Osvěta (MSgS)
osvěta (MSgS) je tradiční termín, jímž je běžně míněno výchovné působení na dospělé lidi prostřednictvím záměrného šíření informací a kulturních hodnot. Od druhé poloviny 60. let se v ČSSR ve stejném významu používá označení „kulturně výchovná práce“. Tuto společenskou činnost lze posuzovat ze zorného úhlu různých věd. Sociologicky ji lze charakterizovat jako organizované seznamování lidí s tím, co v podobě vědeckých a politických poznatků, výrobních zkušeností, odborných znalostí, uměleckých výtvorů, morálních norem, názorů, informací apod. neustále vzniká v procesu společenské praxe a společenského poznání a co si musí dospělí lidé trvale osvojovat, aby byli s to se plynule orientovat v měnících se podmínkách způsobu života, třídní a sociální struktury, výroby, ekonomiky, kultury, ideologie mezilidských vztahů aj. Tuto kulturně výchovnou činnost v nejširším slova smyslu vyvíjejí dnes hlavně dva institucionální systémy: masové komunikace a místní kultura.
Ve své rozvinuté podobě vzniká osvěta při nástupu kapitalismu, a to ideově v podobě osvícenského racionalismu. Osvícenská víra ve vítězství „světla rozumu“ nad temnotami nevědomosti je jedním z nejkrásnějších výrazů historického kulturního optimismu, který se už po celá staletí střetává s opačnou koncepcí pedagogického pesimismu. Filosofické chápání osvícenství jako myšlenkového hnutí však musíme, a to zejména v novější době, do značné míry odlišovat od užšího pojmu osvěta. Proto ze sociologického hlediska budeme tento jev zkoumat funkčně jako formu záměrné kulturní komunikace. V mladé buržoazní společnosti slouží osvěta z tohoto hlediska nové, intenzívně se prosazující potřebě ideového spojení mezi lidmi (jako důsledku likvidace feudální ekonomické, politické i kulturní roztříštěnosti, vzniku celonárodních tržních svazků, formování národní kultury apod.) a od počátku sleduje cíl ovlivňovat, především z třídního hlediska, názory a postoje sociálních jednotek, na něž se obrací. Proto představuje ve všech historických obdobích, přes zdánlivou mnohotvárnost svých konkrétních úkolů, v podstatě jednotný komplex sociálních funkcí s vyhraněným základním posláním: rodí se s heslem „světla rozumu“ v boji proti feudální ideologii, zejména proti moci církve; obrovskou roli sehrává v našich obrozeneckých podmínkách; v 19. století slouží boji proti germanizaci a je pod názvem národní osvěta zaměřována k šíření ideologie národní jednoty; jako takzvaná lidovýchova a státní péče osvětová je podřizována cílům sociálního a kulturního reformismu; ve všech těchto podobách má osvětářsky sloužit k nápravě společnosti. Dělnická osvěta spolupůsobí k formování třídního uvědomění dělnictva a patří k nástrojům ideové přípravy revoluce; v lidově demokratické etapě pomáhá osvěta jako součást ideologické práce komunistické strany v politickém boji za získání většiny národa.
Funkce a pojetí soudobé, socialistické osvěty vyplynuly jak z překonání buditelských přežitků a z potření starého osvětářství, tak z potřeb blížící se vědeckotechnické revoluce, změněné sociální struktury, kulturního převratu, komunistické výchovy a nové situace v komunikační oblasti. Systematické a masové šíření kulturních hodnot účinnými a diferencovanými způsoby zůstává konstitutivním úkolem socialistického kulturního programu. V moderní průmyslové společnosti se značně mění zejména původní komunikační funkce osvěty a na závažnosti získávají některé nové funkce sociálně adaptační. Zprostředkování nových poznatků a kulturních hodnot umožňují v mnoha oborech už v masovém rozsahu hromadné sdělovací prostředky. Soudobá osvěta zahrnuje v širším smyslu i působení těchto masových médií, avšak přitom se ještě dále strukturálně a funkčně člení na osvětu v užším smyslu, chápanou v ČSSR jako místně organizovanou vzdělávací a kulturně výchovnou činnost státních organizací, národních výborů, dobrovolných společenských složek (hlavně ROH, organizací mládeže, Socialistické akademie, vědeckotechnických společností), některých družstevních organizací, soustavy osvětových zařízení, trvalých vzdělávacích forem (lidových universit a akademií aj.) a kromě toho i jako veřejné působení některých odborných, vědeckých nebo správních oblastí (jak je představuje zemědělská osvěta, zdravotnická výchova, pedagogická propagace). Tato užší sféra představuje dnes širokou škálu specializovaných a moderních společenských činností, které nebývají už často tradičním termínem osvěta ani označovány, avšak přitom spadají svou povahou do této kategorie sociálních funkcí. Tyto úseky disponují při ovlivňování člověka některými specifickými možnostmi: svou bezprostředností, vysokou účinností i morální závazností přímého osobního působení, zakotveností v konkrétním prostředí, orientací na potřeby malých sociálních útvarů a jednotlivců, prostorem, který poskytují (proti nebezpečí jednostranného „života z druhé ruky“) pro tvůrčí realizaci člověka v rozmanitých formách zájmové, vzdělávací, umělecké (srv. například umělecký amatérismus, sběratelství a uměleckou lidovou tvořivost), vědecké i technické aktivní činnosti, formováním lokálních a skupinových forem veřejného mínění, výchovou k selektivnosti a syntetizováním i usměrňováním toku informací, ideových vlivů a kulturních podnětů, které dnes ve stále větším množství, neutříděnosti a nepřehlednosti doléhají na člověka. V celé této oblasti se uplatňují dospělí ve stále větším rozsahu jako aktivní subjekt své vlastní sebevýchovy, sebevzdělání a kulturního rozvoje.
Posun k novému souboru sociálních funkcí se v moderní osvětě projevuje v tom, že tato oblast začíná zahrnovat i nové formy ovlivňování člověka, aplikuje prakticky poznatky sociologie (hlavně sociologie kultury), sociální psychologie a pedagogiky dospělých, plní v podmínkách moderní techniky ve stále větším rozsahu úkoly sociálně adaptační, kompenzační, ochranné a esteticko-výchovné, nabývá některých rysů sociálního inženýrství a slouží zejména k permanentnímu zvyšování vzdělanosti dospělých v mimoškolských formách. Je proto v moderní průmyslové společnosti (nejčastěji pod názvem výchova dospělých) intenzívně prakticky rozvíjena, teoreticky rozpracovávána (v naší nedávné historii v podobě lidovýchovných teorií, v současnosti ve světě jako andragogika nebo různé jiné teorie výchovy dospělých), pěstována jako obor na universitách a zkoumána ve vědeckých ústavech.
Literatura: Ballauf T., Erwachsenenbildung, Sinn und Grenzen, Heidelberg, 1958; Hanselmann H., Andragogik, Zürich, 1951; Hely A. S. M., Nouvelles tendances dans l'éducation des adultes, UNESCO, 1963; Horkheimer K., Adorno T. W., Dialektik der Aufklärung, Amsterdam, 1947; Juřík V., Masová a místní kultura, Praha, 1968; Knowles M. S., ed., Handbook of Edult Education in the United States, Chicago, 1960; Kotásek J., Škoda K., Teorie vzdělávání dospělých, Praha, 1966; Krupská N. K., O komunistické výchově, Praha, 1958; Lenin o osvětě, Praha, 1956; Passiar Š., Paška P., Osveta na Slovensku, Bratislava, 1964; Suchodolski B., Wychowanie dla pryslości, Warszawa, 1959; Urbańczyk F., Didaktyka doroslych, Wroclaw—Warszawa—Krakov, 1965.
Juřík Vladimír (?)
Viz též heslo osvěta ve Velkém sociologickém slovníku (1996)