Společnost, společenská skutečnost (MSgS)

společnost, společenská skutečnost (MSgS). V nejširším slova smyslu označuje termín „společenské“ či „sociální“ takové jevy a procesy, které se vyskytují ve společnosti a jsou, ať již přímo nebo nepřímo, podmíněny vzájemným působením lidí. Určitá dvojznačnost tohoto termínu vyplývá z toho, že jako „společenský“ se označuje jednak vlastní aspekt interakce, jednak jakýkoli aspekt procesu, který interakci lidí zahrnuje, a je jí tudíž podmíněn; v tomto druhém smyslu má „společenský“ charakter např. působení člověka na přírodu i tehdy, jestliže bezprostředně nezahrnuje interakční aspekt; je však společenské, protože je podmíněno předchozími formami interakce a má, byť zprostředkovaně, společenské účinky. Abychom rozlišili oba tyto významy termínu společenský, mluvíme o sociálně interakčních procesech a o procesech společenských v širším slova smyslu.

Další významné rozdíly vyplývají z toho, zda termín společenský se vztahuje: a) k jednotlivým procesům; b) k dílčím soustavám těchto procesů (např. k oblastem společenského života, společenským skupinám apod.); c) k celku společnosti. Pojetí společenské skutečnosti závisí především na řešení jejího vztahu k jiným formám existence (viz sociologie, I.). V sociologické literatuře existuje i řada pokusů o přesnější pojmové vymezení sociálních jevů nebo faktů z hlediska jejich vnitřní kvalitativní určenosti. E. Durkheim viděl např. rozlišující znak společenských jevů v jejich objektivním charakteru, v nezávislé existenci na vědomí subjektu a zejména v tom, že působí na jednotlivce tlakem, donucením (contrainte sociale). Marxistická sociologie spatřuje specifikum společenské skutečnosti v praktické činnosti lidí, jíž lidé působí na objektivní skutečnost a tuto skutečnost přetvářejí. Tato praktická činnost je neustálou přeměnou subjektivního v objektivní a objektivního v subjektivní (viz činnost). Aktivní, produktivní činnost lidí je podmíněna společenským charakterem činnosti; lidé se ve své činnosti sdružují, svou činnost vykonávají nikoli jako izolovaní jednotlivci, nýbrž jako společenské bytosti, jako příslušníci skupin a společností. Aktivní, produktivní a společenský charakter činnosti kvalitativně určuje činnost lidí jako kulturní činnost. Ve své činnosti vytvářejí lidé produkty, objektivují výsledky své činnosti, zhodnocující tyto produkty v další činnosti, současně je přetvářejí a kulturu dále rozvíjejí. Kulturní charakter činnosti odkazuje k rozměru historičnosti, jež je konstitutivní pro člověka a společnost (viz kultura).

Společenskou kulturní skutečnost je možno charakterizovat také z analytického hlediska, z hlediska strukturálních součástí a aspektů, které zahrnuje. Ve vztahu k elementární úrovni společenské skutečnosti podává její podnětnou charakteristiku K. Marx v Německé ideologii: „Předpoklady, z nichž vycházím, nejsou libovolné, nejsou to dogmata; jsou to skutečné předpoklady, od nichž můžeme abstrahovat jen ve fantazii. Jsou to skutečná individua, jejich činnost a materiální podmínky jejich života, které tu byly před nimi, i ty, které tato individua vytvořila vlastní činností. Tyto předpoklady je tudíž možno zjistit čistě empiricky.“ Rozlišením lidí jako subjektů činnosti, činností těchto lidí, podmínek činnosti přírodního i kulturního charakteru Marx vlastně vymezuje podstatné aspekty společenské skutečnosti a tím také určuje obecná hlediska sociologické analýzy.

O vymezení základních stránek společnosti a kultury a tím vlastně o určení charakteru společenskokulturní skutečnosti se pokusil ve starší české sociologické literatuře E. Chalupný. Chalupný vyšel z velmi prostého a přitom velmi užitečného dělení prvků kultury a civilizace na „činitele“, „činnosti“ a „produkty“. Pojem činitelů však Chalupný neinterpretoval nejpřiměřenějším způsobem, mezi „činitele“ zařadil i přírodní prostředí a přírodní vlastnosti člověka a kulturní činitele omezil na kulturní vlastnosti a výtvory lidské a na kulturní prostředí. Chalupný své klasifikace nepoužil v dostatečné míře k tomu, aby vyjádřil složitost a mnohorozměrnost společenské skutečnosti; takové orientaci zabránila již skutečnost, že hledisko kultury je pro něho univerzální a všeobsažné, a proto usiluje, aby do klasifikace kulturních výtvorů a kulturních činnosti plně začlenil i všechny skupinové jevy a procesy a společenskou organizaci, kterou zařazuje mezi výchovu a náboženství. Přesto je Chalupného pokus o řešení této otázky podnětný a poučný.

Jestliže bychom vyšli z Marxova rozboru i z pozdějších pokusů, mohli bychom ve společenské skutečnosti rozlišit tyto její základní a současně elementární stránky nebo součásti: 1) přírodní podmínky společenského života, ať již vnější, nebo vnitřní (tzn. příroda vnějšího prostředí a příroda v člověku) — ekologické a biosociologické hledisko; 2) lidé jako sociální činitelé, jako subjekty společenských činností a jako objekty — demoskopické hledisko; 3) činnosti lidí, které mají různý charakter a probíhají v různých oblastech společenského života — akcionální či behaviorální hledisko; 4. produkty činnosti lidí, které se uplatňují v další společenské činnosti jako její podmínky, prostředky, vzory; úhrn těchto produktů označujeme jako kulturu a mluvíme o kulturologickém hledisku.

Uvedené základní aspekty společenské skutečnosti se uplatňují jako její základní rozměry, jako ohniska nebo osy, a to v tom smyslu, že se podle nich utvářejí a vyvíjejí základní systémy a subsystémy nebo základní útvary společenských prvků, které ve svém úhrnu vytvářejí totalitu společenskokulturní skutečnosti.

Společenskou strukturu můžeme zkoumat z hlediska každé z uvedených stránek i z hlediska momentů v těchto stránkách obsažených. Rozbor každého z těchto aspektů odkazuje na rozbor ostatních aspektů a svým způsobem jej i zahrnuje. Mohli bychom říci, že struktura „přírodní podmínky — lidé — činnosti — kulturní produkty“ vyjadřuje ze sociologického hlediska základní strukturaci společenské reality a že specifická hlediska odpovídající těmto stránkám, tj. hlediska ekologická, demoskopická, akcionální a kulturologická, se navzájem předpokládají a v sebe navzájem přecházejí.

Z demoskopického hlediska jsou předmětem sociologického zkoumání právě lidé, kteří vystupují ve společenském životě jako jedinci i jako společenské skupiny, společenské třídy a globální společnosti. Ve specifickém slova smyslu se pojmem společnost rozumí nikoli jakýkoli sociální útvar, nýbrž specifický útvar, který se v hierarchii společenských útvarů řadí mezi skupiny a lidstvo či lidské společenství, pokud je chápeme jako sociologickou kategorii.

Všichni sociologové nevymezují pojem společnosti v tomto specifickém pojetí. G. W. Sumner a A. K. Keller charakterizují společnost jako „skupinu lidských bytostí, žijících v kooperativním úsilí, aby uchovaly živobytí a zachovaly rod“. G. Simmel dokonce určuje společnost jen jako „množství jednotlivců spjatých vzájemným působením“. Tato vymezení nelze pokládat za dostatečná. Společnost (globální společnost) se vyznačuje těmito momenty:

Není tvořena bezprostředně jednotlivci, nýbrž skupinami, ve třídních společnostech třídami; společnost je, jak uvádí Gurvitch, „makrokosmem“ složeným z „mikrokosmů“; společnost se skládá z obou skupin pohlaví a ze všech věkových skupin.
Společnost se vyznačuje relativní soběstačností vzhledem ke stavu prostředí; na rozdíl od společenských skupin, které plní některé jednotlivé funkce, plní společnost jako celek všechny podstatné společenské funkce, a to: a) zajišťuje biologickou reprodukci; b) plní výrobní funkce; c) sociální a politické funkce; d) duchovně kulturní funkce; ve všech těchto oblastech společnost zabezpečuje na různé úrovni uspokojování potřeb, společnosti jako celku, skupin i jednotlivců.
Společnost je nositelem, tvůrcem i uživatelem kulturního bohatství; členové společnosti jsou spjati určitou kulturou, přitom však rozdíly v společenských subkulturách mohou být velmi hluboké a podstatné.
Společnost představuje relativně integrovaný celek, integrovaný na různé úrovni a v různé míře rozporný. V některých svých aspektech se projevuje společnost jako funkční systém, systém s cílovým chováním. K dosažení cílových stavů systému přispívají členové společnosti alespoň částí svého chování; pokud systém globální společnosti trvá a není ohrožen, jsou tyto cílové stavy sociálního systému globální společnosti svým způsobem funkčně nadřazeny cílovým stavům jejich subsystému; přitom však cílové stavy systému globální společnosti nemusí vyjadřovat vždy primárně skutečné zájmy společenského celku; fungování společnosti může být ve větší nebo menší míře určeno výlučně dílčími zájmy. Funkční nadřazenost celku se tak může stát zcela formální nebo přímo fiktivní, jestliže ji posuzujeme z obsahového hlediska. Jednotlivé typy společnosti se liší také tím, jak utvářejí celospolečenský zájem vzhledem ke skupinovým zájmům.
Globální společnosti jsou zpravidla v interakci s jinými globálními společnostmi; v této interakci vystupuje však společnost většinou jako nezávislý subjekt. Globální společnost může být spojena s jinými globálními společnostmi na různé úrovni a různými způsoby. Zvláštní případ sepětí globálních společností představuje skutečnost, že některé skupiny nebo organizace, jež jsou začleněny ve struktuře globální společnosti, danou globální společnost přesahují a zasahují i do struktur jiných globálních společností. V těchto případech tyto společenské útvary, například společenské třídy, zajišťují společenskou integraci v určitém směru na vyšší úrovni, než jakou představuje úroveň globální společnosti.

Uveďme některá významná vymezení pojmu společnosti. Podle Hegela se občanská společnost vztahuje k úhrnu skupin a institucí, jež vznikají ze vzájemné závislosti jednotlivců a rodin. Občanská společnost sleduje blaho jednotlivců a rodin a je protiváhou státu, který je vrcholným cílem pro sebe a sleduje blaho národní skupiny jako organizovaného celku. Podle E. Durkheima „se společnost vyznačuje svrchovaností, již projevuje vzhledem ke svým členům, a poměrnou autonomií, která jí přísluší vzhledem k ostatním společnostem“. Podle G. Gurvitche jsou globální společnosti „totální sociální jevy“, které se odlišují od jiných totálních sociálních jevů tím, že představují makrokosmy makrokosmů; současně jsou globální společnosti nejplnějším a nejrozsáhlejším totálním sociálním jevem, přesahují ostatní útvary autoritou, suverenitou, vyznačují se strukturovaností a organizovaností, avšak struktura a organizace nevyčerpávají obsah globální společnosti, jež je základnou, z níž vyrůstají.

Aby se společnost odlišila od skupin, charakterizují některá vymezení společnost jako „největší sociální skupinu, k níž jednotlivec náleží“ (A. W. Green). Toto vymezení sice umožňuje, že se společnost pojmově diferencuje od skupiny, ale naopak vyvolává nebezpečí, že společnost bude ztotožněna se souborem všech globálních společností, s lidstvem. Lidstvo jako sociologická kategorie představuje soubor společností, mezi nimiž existují různé formy vzájemného působení. Jednota lidstva není již ani dovršená skutečnost, ani pouhý postulát, nýbrž uskutečňuje se v historickém vývoji společenské praxe, v procesu postupující diferenciace a integrace.

Některé aspekty společnosti mají bezprostřední vztah ke společenskému celku jakožto celku, jiné se vztahují spíše k jeho součástem. Celek společnosti formálně určeným způsobem vyjadřují politické a zejména státní instituce. Specifickými projevy společenského celku jsou, alespoň z historicko-genetického hlediska, etnické jednotky, ať již jde o kmeny, tzv. národnosti nebo novodobé národy. Ve společenském vývoji dochází k formování globálních společností i na základě etnicky heterogenních složek, takže pojem globální společnosti a etnické jednotky se často kříží. Přesto však nelze blíže vysvětlit etnické jevy, jestliže nepracujeme s pojmem globální společnosti, chápané v specifickém smyslu. Také v jiných souvislostech se ukazuje, že pojem globální společnosti je pro sociologickou práci nepostradatelný.

Miloš Kaláb (?)

Viz též heslo společnost ve Velkém sociologickém slovníku (1996)