Národ (MSgS)
národ (MSgS) je relativně stabilní (tj. po určité období trvající, relativně neměnná, relativně velmi semknutá a vnějším vlivům odolávající) pospolitost lidí, charakterizovaná jednou společnou mateřskou řečí svých příslušníků, společným, relativně uceleným a od druhých národů etnickou hranicí ohraničeným územím (jež zaujímá, na němž sídlí její příslušníci), určitou jednotou hospodářského života (relativně uzavřená ekonomika, obvykle s určitými specifickými rysy a specifickou strukturou, danými přírodními podmínkami a historickým vývojem), společnou, relativně jednotnou, specifickou, od druhých národů v té či oné míře odlišnou kulturou, psychikou, zvláštními tradicemi, zvláštnostmi způsobu života svých příslušníků a zvláštním národním charakterem, vyplývajícími ze společného, relativně vůči ostatním uzavřeného života národního společenství i z jeho zvláštních, od druhých národů odlišných historických osudů a zkušeností. Národ je historické společenství, mající historický vznik, trvání a zánik. Vzniká v začátcích kapitalismu z jedné nebo několika — zvláště příbuzných — feudálních národností. Existuje po celé období kapitalismu („buržoazní“ národy, složené z tříd kapitalistické společnosti, vedené buržoazií, s buržoazním nacionalismem jako vládnoucí ideologií), trvá i v socialismu („socialistické“ národy — se změněnou sociálně ekonomickou strukturou, v čele s dělnickou třídou, s rozhodující rolí ideologie internacionalismu) a přežije zřejmě až do počáteční fáze komunismu. Potom, po vítězství komunismu v celém světě, zanikne — všechny národy splynou v jednotné lidstvo.
Z nejobecnějšího hlediska patří národ k těm společenským jevům, jež bývají charakterizovány jako pospolitosti, společenství lidí, historické formy nebo typy společenství lidí (tato kategorie je v sociologii málo rozpracována). Z hlediska teorie společenských skupin náleží národ k makroskupinám, velkým, širokým, a přitom základním, univerzálním skupinám, jimž se v své době nevymyká nikdo z lidí. Národ je univerzální společenství také potud, že: 1) prolíná celou vertikální strukturou společnosti, od ekonomické základny k politické, právní, kulturní a psychické nadstavbě; zasahuje i do oblastí dalších, jež se nedají zahrnout do základny či nadstavby (jazyk, způsob života); charakterizuje jej i specifický vztah k určité stránce přírodního prostředí — k území; 2) má významné místo v horizontální struktuře společnosti — a) tvoří jednak důležitý článek horizontální struktury lidstva, jež se dělí na národní, státní atd. společenství, b) ovlivňuje, podmiňuje významně další členění společnosti v horizontálním směru (třídy, politické strany a jiné společenské skupiny a organizace existují v své době především v národním rámci).
Specifikou národa, odlišující jej od jiných společenství a společenských skupin, je to, že je článkem (a to historicky nejvyšším, nejvyvinutějším a nejvýznamnějším) v historické řadě dosavadních etnických forem společenství lidí (viz skupiny etnické). Na rozdíl od nejranějších společenství (rod, kmen), charakterizovaných vztahy a svazky pokrevní příbuznosti, je národ založen na teritoriálním principu — vzniká smíšením a splynutím lidí různých ras a nejrůznějšího, často velmi vzdáleného původu, na určitém, relativně stálém území. Liší se kvalitativně i od historicky bezprostředně jej předcházejícího společenství — feudální národnosti — nesrovnatelně větší stabilitou, jednotou a semknutostí (vytváří ji mnoho faktorů: odstranění strnulých feudálních přehrad a omezení v oblasti hospodářství a uvolnění cesty pohyblivému a pružnému soukromokapitalistickému podnikání, volné soutěži a obchodu; rozvoj výrobních sil, především strojního průmyslu, výroby zboží, dělby práce, komunikací; vytvoření národního trhu a vůbec relativně jednotného a navenek do určité míry uzavřeného národního hospodářství, ovládaného národní buržoazií; politická a administrativní centralizace, rušící feudální politickou a administrativní roztříštěnost a správní nejednotnost; zrušení nevolnictví, umožňující svobodný a volný pohyb obyvatelstva a tím jeho semknutí na vyšší a širší základně; politická demokracie, vtahující široké masy do politického a veřejného života; povinná školní docházka, umožňující širším masám podílet se v té či oné míře na výsledcích vznikající národní kultury; vytvoření jednotného spisovného jazyka, umožňující překlenout a postupně i překonávat rozdíly dialektů; konkurenční boj buržoazie s buržoazií druhých národů, provázený úsilím o vytvoření politické jednoty národa za pomoci zvláštní národní ideologie, nacionalismu; v důsledku toho všeho silné národní povědomí a uvědomění, přecházející někdy až v šovinismus). Národ se liší od feudální národnosti i svou konkrétní vnitřní strukturou (např. existencí novodobých tříd, městských průmyslových a kulturních center vedle zemědělského venkova, politicko-stranickou organizací obyvatelstva, kulturní úrovní atd.) i svým rozsahem (početností svých příslušníků, rozlohou svého území, neboť zahrnuje obvykle více dřívějších národností a jejich území). Po socialistické revoluci se situace radikálně mění. S odstraněním kapitalismu a jeho průvodních jevů mizí řada faktorů vytvářejících z národů zvláštní, relativně uzavřená společenství a vedoucí k jejich vzájemné větší či menší izolaci. Nicméně mnoho těchto faktorů a na nich založená relativní stabilnost, jednota a semknutost národů ještě dlouho trvá a s ohledem na některé změny — odstranění třídních antagonismů, jež vedly k sporům a bojům uvnitř národa — dokonce v jistém směru sílí.
Národ zahrnuje mnoho stránek společenského života. Jeho problematika se proto objevuje v celé řadě společenskovědních disciplín, především ve filosofii a sociologii, také však v politické vědě a publicistice, v etnografii, ve vědě o státu a právu, v disciplínách, zabývajících se kulturou a uměním, v jazykovědě, v sociální psychologii, v politické geografii a ještě v jiných vědách, a samozřejmě v historiografii. Vzhledem k významu národa v politickém životě novodobé společnosti bývají názory o něm výrazně poznamenány jak historicko-politickou situací, tak třídní příslušností a ideologií autorů. V době svého historického vznikání bývá národ často romanticky mytologizován a při ztotožnění s předcházejícími jej otrokářskými a feudálními národnostmi nehistoricky absolutizován jako věčná a „přirozená“ forma společenství lidí. Naproti tomu dnes, v souvislosti s úsilím o integraci nejvyspělejších kapitalistických zemí a se snahami o potlačení nebo aspoň oslabení boje kolonií a rozvojových zemí za svobodu a nezávislost, dochází k znevažování historické role národa a jeho významu. Nemarxistická věda charakterizuje národ především jeho nadstavbovými prvky — národním vědomím, specifickou kulturou, zvláštním národním charakterem, „duchem“' — a dochází k psychologismu, subjektivismu, nezřídka až k iracionalismu a mysticismu. Časté je ztotožnění národa s rasou. Na Západě, kde se stát a národ často kryly a kryjí, dochází k záměně národního společenství za státní. V mnohonárodních státech sloužívá tato záměna národnostnímu útlaku (např. učení o tzv. uherském státním národě, zastírající a ospravedlňující maďarský útlak v starém Uhersku). Stejnému účelu sloužila teze o tzv. historických národech (které měly nebo mají vlastní stát) a národech nehistorických (které k vytvoření národního státu ještě nedospěly). Obojí souvisí s buržoazně nacionalistickým povyšováním jednoho národa nebo skupiny národů (např. evropských, bílých, jimž se přiznávají zvláštní schopnosti, případně mimořádné historické poslání), nad národy druhými (koloniálními, barevnými). Nerovnost a nerovnoprávnost národů se pokládá za „přirozenou“ a boj mezi nimi za věčný a za nejvlastnější hybnou sílu dějin. Tato zjevná apologetika skutečných a typických poměrů antagonistické třídní společnosti je často zdůvodňována biologicky („boj o život“, „přirozený výběr“) nebo nábožensky („vyvolené“ národy, bohem pověřené sehrát zvláštní roli v dějinách). Skutečný přínos nemarxistické vědy o národě je v oblasti zkoumání historických předstupňů národa („primitivních národů“ kolonií), národní kultury, psychologie a národního charakteru — zkoumání, poznamenaných ovšem nemarxistickou ideologií a potřebujících přehodnocení. Marxistická teorie národa se vytvářela postupně v úzké souvislosti s praktickými úkoly revolučního dělnického hnutí. Před socialistickou revolucí dospěla k formulování základních problémů (vymezení národa; jeho historický charakter; zásadní rovnost národů; národnostní útlak jako forma a důsledek útlaku třídního; dva zásadně odlišné proudy v kultuře národů za kapitalismu — buržoazní a lidový; charakter národa nikoli jako něco věčného, neměnného a mystického, nýbrž výsledek konkrétního historického vývoje, podléhající dalším změnám apod.). Po socialistické revoluci, ve spojení s praktickým řešením nových otázek, rozvinula se šíře a přinesla řadu nových problémů (nové rysy procesu vzniku a formováni opozdivších se národů za socialismu; nový charakter národů, nová jejich struktura za socialismu; rozkvět dříve utlačených národů; proces sbližování národů; pravděpodobný průběh budoucího splývání národů; jevy částečné asimilace, zvláště ve spojení se zesílením migrace obyvatelstva a jeho národnostním míšením; státní uplatnění a vyžití národů za socialismu; národní forma socialistické kultury, proces vytváření kultury internacionální apod.). Odpor proti nemarxistické, idealistické vědě a nacionalismu vedl však k opomíjení řady problémů (národní psychologie, národní charakter), jimiž se marxistická teorie národa začíná zabývat teprve nyní. Kult osobnosti nebyl příznivý empirickému zkoumání národnostních jevů a hledání rozporů v nich. V marxistické teorii národa se konečně odrazily i konkrétní okolnosti vývoje socialismu (jeho vítězství nejprve v jedné, poměrně zaostalé zemi; další vítězství, vyrostlá z národně osvobozeneckého boje proti fašismu za druhé světové války; existence socialistického tábora, tvořeného jednotlivými nezávislými socialistickými státy s nestejnou úrovní a stupněm historického rozvoje; kapitalistická integrace a rozmach národně osvobozeneckého boje koloniálních a rozvojových zemí) v zaměňování jevů a procesů, typických pro socialismus, s procesy, jevy a úkoly, zanechanými socialismu kapitalismem; v jisté hypertrofizaci národního a v podcenění otázek socialistické integrace. K rozpracování těchto problémů a jejich postupnému řešení dochází se teprve v poslední době.
V průběhu vývoje marxistické teorie národa docházelo a dochází k upřesňování jednotlivých tezí, k opravování názorů a k vytyčování problémů nových. Marx a Engels mluví např. často o „starých“ a nových (novodobých) národech. V současné době se historické formy společenství lidí otrokářské a feudální společnosti nazývají národnostmi a zdůrazňuje se kvalitativní rozdíl mezi nimi a novodobými národy. Samo vymezení, definice novodobých národů byla a je dosud předmětem diskuse. Austromarxisté R. Springer (K. Renner) a O. Bauer charakterizovali národ jako svazek stejně myslících a stejně mluvících osob, jako kulturní společenství, jako relativní pospolitost charakteru, vznikající z pospolitosti osudu. Přes vystižení řady reálných momentů opomíjí toto vymezení takové důležité stránky národa jako relativně uzavřenou ekonomiku a relativně stabilní území, jež — i když jako vedlejší nebo jako jedny z mnoha faktorů, vytvářejících národ — uznává i věda nemarxistická. Jejich vymezení národa zůstalo příliš obecné a položením důrazu na nadstavbové momenty těžko uchopitelné a přesně postižitelné a i příliš vágní (podobně jako nemarxistické charakteristiky národa), což vedlo k potížím při rozhodování o tom, zda určité skupiny lidí (např. Židé, rozptýlení po celém světě) byly národem či nikoli. Tato definice národa měla vliv i na jejich zúžení národnostní otázky pouze na otázky kultury, jež se projevilo v jejich projektu tzv. kulturně národnostní, exteritoriální autonomie, předpokládající zachování stávajících státních útvarů, omezující, případně fakticky odmítající právo národů na sebeurčení a vedoucí v svých důsledcích nikoli k odstranění národnostních třenic, jak předpokládali, nýbrž k jejich zvěčnění. Klasickým marxistickým vymezením národa se stala Stalinova definice, s níž v zásadě souhlasil i Lenin: národ je historicky vzniknuvší stabilní pospolitost řeči, území, hospodářského života a psychického založení, projevujícího se v pospolitosti kultury. Tato definice byla po celé dlouhé období pouze opakována, byla pokládána za vyčerpávající charakteristiku národa a třebaže má všechny přednosti, ale i nedostatky každé definice, nerozváděla se a neprohlubovala. V souvislosti s kritikou kultu Stalinovy osobnosti byla v posledních letech podrobována kritice. Wiatr např. odmítá jazyk jako konstitutivní prvek národa a mluví o Švýcarech, Belgičanech, Kanaďanech, Indonésanech atd. jako o národech, což je zjevně nesprávné. Plodnější je Wiatrova snaha rozlišit vlastní prvky národa od pouhých podmínek jeho vzniku a existence (území) a rozlišení znaků základních a prvotních od jiných, jež jsou jejich důsledkem. Wiatrův pokus o vlastní definici národa (— historicky vytvořená trvalá pospolitost, vzniknuvší na základě společných historických osudů a upevnivší se nakonec v epoše kapitalismu, charakterizovaná existencí vědomí odlišnosti jako národa a snahou o vlastní národní stát) je přes své pozitivní prvky opět příliš obecný. Wiatr podrobuje kritice i tezi o buržoazních a socialistických národech (pokládá ji za Stalinův výmysl, třebaže ji najdeme, i když v poněkud obecnějším smyslu, i u Lenina). Namítá, že např. polský národ zůstává i za socialismu týmž národem, i když prodělává velké vnitřní strukturální změny. Vyskytly se i názory zcela opačné, navrhující pro zdůraznění rozdílu mezi národy za kapitalismu a za socialismu i rozlišení terminologické. Problém zdá se však být v tom, zda můžeme např. o dnešním italském národě — se silnou dělnickou třídou a silným levicovým hnutím — mluvit prostě jako o národě buržoazním; a o národech socialistických zemi, majících (zvláště ve vědomí, ve způsobu života) ještě mnoho rysů, zděděných po kapitalismu, jako o národech socialistických. Výstižnější bylo by snad mluvit o národech za kapitalismu a za socialismu.
Z názorů některých marxistických teoretiků, např. R. Luxemburgové, dá se vyvodit, že pokládali národy za formu společenství lidí, neodpovídající už podstatě, historickým podmínkám a potřebám socialismu. K těmto názorům, předpokládajícím, že už za socialismu začnou národy odumírat, přivedla je jak historická analogie souvislosti vzniku novodobých národů s nástupem kapitalismu, tak skutečnost, že už za kapitalismu ustupuje (u vyspělých národů, dokončivších už svůj buržoazně národní vývoj, dosáhnuvších svobody a nezávislosti) první tendence ve vývoji národů, tendence k jejich ustavení jako zvláštních společenských jednotek, tendenci druhé, tendenci k internacionalizaci všeho společenského života, nesená především mohutným rozvojem výrobních sil, překračujícím rámec jednotlivých národů. Praxe socialistických zemi a národů nepotvrdila tyto názory. Dává daleko spíše za pravdu Stalinovi, umísťujícímu proces odumírání národů do období vítězství komunismu v celém světě. Je to ovšem praxe národů, jež nepatřily k nejvyspělejším a ani dnes ještě nedosahují ekonomické úrovně nejpřednějších kapitalistických zemí, usilujících, ač se to zdá paradoxním, usilovněji o integraci a přechod k nadnárodním formám organizace lidí než dnešní země socialistické. Řešení tohoto problému, majícího veliký význam pro správný přístup k otázce rozkvětu a sbližování národů za socialismu a k otázce socialistické integrace, vyžaduje odlišení relativně čistého typu socialismu od konkrétně historických jeho forem v jednotlivých zemích, vystižení specifičnosti vývoje etnických forem společenství lidí a jeho relativní samostatnosti, prozkoumání skutečných souvislostí etnického vývoje s vývojem výrobních sil a výrobních vztahů, studium nestejného a nerovnoměrného vývoje jednotlivých strukturálních prvků národa (hospodářství, území, jazyka, kultury, psychiky atd.), nestejného a nerovnoměrného vývoje ekonomiky a státně politických forem a řadu problémů dalších.
Problematika budoucího splývání národů, omezená až dosud na oblast teoretických úvah, posouvá se dnes, v souvislosti s potřebou vytváření teoretických rezerv pro řešení praktických problémů přechodu od socialismu ke komunismu, do nové polohy. Pod vlivem zvláště Stalinových statí o jazykovědě je tento proces často zužován pouze na problém jazykový. I když jeho jazyková stránka bude zřejmě jednou z nejvýznamnějších (jak vzhledem k významu jazyka pro existenci národa, tak k jeho — ve srovnání s ostatními momenty národa — patrně největší schopnosti odolávat nejdéle ostatním společenským změnám a jen pomalu se jim přizpůsobovat), nebude to stránka ani jediná, ani pro celý proces rozhodující. Důležitost studia této problematiky (i když se bude moci plně rozvinout až v budoucnosti) je dána také tím, že se v dílčí, zárodečné formě objevuje už dnes (např. zesílení migračního pohybu obyvatelstva a míšení národů a národností v souvislosti s rozvíjející se výstavbou, s tím spojené posunování etnických hranic a změny nacionálního složení jednotlivých oblastí, případy dílčí asimilace zvláště u menších národnostních skupin atd.). Tyto procesy, i když za jiných podmínek a v jiných formách, naznačuje částečně i vývoj v nesocialistické části světa. Z obecně historického hlediska jeví se proces budoucího splynutí a odumření národů jako zvláštní, historicky nejvyšší, nejvýznamnější a závěrečný případ splývání etnických forem společenství lidí, jenž probíhal vlastně v celých dosavadních dějinách lidstva.
Marxistická teorie národa není — jako ostatně celý marxismus — uzavřená. Bude se rozvíjet ve spojení se skutečným vývojem národů až do jejich splynutí v jednotné lidstvo, kdy se promění v otázku historické minulosti.
Literatura: Bauer O., Die Nationalitätenfrage und die Sozialdemokratie, Wien, 1907; Formirovanije socialističeskich nacij v SSSR, GIPL, Moskva, 1962; Renan E., Quʼest-ce quʼune nation?, C. Lévy, Paris, 1882; Stalin J. V., Marxismus a národnostní a koloniální otázka, Praha, 1945; Wiatr J., Marksistowska teoria národu i problémy walki narodowowyzvoleńczej, PWN, Warszawa, 1962.
Viz též heslo národ ve Velkém sociologickém slovníku (1996)