Konsensus
konsensus – (z lat. consensus = shoda, souhlas, jednomyslnost) – souhlas většiny lidí určité skupiny, společenství nebo společnosti v názorech a postojích k nejdůležitějším aspektům jejich společného života. K. je více či méně obecný souhlas v myšlenkách i citech, který napomáhá dosažení, ustavení a udržení řádu. Někdy se zdůrazňuje, že k. není pouhým rozumovým souhlasem, ale že má také význ. složku emocionální, že k. bez citové složky není úplný. Proto také k. není totožný ani s konformitou, ani s donucením: je totiž založen na dobrovolnosti a bývá výsledkem předchozí diskuse, sporu, kompromisů, dohadování atd. Proto má k. také velký význam legitimizační. V každé společnosti je jistá míra k. nutná, ačkoliv úplný, totální k. není možný, a to ani pokud jde o úplnost souhlasících, ani pokud jde o úplnost témat, jež by mohla být předmětem k. nebo naopak nesouhlasu (disensu). Problém k. se významněji objevuje u Johna Locka a u všech teoretiků společenské smlouvy. Ze sociologů věnoval tématu k. značnou pozornost již A. Comte, pro nějž je k. přímo centrálním tématem pozitivní s-gie, zejm. sociální statiky. Pojem k. však Comte chápe poněkud jinak než jako názorový a emocionální souhlas a soulad: je v něm vyjádřena vzájemná závislost a provázanost všech soc. jevů, což znamená, že všechny soc. prvky je nutné chápat jako vzájemně solidární a každá společnost směřuje k jejich vzájemnému vyvážení, vyrovnání, tedy k harmonickému uspořádání, k dynamické sociální rovnováze. Podle J. L. Fischera je Comtův objev soc. k. v tomto smyslu jeho nejoriginálnějším příspěvkem k rozvoji s-gického myšlení. Nesporné je, že Comte svým pojetím k. předjímá pozdější funkcionalistické koncepce.
O k. vážně přemýšlel i É. Durkheim, a to v souvislosti s dělbou práce i anomií, a Max Weber, podle něhož je k. objektivně existující pravděpodobnost, že účastníci té či oné formy interakce dosáhnou souhlasu, aniž se předtím dohodli. Podle Webera k. předchází smlouvě a je předpokladem smlouvy, nikoliv naopak. Psychologizující prvky do pojetí soc. k. vnesli G. Tarde a G. Le Bon; moderní soc. psychologie o k. uvažuje v kontextu kognitivní rovnováhy a disonance (L. Festinger, F. Heider, T. M. Newcomb). V s-gii je dosti obvyklé stavět do protikladu dva obecné modely společnosti – model konfliktní, reprezentovaný zejm. marxismem, a model konsensuální. Tento druhý model je nejvýzn. představován strukturálním funkcionalismem. Spec. se tématu k. věnoval Edward A. Shils, podle něhož k. znamená afirmativní shodu členů téže skupiny v normativních a kognitivních záležitostech relevantních pro jejich společné činnosti, vzájemný styk, interakci a kooperaci, pro jejich chování vůči centrálním osobnostem a rolím daného systému a vůči skupinám a osobnostem vně daného systému. K. je podstatný pro makrosoc. řád, protože vyjadřuje míru pravděpodobnosti relativně harmonické spolupráce při výkonu spol. nutných činností a míru souhlasu, pokud jde o rozdělení soc. rolí a způsoby jejich obsazování. Vyjadřuje stupeň legitimity, který je přisouzen centrálnímu institucionálnímu systému. V běžném a zejm. publicistickém jazyce se pojem k. užívá pro vyjádření vysokého stupně obecného souhlasu s určitým rozhodnutím nebo názorem nebo pro vyjádření pozitivního výsledku nějakého jednání mezi konfliktními nebo vzájemně nesouhlasícími stranami.
consensus consensus Konsens consenso
Literatura: Fischer, J. L.: Saint-Simon a Auguste Comte. Příspěvek k dějinám sociologického racionalismu. Praha 1925.
Viz též heslo konsensus sociální v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)