Osvěta
osvěta – přinášení, zprostředkování, zpřístupňování a popularizace poznání a cvičení v dovednostech s touto činností souvisejících. Důsledkem o. je překonání nezaviněné kult. zaostalosti, v níž nedobrovolně žijí početné skupiny populace. O. je prostředkem kult. i soc. emancipace. V etymologii slova je obsažena polarita mezi světlem a tmou, to, že cílem je něco „osvěcovat“. O. uvedlo v život osvícenství, a proto se orientuje na jeho postuláty, tj. víru v rozum jako hlavní nástroj poznání a změny světa, svobodu poznání, liberalismus, demokratismus, racionální kritiku tradičních teorií a autorit. Nedostatek rozumu, nedostatečnost znalostí jsou považovány za příčinu nehumánního, nespravedlivého, nezodpovědného a neefektivního fungování společnosti. Termínem o. jsou však označovány nejen uvedené specif. činnosti, ale také jejich obsah či předmět, tj. věd., uměl., etické a jiné informace, doporučení, návody pro jednání, kritéria k posuzování jevů. Vybraným obsahům je přiznávána imanentní schopnost příznivě ovlivňovat vědomí, postoje, motivace i jednání člověka. O. je také chápána jako instituce, která je definována ve vztahu ke školským, uměl. a jiným institucím. Někdy se hovoří o o. ve školství, vědě, umění, v souvislosti s ochranou památek atd. O. v některých oblastech se překrývá s propagačně výchovným působením (např. zdravotnická o.). Je to termín tradiční, který např. v čes. zemích v 90. l. 20. st. prodělává určitou renesanci, jež však nemusí znamenat jeho trvalé oživení. Změnilo se prostředí působení o., její obsah i adresáti, resp. vztah mezi nositeli a příjemci o. Termín je užíván i v pejorativním významu nebo jako pojmenování naivního či povrchního zprostředkování kultury.
Zdrženlivost až odmítání vyvolává termín o. svou dobově podmíněnou mesianisticko-zpedagogizovanou praxí a povrchně jednostrannou ideologizací, typickou i pro bývalé social. země. Objevovala se a objevuje snaha nahradit tento termín jiným, vhodnějším a výstižnějším. Ve 20. a 30. l. se razil termín lidovýchova, od konce 40. l. osvětová práce, kult. osvětová práce, kult.-osvětová činnost, kult. práce a kult. výchovná činnost. Termíny kult. práce nebo kult. činnost se v Českých zemích výrazněji uplatňovaly v 60. l. Oficiálním termínem 70. a 80. l. byla kulturně výchovná činnost. Na Slovensku byl tento termín také používán, ale termín o. si tam zachoval dominantní postavení. Začátkem 90. l. lze vysledovat pět proudů snah: a) první směřuje k potlačení o., k jejímu rozčlenění (např. na zájmové vzdělávání, neprofesionální uměl. činnost, klubovou činnost, spol. zábavu atd.), a jeho stoupenci vycházejí z přesvědčení, že tyto činnosti a jejich sociokult. funkce jsou natolik svébytné, že snaha o jejich souhrné pojmenování je nesprávná, b) druhý směřuje k zachování o. při vyčlenění některých činností, spec. zájmových činností, resp. zájmových aktivit volného času, c) třetí redukuje obsahy a činnosti o. pouze na ty, které jsou vázány na kult. potřeby a aktivity lokálních pospolitostí s předpokladem využití lokálního kult. potenciálu; pojem o. pak splývá s pojmem místní kultura, resp. je tímto pojmem nahrazován, d) další proud souvisí s tím, že v kult. životě současného období je přisuzován značný význam ekon. faktorům, a proto se používá kategorie kulturní služby a o. se nahrazuje touto kategorií, e) poslední proud chce oživit širší hist. pojetí o. při respektování aktuálních spol. změn, zdůrazňuje multiplikaci, zprostředkování, distribuci a revitalizaci kult. statků materiální i duchovní povahy v podobě kult. služeb, příležitostí a aktivit za intenzívní spoluúčasti adresátů; tento modernizovaný systém o. se v dokumentech UNESCO nazývá animací kultury.
public education, adult education éducation des adultes Aufklärung pubblica educazione
Literatura: Horkheimer, M. – Adorno, Th. W.: Dialektik der Aufklärung. Amsterodam 1947; Juřík, V.: Člověk a kulturní práce. Praha 1967; Machoninová, O.: Teorie kulturně výchovné činnosti. Praha 1984; Škoda, K.: Dějiny české osvěty. Praha 1961.
Viz též heslo osvěta v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)