Ideologie
ideologie – (z lat. idea = myšlenka; řec. logos = řeč, myšlenka, věda) – doslova věda o idejích. V tomto smyslu byla i. pěstována na přelomu 18. a 19. st. tzv. ideology, školou fr. filozofů navazujících na É. B. Condillaka. Pejorativní význam získal termín poprvé v souvislosti s Napoleonovou kritikou polit. názorů stoupenců této školy. Později se problematice i. věnovali systematicky zakladatelé marxismu, propojili ji s učením o třídních zájmech a s koncepcí falešného vědomí. I když se Marxovo a Engelsovo pojetí i. vyvíjelo, zákl. myšlenka o odvozenosti forem myšlení od charakteru zájmů, které jsou dány především třídní pozicí, v něm přetrvala. Falešnost ideol. myšlení spatřuje marxismus ve snaze prezentovat určitý dílčí zájem jako zájem celku, zájem spol. Zároveň posunuje problém i. z roviny interpretace bytí do roviny praktické přeměny světa. Důraz na svázanost forem vědomí s formami soc. bytí přejímá K. Mannheim a odvozuje odtud zákl. postupy sociologie vědění. Mannheim rozlišuje i. partikulární a i. totální. Partikulární i. mívá podobu dílčích tvrzení, která nejsou pravdivá, neboť ten, kdo je pronáší, má zájem zakrýt před druhými či sám před sebou skutečný stav věcí. Totální i. zahrnuje celý myšlenkový svět určité epochy, určité kultury či určité skupiny lidí. Odhalování ideologičnosti tvrzení poukazem na jeho dobovou či soc. podmíněnost nazývá Mannheim funkcionalizací. Falešnost i. spatřuje Mannheim v tom, že jde o myšlení, které není vedeno snahou poznat skutečnost, nýbrž zájmem ovládnout ji. Ideologickému vědomí nejde o pravdu, nýbrž o moc. Po určitou dobu se Mannheim domníval, že vrstva inteligence je schopna provést myšlenkovou syntézu dílčích výkladů světa a překonat tak omezenost ideol. vědomí. Představitelé frankfurtské školy, především H. Marcuse a J. Habermas, zkoumali ideol. funkci tech. a věd. racionality, analyzovali proces, v jehož průběhu se rozum proměnil z kritika starých i. v pilíř i. nových. Zdánlivě neideol. princip věd. racionality předpokládá ovládnutí a kontrolu přírody i člověka a v tomto smyslu funguje jako účinný legitimační prvek ustavených struktur moci.
Funkcionalistické pojetí i. je rozpracováno např. v koncepci E. Lemberga. Podle něho patří mezi funkce i. zajišťování orientace lidského jednání, posilování integrace a solidarity lidských skupin, nikoli však sdělování pravdy o světě. Podobně podle E. Topitsche neslouží i. příliš šíření informací, její hlavní funkcí je emocionálně motivovat lidské chování. Ideol. orientace nahrazuje podle funkcionalismu instinktivní orientaci zvířat; v tomto smyslu se lze od určité i. oprostit jedině přijetím i. jiné. Funkcionalismus polemizuje s teorií konce ideologií, rozvíjenou v 60. l., s tím, že ústup od i. by implikoval pokles na zvířecí úroveň motivace. V současné době je podobné pojetí i. rozpracováno např. R. Collinsem, podle něhož náb. i světské i. slouží především k posilování rituální solidarity ve jménu ideálů reprezentujících skup. členství. Při těchto rozborech ideol. vědomí jsou využity prvky Durkheimovy analýzy náboženství. Rozbor sekularizovaných ideologií se stává prostředkem k pochopení hlubších mechanismů rasismu, nacionalismu či jiných forem masových hnutí (viz též náboženství civilní, náboženství světské). Vcelku lze shrnout, že s-gie studuje i. z hlediska jejich funkcí ve společnosti, nikoli primárně z hlediska jejich obsahu. Zjišťuje přitom, že každá i. bez ohledu na to, na jak posvátné hodnoty se odvolává, může být dešifrována jako snaha podpořit mocenské zájmy určité skupiny lidí vhodnou manipulací se symboly. Spol. skupina, která má ve společnosti dominantní postavení, chce toto postavení potvrdit a posílit tím, že ovládá nejen vnější chování, ale také myšlení členů společnosti. Za tímto účelem rozpracovává svoji vlastní i. Naopak spol. skupiny, které pociťují své postavení ve společnosti jako podřízené, vypracovávají doktríny, jež jsou zdůvodněním jejich mocenských ambicí a které tedy mají rovněž ideol. povahu. Každá i. tak integruje určité skupiny lidí, ospravedlňuje či naopak zpochybňuje rozdělení moci uvnitř společnosti, stanoví systémy hodnot a norem, jimiž se má závazně řídit jednání všech souvěrců.
ideology idéologie Ideologie ideologia
Literatura: Boudon, R.: L'idéologie ou l'origine des idées recues. Paris 1986; Gré, G. de: Society and Ideology. An Inquiry into Sociology of Knowledge. New York 1943; Geiger, T.: Ideologie und Wahrheit. 1953; Lemberg, E.: Ideologie und Gesellschaft. 1974; Mannheim, K.: (1929) Ideologie a utopie. Bratislava 1991.
Viz též heslo ideologie v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)
Viz též heslo společnost konce ideologie v Petruskových Společnostech (2006)