Patologie sociální (MSgS)
patologie sociální (MSgS) je odvětví sociologie, které se zabývá zkoumáním abnormálních a „nezdravých“ podmínek pro průběh sociálních procesů, případně těmito procesy samými (J. Drewer). Z hlediska patologického může být studován kterýkoli sociální jev. Zpravidla se však pod sociální patologii zahrnují: zločinnost, sociálně podmíněné neurózy a psychózy, alkoholismus, pracovní nemoci a úrazy, ohrožení dopravou, sociální faktory, působící na rozložení vztahů sociálního mikroklimatu.
Sociální patologie předpokládá pojem normálu. Moderní sociologická literatura zjišťuje posun normálu jako typický jev (E. Fromm). Z tohoto hlediska se mění dosti podstatně názor na tvorbu hodnotového vzorce u mládeže, na změny socializačního procesu apod. (J. Bader).
Podstatnou část předmětu sociální patologie tvoří kriminalita. Kriminologie je pokládána za vědu samostatnou, po určitých diskusích na toto téma (viz k tomu souhrnnou informaci o kriminologii: Leslie T. Wilkins, Criminology: An Operational Research Approach, v: Society, ed. A. T. Welford, Michael Argyle, D. V. Glass, J. N. Morris, London, 1962). Kriminologie zjišťuje frekvenci zločinnosti v podstatě statistickými metodami; rozlišuje pak několik kategorií zločinnosti, z nichž jsou pro sociální patologii významné ty, které jsou označeny jako „sociální“. Kromě toho jsou prováděny odhady zločinnosti, která není zjištěna. Kriminologie dále rozděluje kriminologický výzkum na dvě části — „příčiny delikvence“ a „nakládání s přestupci“ (britský Justiční Akt o zločinnosti z roku 1948). Zejména tento druhý prvek umožňuje přejít od pouhého postihu zločinnosti k nápravě“. V obvyklém pojetí je úkolem posouzení závažnosti zločinu najít rovnováhu mezi třemi faktory: výstrahou (jiným), trestem a nápravou; vyřešení této rovnováhy do určité míry zpětně ovlivňuje výskyt zločinnosti. Předpokladem je stanovení takové stupnice hodnocení závažnosti zločinu, která umožní odlišit sociální nebezpečné zločiny od méně závažných přestupků. Při tomto hodnocení jsou východiskem především racionální úvahy nad výsledky kriminologického výzkumu, méně přidružená hlediska emocionálně podmíněná. Vystižení procesu vedoucího od zločinu až k nápravě vystihuje schéma na následující straně.
Predikce recidivity je závislá na použitých metodách trestu. Při zkoumání metod vychází kriminalistika ze čtyř jejich komponent: opakovatelnosti, validity, účinnosti, jednoduchosti (L. T. Wilkins). Faktory důležité pro predikci jsou zejména: předchozí tresty, nejdelší doba strávená v jakékoli práci, život v průmyslové oblasti (industrializační index), život spolu s rodiči. Dále hraje určitou roli stupeň sociální zralosti přestupce.
Problém posouzení příčin zločinnosti má za předpoklad svého řešení danou právní normu. Sociální patologie v obecném smyslu nezkoumá, zda a v jakém smyslu je sama právní a etická báze trestu správná; omezuje se pouze na zjištění: která činnost (vzata a posuzována ve světle kterých informací) vede k oněm aktům, jež společnost neschvaluje (L. T. Wilkins, Criminology).
Sociální patologie dále studuje sociálně podmíněné neurózy a psychózy, zejména jejich sociální příčiny a následky. Výchozím činitelem pro posouzení normálního a nenormálního jsou kulturní normy (jež vystupují jako statistické proměnné, různící se v závislosti na charakteristikách společnosti, v níž operují). Společným východiskem je dezintegrovaná osobnost ve vztahu ke společnosti.
Tento faktor, studován pod zorným úhlem sociologie, bývá definován jako neurotická či psychopatická osobnost (především v britské či americké literatuře). Neuroticismus je definován jako obecná emoční labilita osobnosti a její náklonnost k neurotickým zlomům ve stresové situaci (J. H. Eysenck). Význačným typem neurózy sociogenního typu je její antisociální zaměření (D. Curran, P. Mallison)
Určitou roli hraje také psychosomatická konstituce. V tomto směru lze zaznamenat souvislou linii typologických pokusů vysvětlit způsob reagování osobnosti jejím typovým založením — počínaje Hippokratem (typy sangvinický, flegmatický, cholerický a melancholický) přes typologii Kretschmerovu (typ leptosomatický či astenický, atletický a pyknický) až k typologii Sheldonově, která se kriticky staví k typologii Krestchmerově a stanoví jinou řadu typů (endomorfní či viscerotonický — odpovídá zhruba pyknikovi; mezomorfní či somatotonický — odpovídá zhruba atletikovi; ektomorfní či cerebrotonický — odpovídá zhruba astenikovi). Zásadní význam má, v jakém sociokulturním a hodnotovém kontextu se realizuje život jedince, zejména do jaké míry odpovídá způsob jeho života jeho konstitučním předpokladům. Existuje určitý a v podstatě prozkoumaný vztah mezi typovou bází osobnosti a typem neurotického reagování (V. A. Cowie).
Významným přístupem je rovněž genetická analýza predispozicí sociogenních poruch. Genetika přispěla zejména k odhalení vztahu mezi neurotickými dispozicemi a dvojčaty; tento vztah je obecně znám, přičemž dispozice je větší u uniovulárních dvojčat než u binovulárních (E. T. O. Slater, J. Shields). Genetická, embryologická a cytologická analýza odhalila rovněž závislost mezi zmíněným faktorem a dispozicí k sexuálním deviacím, zejména homosexualitě.
Sexuální patologie je zvláštní částí předmětu sociální patologie. Náleží sem všechny druhy sexuálních anomálií (pokud existují v určitém sociálním kontextu), dále prostituce a sexuální zločinnost. Významně byla zkoumána zejména homosexualita (jejíž společenské ocenění bylo historicky různé — v helénistickém Řecku byla v podstatě tolerována, ve většině civilizovaných zemí je pokládána za výraznou deviaci). Původní teorie homosexuality předpokládala, že je geneticky podmíněnou intersexualitou (V. A. Cowie). Objevy 50. let (zejména tzv. sex-chromatinu, na jehož podkladě byl rozlišen XX-chromozómový komplex u žen a X-chromozómový komplex u mužů, nehledě k nejnovějším analýzám genu) ukázaly, že homosexualita není jen nevyvinutou sexualitou, ale specifickým případem poměru mezi oběma základními typy. Kromě toho studium homosexuality prokázalo, že mužská homosexualita je spojena s charakteristickým vzorcem příbuzenství v rodině; zpravidla více než úzký vztah mezi matkou a synem — matčin vztah je posesívní a přehnaně protektorský, zatímco vztah k otci je antipatický (D. R. Davis).
Obecně lze říci, že sexuální deviace a jejich sociální významnost odvisí od řady vysloveně sociálních faktorů, jako jsou: forma sexuálního tabu (zejména religiózně indukovaný odpor vůči podstatě sexuality vede k deviacím), způsob vzorování sexuálních vztahů (zejména forma a způsob diskusí, případně poučení o erotických vztazích), obecný stupeň kulturního vývoje společnosti; dále zákonodárství (a zejména míra tabuizování interpersonálních deviací sociálně nevýznamných), dále způsob cenzury a formy a rozsah sexuální výchovy. V terapeutickém smyslu pak spolupůsobí rozsah léčení a zejména prevence (včetně industriálních předpokladů pro výrobu kontracepčních prostředků) venerických chorob. Sexuální deviace jsou podmíněny sociálním okolím, v němž se realizují sexuální vztahy — to je významné zejména u prostituce (v doslovném významu, tedy nabízení těla k sexuálnímu styku za úplatu).
Prostituce je fenomén výrazně sociální, podmíněný individuálně (v podstatě biopsychicky) u části delikventů, v podstatě však se realizující v závislosti na socioekonomických podmínkách života společnosti. Je zjištěna závislost mezi růstem životních nákladů a vzestupem prostituce, zejména mladistvých. Prostituce má zpravidla za svůj předpoklad defektní vývoj individua v rodině (zejména deviantní vývoj emocí, absence výchovného vlivu jednoho z rodičů, zpravidla matky), případně určité psychické deprivace v dětství; méně častý (v industriálních společnostech) je souhlas rodičů či vybízení k prostituci. Instituce prostituce (nevěstince apod.) jsou ve velkých lokalitách trpěny jako relativně menší zlo než neregulovaný růst venerických onemocnění, za předpokladu lékařského dohledu nad prostitutkami, případně jejich reglementace. Určitý význam má v tomto ohledu i striptýz, jako psychodramatická forma odreagování potenciálních sociálně patologických jevů. Obecně vzato, náleží však prostituce k výrazně patologickým fenoménům a většina civilizovaných struktur vyvíjí značné úsilí v boji s ní (Walker K. Fletcher). V rozvinutých industriálnich společnostech vystupuje do popředí nový faktor, významnost sociálně kulturních vzorů sexuality, případně erotiky, zejména problém tzv. konzumní erotiky, eticky jakoby nepodmiňované (H. Schelsky), což lze pokládat za širší podmínku růstu sexuální patologie.
V jiném smyslu vstupuje sexualita do sféry sociální patologie v důsledku deviantního průběhu manželského soužití (A. Mitscherlich).
Zpravidla spolupůsobí u sociálně významných sexuálně patologických jevů i alkoholismus. (Ne však vždy.) Alkoholismus bývá podle svých subjektů klasifikován do čtyř skupin: abstinent (nulová hodnota), konzument, alkoholik, notorik. Diskuse, zda alkoholismus je jev především sociální či psychologický, vyrůstají z analogických diskusí o zásadní povaze medicíny jako vědy. Obecně je možno přijmout jako předpoklad, že alkoholismus je příčinně spojen s postupujícím procesem organické intoxikace jedince. V sociálním smyslu tvoří alkoholismus širší prostředí jiným sociálně patologickým jevům; vzácněji se vyskytuje samostatně jako sociální jev. Předpoklady existence alkoholismu ve společnosti tvoří: způsob distribuce lihovin (v nejširším smyslu), forma zákonodárství, případně stupeň trestního postihu alkoholismu, socioekonomická podmíněnost (alkoholismus je výraznější v tzv. chudých společnostech), styl života rodiny (případně významnost vlivu rodiny na vztah k alkoholu; v této souvislosti i stupeň religiózního ocenění alkoholu), druh a počet existujících vzorů požívání nápojů, způsob léčení alkoholismu, případně nakládání s alkoholiky, rozvoj sociální hygieny a proti- alkoholní propagandy, ideologické (případně institucionálně podmíněné) působení vzhledem k alkoholismu. Negativní vliv alkoholismu konstatuje nejen sociologie, ale i biologie, zejména pokud jde o dědičné poruchy nervstva a mozkové tkáně, případně jiné tělesné vady. Mimořádně významný je vliv alkoholismu zejména u mentálních poruch, z nichž některé jsou přímým následkem alkoholismu. Existuje dále určitá závislost makrosociálních stresových situací a zvýšeného alkoholismu; tato závislost není však dosti prozkoumána.
Obecně je možno pokládat alkoholismus za sociálně patologický jev, podmíněný organickou intoxikací, výrazně negativní ve své sociální aspektaci. V individuálním rozměru někteří autoři požívání alkoholu tolerují či doporučují pro zvýšení psychické rovnováhy; asi se stejným oprávněním, jako lékař předepisuje kterýkoli jiný lék (N. Kessel, H. Walton).
Pracovní úrazy a nemoci jsou další částí předmětu sociální patologie. Jejich výskyt záleží jednak na úrovni industrializace dané společnosti, jednak na frekvenci pracovních operací v kontextu s pracovním předmětem. Sociálně psychologickými předpoklady pracovních úrazů jsou především defekty způsobu zaměstnání (monotónnost, nevyhovující fázování pracovního tempa, nedostatečná bezpečnostní opatření), dále takové faktory, jako jsou stresové situace, únava, iritace, frustrační stavy apod. V určitém závazném vztahu k možnostem výskytu pracovních úrazů jsou dále rovněž věk a pohlaví příslušné osoby (zejména tzv. mužské práce, vykonávané ženami, nejen deformují postavu, ale vedou i k úrazům). U žen přistupuje dále vliv specificky ženských indispozic. Sociální významnost pracovních úrazů byla zdůrazněna zejména britskými výzkumy (A. Box).
Pracovní nemoci (zejména nemoci z povolání) jsou rovněž výrazně patologickou stránkou sociálního života; jejich výskyt a druh závisí ovšem na způsobu zaměstnání; pro industriální společnosti navíc vzniká společná skupina tzv. civilizačních nemocí, které nejsou odvozeny jen z pracovního procesu, ale z působení průmyslu v širším měřítku (zejména pokud jde o ovzduší, hlučnost, zvýšenou zátěží nervového systému atd.).
Pracovní úrazy i pracovní nemoci se udávají v určitém sociálním kontextu a jsou pochopitelné jen z jeho hlediska. Jejich zkoumání je tedy možné jen komparativním sledováním různých sociálních a věkových skupin v daném sociálním prostředí. Jejich studium dále vyžaduje interdisciplinární přístup (A. B. Cherns).
Obdobná problematika se objevuje i u další skupiny problémů sociální patologie, dopravní nehodovosti (H. J. Eysenck). Tento problém lze sledovat jednak z hlediska státu, případně organizací, které mají zajišťovat plynulou a bezpečnou dopravu, jednak z hlediska řidiče, případně uživatele míst dopravy. Příčiny nehodovosti jsou všeobecně známy. Statistická šetření umožňují předpovědět z dané struktury komponent dopravy pravděpodobnou nehodovost v různých skupinách dopravních prostředků. Jak ukazují britské výzkumy, v letech 1952—1957 bylo riziko usmrcení na jednotlivých druzích dopravních prostředků asi toto:
Faktory, které vstupují do dopravní nehodovosti jako její příčiny, jsou velmi různé. Největší počet nehod je zaviněn subjektivními faktory (podpořenými objektivními podmínkami dopravní frekvence); zde působí zejména psychologické a fyziologické faktory (R. A. Mc Farland, R. C. Moore, A. B. Warren), poměrně značný vliv na nehodovost vykonává alkohol. Statistické vyhodnocení ukazuje, že je zde přímá závislost:
Specifickým problémem je dopravní nehodovost ve vztahu k dětem, kde spolupůsobí: prodělané nemoci, zaneprázdnění matky péčí o jiné, menší děti, nevyhovující místo pro dětské hry, nedostatečná ochrana od dopravního ruchu apod. (J. W. B. Doug- las, J. M. Blomfield).
Konečně, předmětem sociální patologie jsou i sociální faktory, působící na rozložení sociálního mikroklimatu. O řadě z nich bylo už pojednáno — přistupují ještě některé další, které můžeme analyzovat se sebevražedností (případně suicidita a homicidita). Jako obecný předpoklad sebevražednosti bylo určeno: „Čím méně je kultura tolerantní k nedostatkům a čím méně sociálně schválených cest nabízí, tím větší je predispozice pro sebevražednost“ (C. Kluckhohn).
Jak bylo zjištěno, sebevražednost je pravděpodobnější (zejména v Spojených amerických státech): 1) u mužů než u žen; 2) u starších než u mladších; 3) mezi bělošským obyvatelstvem než mezi jiným; 4) u laiků než u duchovních; u protestantů než u katolíků nebo židů; 5) ve městech než na venkově; 6) u těch, kteří žijí jednotlivě, jsou rozvedení nebo ovdovělí; 7) u extrémního zaměstnaneckého statusu (u velmi vysokého a velmi nízkého); 8) v období ekonomických depresí, zejména pro lidi vyššího socioekonomického statusu (B. Berelson, G. A. Steiner).
Pokud jde o kulturní podmínění, není sebevražednost výsadou Evropy a severní Ameriky; nová zjištění ukazují, že je v určité míře rozšířena i u primitivních národů a že v některých zemích dokonce předčí určité oblasti Evropy (J. P. Gibbs). Bývá konstatován v tomto směru i rozdíl mezi Skandinávií (introvertní kultura, převažuje suicidita a alkoholismus) a Středozemskou oblastí (kultura extrovertní, převažuje homicidita a násilné přečiny — J. Galtung).
Vztah mezi suiciditou a homiciditou bývá vyjadřován takto: vyžaduje-li se na chováni strohá konformita s požadavky a očekáváními jiných, pravděpodobnost suicidity jako odpovědi na frustraci je nízká a pravděpodobnost homicidity vysoká. Je-li chování osvobozeno od strohého vyžadování konformity v požadavcích a očekáváních jiných, je pravděpodobnost suicidity vysoká a homicidity nízká (A. F. Henry, J. F. Short).
Sebevražednost lze pokládat za sociálně podmíněný fenomén, jehož motivace leží v oblasti dezintegrovaného individuálního života (spolupůsobí nejvíce motivy erotické, méně významně jiné).
Sociální patologie zahrnuje v širším smyslu do svého předmětu jakýkoli sociální jev, vychýlený od svého normálu. V tomto druhém smyslu je vlastně součástí předmětu kterékoli sociologické disciplíny. To, na druhé straně, vytváří i z jejích specifických problémů (o kterých bylo pojednáno) ne zcela homogenní celek. Studium sociálně patologických problémů je velmi naléhavé, tím spíše, že není na úrovni vývoje ostatních sociologických problémů.
Literatura: Bader J., Jugend in der Industriekultur, München, 1965; Berelson B., Steiner G. A., Human Behavior, New York—Chicago—Burlingame, 1964; Box A., Accident Research in Ehe British Iron and Steel Industry, London, 1960; Comfort A., Sex in Society, Penguin Books, 1966; Cowie V. A., The Inheritence of Personality Disorders, v: Society, London, 1962; Curran D., Mellison P., Recent Progress in Psychiatry, London, 1944; Davis D. R., Family Environment and Mental Illness, v: Society, London 1962; Douglas J. W. B., Blomfield J. M., Children under Five, London, 1958; Drewer J., A Dictionary of Psychology, Penguin Books, 1966; Eysenck H. J., Manual of the Maudsley Personality Inventory, London, 1959; Eysenck H. J., Psychology and Prevention of Road Accidents, New Scientist, 18, 1960; Fromm E., The Sane Society, London, 1952; Galtung J., A Framework for the Analysis of Social Conflict, 1958, v: Berelson B., Steiner G. A., Human Behavior, 1964; Gibbs J. P., Suicide, v: Merton R. K., Nisbet R. A., eds., Contemporary Social Problems, New York, 1961; Henry A. F., Short J. F., Suicide and Homicide, The Free Press of Glencoe, 1954; Cherns A. B., Accidents at Work, v: Society, London, 1962; Kessel N., Walton H., Alcoholism, Penguin Books, 1965; Kluckhohn C., Culture and Behavior, v: Lindzey G., ed., Handbook of Social Psychology, Cambridge, Mass., 1954; McFarlan R. A., Moore R. C., Warren A. B., Human Variables in Motor Vehicles Accidents, Cambridge, Mass., 1955; Mitscherlich A., Die Ehe als Krankenheitsursache, v: Krise der Ehe?, München, 1966; Sheldon W. H., Stevens S. S., Tucker W. B., The Varieties of Temperament, New York, 1942; Schelsky H., Soziologie der Sexualität, Rowohlt, 1965; Slater E. T. O., Shields J., Neurotic and Psychotic Illnesses in Twins, London, 1953; Walker K., Fletcher P., Sex and Society, Penguin Books, 1965; Wilkins L. T., Some Developments in Prediction Methodology in Applied Social Research, Brit. J. Sociol., 6, 348.
Viz též heslo patologie sociální ve Velkém sociologickém slovníku (1996)