Otázka národnostní (MSgS)
otázka národnostní (MSgS). V nejširším významu je to název pro problematiku vývoje etnických forem společenství lidí a vztahů mezi nimi. Novodobá národnostní otázka zahrnuje problematiku vývoje novodobých národů a vztahy, především politické, mezi nimi. Národnostní otázka patří k nejsložitějším a politicky nejcitlivějším procesům společenského vývoje. Její složitost je dána složitou vnitřní strukturou etnických forem společenství lidí, složitostí jejích souvislostí s celkovým společenským vývojem i jednotlivými jeho stránkami (např. státně politickou), jakož i složitou nacionální strukturou světa, jež je výsledkem složitého a nerovnoměrného dosavadního vývoje. Národnostní otázka tvoří relativně samostatnou stránku celkového společenského pohybu (s důrazem na její výrazně politickou podobu charakterizuje ji Lenin jako jednu dílčí otázku demokracie). Je to stránka obecně podřízená, nikoli hlavní, závislá na celkovém, především ekonomickém a politickém vývoji. To nevylučuje, aby se v určitých historických situacích neproměňovala v klíčovou otázku společenského vývoje (aniž by přestala být obecně podřízenou), jejíž řešení otvírá cestu řešení problémů celospolečenských.
Novodobá národnostní otázka prochází několika základními etapami, z nichž každá má své specifické rysy, jejichž ignorování nebo záměna má za následek historicky nekonkrétní její chápání a chyby v praxi. První etapa spadá do epochy začátků a vzestupu světového kapitalismu, charakterizované bojem proti feudalismu a za ustavení kapitalistických výrobních vztahů a buržoazní demokracie; ustavováním, konsolidací, sjednocováním a prudkým rozvojem novodobých národů; vznikem masových národních hnutí; bojem za svobodu a sebeurčení národů, za vytvoření národních států; ideologií buržoazního nacionalismu. Národnostní otázka hraje tu tak významnou roli, že Lenin mluví o epoše buržoazně národních revolucí, národních válek a ustavování buržoazně národních států, jež jsou optimálním rámcem rozvoje výrobních sil v této době a typické pro toto období.
Druhá etapa spadá do epochy imperialismu. Rozvoj výrobních sil nejvyspělejších kapitalistických zemí, v nichž se už prosadil buržoazně národní vývoj, přerostl rámec národních států. Pokrokovou tendenci k překonání úzkých národních rámců, nedostačujících už rozvoji výrobních sil, uskutečňuje imperialismus porobením většiny zemí světa, opozdivších se v svém vývoji, hrstkou nejvyspělejších kapitalistických států. Mnohonárodními státy, typickými pro toto období, jsou imperialistické koloniální říše, v nichž se svoboda a privilegia jedněch pojí s nesvobodou, útlakem a vykořisťováním druhých. Národnostní útlak stal se všeobecným, celosvětovým jevem; národnostní otázka, v první etapě otázka několika relativně vyspělých evropských národů, splynula v jedno s otázkou kolonií. Základním nositelem národnostního útlaku je pokročilý kapitalismus, imperialismus. Imperialistický útlak a vtažení porobených a závislých zemí na cestu kapitalismu vyvolává v utlačovaných zemích hnutí za národní svobodu a nezávislost. Před těmito zeměmi stojí v podstatě tytéž úkoly, jež stály před nyní již svobodnými a vládnoucími národy v minulé etapě. Tyto úkoly vystupují tu však na zcela nové historické půdě. Boj za svobodu se nyní vede proti imperialismu. Koloniální revoluce se tak objektivně stávají součástí světové socialistické revoluce, vzniká objektivní možnost spojení národně osvobozeneckého boje s bojem za svržení kapitalismu a za socialismus.
Třetí etapa je etapou socialismu. Socialismus odstraňuje spolu s třídním vykořisťováním a sociálním útlakem i útlak národnostní. Dává svobodu všem národům, velkým i malým, vyspělým i dosud nevyspělým, silným i slabým. Podetíná kořeny dosavadních sporů, nenávisti, nedůvěry, vzájemné izolace mezi národy a vytváří předpoklady jejich přátelství, spolupráce a sbližování. Uvolňuje tak cestu trvalému prosazení pokrokové internacionalizační tendence ve všech sférách společenského života. Podstatě socialismu odpovídá v souladu s tím vším dobrovolné bratrské sjednocení všech od kapitalismu osvobozených národů a zemí, jež nesmírně zmnožuje síly společnosti, urychluje společenský pokrok a je výhodné pro všechny.
V ideologické oblasti odpovídá osvobozeneckému boji národů, vedenému buržoazií, demokratický, obranný buržoazní nebo maloburžoazní nacionalismus, hledící sice na všechny společenské problémy z úzkého hlediska vlastního národa a vlastní země, respektující nicméně druhé a schopný dokonce podporovat vzájemnou demokratickou spolupráci mezi národy a zeměmi při zachování jejich nezávislosti a suverenity. Ideologií kolonialistů je velmocenský, útočný nacionalismus, ospravedlňující útlak jedněch zemí a národů nad druhými. Jeho neokolonialistickou formou je novodobý kosmopolitismus, propagující a ospravedlňující imperialistické prosazení internacionalizační tendence cestou vzdání se národní suverenity většiny národů a zemí světa a jejich podrobení tzv. nadnárodním orgánům, ovládaným největšími a nejsilnějšími imperialistickými zeměmi. Ideologií revolučního dělnického hnutí a socialismu v národnostní otázce je proletářský, socialistický internacionalismus, vycházející z objektivní internacionalizační tendence společenského vývoje, hlásající zásadní rovnost a rovnoprávnost národů, propagující přátelství, solidaritu a spolupráci nejprve mezi pracujícími různých národů a posléze mezi celými národy a připravující půdu dobrovolnému jejich sbližování, které v budoucnosti povede až k úplnému jejich splynuti.
Hluboké schéma tří základních etap vývoje novodobé národnostní otázky, vypracované Leninem, odhaluje ovšem jen podstatu, kostru jejího vývoje. Konkrétní historické okolnosti jsou vzhledem k nerovnoměrnosti dosavadního vývoje mnohem složitější. Každá etapa obsahuje vedle pro ni podstatných a typických jevů i jevy netypické, jež jsou nejčastěji zbytky starého (staré koloniální říše a mnohonárodnostní státy z doby feudalismu, historicky starší a vývojově nižší společenství vedle novodobých národů v první etapě; národně osvobozenecké hnutí a tendence k národní nezávislosti v koloniálních zemích vedle internacionalizační tendence v nejvyspělejších kapitalistických zemích v etapě druhé; dokončování obecně, původně buržoazně demokratických úkolů sebeurčení a zrovnoprávnění národů, zanechaných kapitalismem, socialistickou revolucí, vyrovnávání rozdílů v úrovni jednotlivých národů a dohánění úrovně nejvyspělejších zemí v průběhu výstavby socialismu). V soudobé epoše existují v důsledku této nerovnoměrnosti vedle sebe vlastně všechny tři etapy a historické typy národnostní otázky současně. Další složité momenty vnášejí do národnostní otázky konkrétní peripetie historického vývoje, jenž nejde vždy přímočaře vpřed, nýbrž dělá často okliky i jisté kroky zpět. Regres, jejž znamenal fašismus, revokoval — i když v nových historických podmínkách — u vyspělých, jím porobených národů, znova úkoly první etapy, jež už měly dávno za sebou. Přechod dalších zemí k socialismu, poznamenaný východiskem konce války s fašismem, dal vznik světové soustavě socialismu v podobě systému nezávislých a zcela samostatných států. Okolnost, že tyto země nepatřily k nejvyspělejším a stály na různém stupni vývoje, zatímco západní kapitalistické země byly ekonomicky rozvinuté a měly poměrně stejnou úroveň, vedla — kromě jiných příčin — k paradoxnímu jevu, že integrace začala dříve v kapitalistických zemích, třebaže je (případně bude) typickou právě pro socialismus (viz národ). Poznání podstaty národnostních vztahů za socialismu znesnadňuje nesprávné ztotožňování konkrétních poměrů socialistických zemí se socialismem jako takovým. Ještě více ji zatemňují subjektivistické deformace a jejich teoretická apologetika.
Literatura: Kohn H., The Idea of Nationalism, New York, 1960; Lenin V. I., O národnostní a koloniální otázce, Praha, 1958; Marx K., Engels B., Lenin V. I., O proletarskom intěrnacionalizme, GIPL, Moskva, 1957; Stalin J. V., Marxismus a národnostní a koloniální otázka, Praha, 1945; Wiatr J. J., Společnost, Praha, 1968, kap. VI..
Viz též heslo národ ve Velkém sociologickém slovníku (1996)