše na problémy přizpůsobení než konfliktu, na sociální statiku spíše než na sociální dynamiku“ (A. L. Coser). V současnosti je toto pojetí reprezentováno nejvlivnější sociologickou teorií — funkcionalismem. Pohled na konflikt jako na „disfunkční element struktury“, „špatnou adaptaci“, „deviantní chování“, „nemoc“ či „patologický prvek“ ohrožující stabilitu sociální struktury je v podstatě pohledem lidí moci dané struktury pozic a rolí (konflikt má tendenci tuto strukturu měnit), kteří zadávají objednávky společenské vědě. V terminologické rovině se místo pojmu konflikt užívá spíše termínů napětí, tlak, studují se a rozpracovávají se mechanismy společenské kontroly, manipulace a odvádění tlaků a napětí různými kanály a ventily.

V 50. letech 20. století se jako opozice vůči strukturálně funkcionalistické analýze a ostatním sociologickým směrům, které chápou sociální konflikt jako nefunkční a v sociálním procesu jednostranně zdůrazňují konsensus a stabilitu systémů, formuje teorie konfliktu, po funkcionalismu nejvýznamnější proud současné sociologie. Její stoupenci se snaží překonat zejména jednostrannost funkcionalismu doplněním o Marxovo pojetí dialektiky rozporů. Sociální změnu a konflikt chápou jako funkční prvek sociálního procesu a sociálních systémů. Teorie konfliktu a funkcionalismus jsou podle nich komplementární. Teorie konfliktu dosud netvoří ucelený teoretický systém, jsou rozpracovány pouze některé aspekty dané problematiky. Za hlavní představitele tohoto proudu jsou považováni A. L. Coser, R. Dahrendorf, C. W. Mills. Nejsystematičtější výklad problematiky teorie konfliktu je podán v Coserově práci The Functions of Social Conflict, z roku 1956. Vznik teorie konfliktu je významnou skutečností ve vývoji západní sociologie. Snaha o využití marxovské dialektiky a umístění kategorie konfliktu do centra teoretického systému otevírá možnosti k překonání apologetického rámce sociologie v poměru k danému sociálnímu systému s jeho strukturou.

V marxistické literatuře byla problematika sociálního konfliktu rozvíjena převážně v obecné rovině, pojmově, v kategoriích „zákona jednoty a boje protikladů“, jak je někdy nazýván zákon rozporu. Vyskytují se zde dva typy konfliktů:

Třídní boj, který je vyjádřením antagonistických rozporů vztahujících se pouze na vykořisťovatelské společenské formace. Socialistické společnosti jsou v tomto schématu vlastní „neantagonistické rozpory, které mohou být včas překonány, aniž dojde ke konfliktu“ (G. F. Alexandrov).
Konflikty pramenící z přežitků ve vědomí lidí. Jsou to „konflikty typické pro současnou etapu vývoje socialistické společnosti, mezi pokrokovými sovětskými lidmi a lidmi zaostalými, nakaženými přežitky kapitalismu“, které jsou „překonávány iniciativou shora, tj. z iniciativy strany a státu a za podpory zdola ze strany pracujících“, přičemž je „nejúčinnějším nástrojem kritika a sebekritika“ (tamtéž).

Konflikt a sama kategorie rozporu byly v tomto pojetí čímsi nepatřičným, protispolečenským, zanášeným zvenčí nebo přežitkem minulosti. Diskuse o hybných rozporech socialistické společnosti na stránkách časopisu Pod praporem marxismu v roce 1940 byla oficiálně ukončena redakčním závěrem, že hybatelem socialistické společnosti nemohou být rozpory, nýbrž jednota. Po překonání tohoto zjednodušení a návratu k Marxovu pojetí, v němž „vývoj neodstraňuje rozpory, vytváří však formu, v níž se mohou pohybovat“ (Marx), jsou činěny první kroky k vědeckému rozpracováni problematiky konfliktů v socialistické společnosti.

Konflikt nejen přerušuje vztahy, je nejen destrukcí, nejen přerušením interakce, nýbrž i ustavuje vztahy, které by jinak nevznikly, je interakcí, vytváří pravidla hry, vytváří ekvivalentní struktury, připodobňuje protivníky, vede k hlubokému studiu a znalosti protivníka, upevňuje pojítka uvnitř skupin, ustavuje a udržuje jejich hranice. Konflikt může jak udržovat, stabilizovat sociální strukturu, tak ji modifikovat, přetvářet nebo trhat. Konflikty nepůsobí ve vzduchoprázdnu, jejich funkce je dána kontextem určitého typu konkrétní struktury, jejích mechanismů, cílů a typu rozporů. Nepřítomnost konfliktu nemusí svědčit o stabilnosti struktury, může být svědectvím toho, že i okrajový konflikt její stabilitu ohrožuje, nebo může svědčit o neexistenci pojítka jejích prvků, o odumření struktury. Naopak struktura zmítaná konflikty a antagonismy může být stabilní, protože s konflikty počítá a vhodně zabudovanými mechanismy, které plní funkci pojistných ventilů, institucionalizuje zvnějšňování antagonismů, přenáší je na náhradní objekty nebo je neškodně odreagovává nejrůznějšími náhradními činnostmi. Institucionalizace konfliktů v sociální struktuře oslabuje antagonismy a konflikty, vede k jejich divergenci, zabraňuje jejich koncentraci, nebezpečné stabilitě struktury. Vytváří tím ovšem nové konflikty a antagonismy, které se mohou stát v určité situaci stejně nebezpečnými jako konflikty a antagonismy odreagované.

Musíme rozlišovat mezi konfliktem a jinou formou interakce, kterou je soutěž. „Obě jsou formami interakce, ale soutěž je zápas mezi lidmi nebo skupinami individuí, které nejsou nezbytně v kontaktu a komunikaci, zatímco konflikt je zápas, ve kterém je kontakt nutnou podmínkou. Soutěžení... je nevědomé, konflikt je vždy vědomý“ (R. E. Park, E. W. Burgess). Konflikt je vědomý a zahrnuje přímou komunikaci, zatímco soutěž nikoli, soutěž je regulovatelná předem stanovenými normami, u konfliktu je určení vítěze předem stanovenými kritérii problematičtější, protože oponenti se dovolávají spíše argumentů moci než normy.

Literatura: Coleman J. S., Community Conflict, Glencoe, 1957; Coser A. L., The Functions of Social Conflict, Glencoe, 1956; Dahrendorf R., Soziale Klassen und Klassenkonflikt in der industriellen Gesellschaft, Stuttgart, 1957; Dahrendorf R., Zu einer Theorie des sozialen Konflikts, Hamburg, 1958; Simmel G., Der Konflikt in der modernen Kultur, München, 1926.

Lubomír Brokl

Viz též heslo teorie konfliktu ve Velkém sociologickém slovníku (1996)