Etika
etika – (z řec. éthos = mrav, zvyklost) – fil. disciplína nebo učení o odpovědném jednání uvnitř lidského spolubytí. Za synonymum e. lze považovat v Čechách méně používaný název morální filozofie, který zavedl M. T. Cicero (philosophis moralis – z lat. mos, mores = mrav, mravy) a který v lat. antice a ve scholastické filozofii nahrazoval označení e.. Nejčastější vymezení e. jako vědy o morálce může být někdy spojeno s akcentem na její deskriptivní stránku. Neredukovaná etická problematika však vždy zahrnuje jednak poznání existujících mravních vztahů, které má těžiště v sociologii morálky a je některými autory označováno jako „etologie“ (má převážně deskriptivní charakter), jednak problematiku normativní, preskriptivní (takzvaná normativní etika v širším smyslu), a metateorii e., zkoumání jazyka e. i morálky a etických metod, kterou někteří autoři (M. Fritzhand) označují jako „metaetika“ (nutno odlišit od obvyklého významu metaetiky). Normativní e. tvoří jádro každé e.. Fil. konfrontace s normativním, nepodmíněným učením o správném chování ve vztahu k nepodmíněným a přitom nenáb. požadavkům, byla započata již v řec. filozofii. Intuitivní vědění o normách (nadřazených někdy i bohům) je doloženo již u nejstarších kultur, pro e. je však význ., jak se tento původní „primitivní“ étos postupně uvolňuje z návaznosti na komplex mravů kmene nebo národa a rozšiřuje na obecně lidské konání. Právě napětí mezi hist. vznikajícím a nadhist. normativním bytím (které ovšem nemá charakter věčné nebo univerzální platnosti, ale má rysy přesahu daného okamžiku, hist. paměti, směřování k ideálu apod.) se stává vlastní, specif. problematikou etických náčrtů (viz též morálka a mravnost). Zákl. etické kategorie, jako morální norma, hodnota cíl a další, jsou specifikacemi, jež jsou definovatelné jen na základě formulace specif. etických otázek. Tyto se zaměřují na 3 od sebe neoddělitelné momenty – na požadavek normy (na tzv. mravní zákon), na jednajícího (mravní subjekt) a na účel nebo dobro, jehož má být jednáním dosaženo.
1. Problematika mravního zákona je nesena paradoxem: ačkoli je mravní jednání podmíněno společenstvím, jednotlivec za ně nese odpovědnost, je jeho subjektem. Vztah jednotlivce k zákonu závisí proto na povaze tohoto zákona, přičemž hlavní je otázka zákonodárce mravních požadavků (zákl. alternativami náb. je příroda nebo konvence) a povahy morálních soudů. Rozmanitost interpretací mravního zákona dokumentují tyto hist. nejvýzn. koncepce: idea dobra jako božského světla lomeného skrze prizma kardinálních ctností (Platón); a priori rozumu v příkazu čisté, nepodmíněné vůle (I. Kant); evidence mravního soudu jako nezvratné jistoty (Augustin, J. F. Herbart, J. Sidgwick aj.); evidence hodnot a hodnotových stupňů (H. R. Lotze, W. Windelband, R. B. Perry, hodnotová e.); přiměřenost jako zákon společnosti (Aristoteles, Tomáš Akvinský, J. Bentham, J. S. Mill); přirozenost jako pud, nevědění, libido (L. Feuerbach, A. Schopenhauer, S. Freud); vůle k moci (F. Nietzsche). Tyto principy působí vůči individuu jako transcendentální orientace, kterým v mravních soudech takříkajíc skládá účty. 2. Problematika mravního subjektu obsahuje zákl. otázku, je-li člověk natolik svoboden, aby mohl být vinen – dochází-li k takovému uvolnění z kolekt. vázanosti, aby byla možná konfrontace konajícího a konání v jeho nitru. Aspekty mravního subjektu vyjadřují pojmy svědomí, osobnost, odpovědnost, existence, svoboda. Svoboda v mravním smyslu není svobodou „od“ něčeho, ale svobodou „k“ něčemu. V pojetí subjektu se etické směry liší především podle toho, kladou-li důraz na úmysl jednajícího (Kant, etika smýšlení) nebo na rezultát, užitek z mravního činu (zejm. utilitarismus). Současný výzkum problematiky mravního subjektu se opírá o psychologii. 3. Problematika účelu je problematikou konkrétní spol. mravní praxe, určitého ideálního hodnotového modelu, který s sebou přináší ten který světonázorový modus myšlení. Tento hodnotový náboj má vliv na utváření vztahů právních, vztahů pracovních, rodinných, soc., které ve svém souhrnu jsou zpětně dalekosáhle relevantní pro mravní praxi.
Metodologie e. odpovídá jejím uvedeným součástem: etologie využívá zejm. s-gické metody pozorování (přičemž čerpá také z publicistiky a uměl. děl), metaetika zejm. metody analýzy jazyka. Normativní problematika je tradiční doménou filozofie, která se opírá zejm. o historii. Látku skýtají dějiny etických teorií, dějiny morálních kodexů a dějiny skutečné mravnosti, jejichž rekonstrukce je nejobtížnější a k níž má nejblíže etnografie a historiografie. Pro vývoj evrop. etického myšlení měla velký význam antická filozofie, která otevřela prakticky všechny klasické etické problémy. Polemika sofistů o „fysis“ a „nomos“, odlišnosti jevů daných přirozenou povahou a jevů daných spol. konvencí, předznamenala pozdější diskuse o právu přirozené a hist. morálky a o přirozené nebo konvenční morálce. Platón vytvořil prototyp nematerialistického, duchovního pojetí dobra, v němž má být sloučena míra, krása a pravda. Jeho klasifikace zákl. ctností (uměřenosti, statečnosti, moudrosti a spravedlnosti) vešla pod názvem „kardinální ctnosti“ jako kánon do křesťanského etického myšlení. Zakladatelem e. jako samostatné disciplíny je Aristoteles, který podal první syntetickou a systematickou mravní teorii a jehož dělení ctností na etické (např. uměřenost, spravedlnost) a dianoetické (např. vědění, chytrost) se stalo základem označení „etika“. Aristoteles již hluboce zkoumá jeden z ústředních problémů každé e., možnost individ. odpovědnosti za jednání. V období helénismu zaujímala e. dominantní postavení ve fil. systémech a obohatila e. o nově pojatou problematiku individ. mravnosti a o nové pojetí občanství jako světoobčanství (epikurejci, stoikové). Pojetí mravnosti zde bylo přirozené a nenáb. a jeho vliv sahá až k dnešním dnům. Mnoho rysů této e. přechází do Říma – např. M. T. Cicero navazuje na hledání hodnot mravních a užitných a vztahů mezi lidmi. Hodnoty a pozice stoicismu v mnohém přejalo i křesťanství, Augustin však již orientoval morální filozofii na absolutně transcendentní cíl lidského života a jednání, což znamenalo nahrazení přír. zákona prostřednictvím „lex aeterna“, identickým s vůlí boží. E. jako samostatná disciplína se tak rozpouští v morální teologii, jež je spíše schematizací a typizací ctností a neřestí než filozofií. Vrcholná a pozdní scholastika se od 12. st. vrací k antickým autorům, přičemž se však udržuje distinkce mezi morální filozofií teologickou a látkou antickou, pro niž je pojem e. vyhrazen.
Teprve novověké koncepce mají zásluhu na opětném osamostatnění e. (zejm. T. Hobbes, N. Machiavelli, B. Spinoza, P. H. D. Holbach a Kant, který ovšem otevírá již její moderní historii).K obecným znakům novověké e. patří nová tematizace vztahu mezi rozumem a přirozeností a vztahu individua k veř., spol. záležitostem – formulována převážně jako vztah mezi rozumem a city, mezi individ. sklony a obecnou vůlí, „přirozenou“ a „umělou“ morálkou. Nově je tematizováno také „zlaté pravidlo jednání“ a význam právního systému jako podložení morálky. Převratnost e. I. Kanta spočívá v důsledné autonomizaci lidské vůle. Protiklad „rozum – přirozenost“ řeší Kant rozumovým abstrahováním člověka od jeho přirozených účelů, podřízeným povinnosti, jak je formulována v kategorickém imperativu. Něm. klasická filozofie po Kantovi (J. G. Fichte a G. W. F. Hegel) vypracovala subtilní diferenciaci pojmů moralita, legalita a mravnost. 19. st. přineslo nová etická východiska zaměřením na jednotlivce (A. Schopenhauer, S. A. Kierkegaard) a zavedením pojmů morální norma a morální hodnota a jejich ontologickým pojetím, které různým způsobem pojednávali novokantovci a fenomenologie (W. Windelband, H. Rickert, F. Brentano, E. Husserl, M. Scheler, N. Hartmann). Vedle této normativní linie měly v 19. a 20. st. pro e. velký význam empir.-antropol. disciplíny, srovnávací výzkum chování, psychoanalýza, strukturální etnologie a další, které převzaly řadu tradičních otázek e. a posunuly jejich empir. základ. Morální problémy se staly také součástí předmětu s-gie (É. Durkheim), v čes. zemích zejm. u I. A. Bláhy. Angloam. oblast ovládala vždy tradice utilitarismu (J. Bentham, J. S. Mill) a ve 20. st. metaetika, nazývaná také analytická etika, jejímž zakladatelem je G. E. Moore. Současná záp. e. tenduje k přemostění jak normativní e. a výsledků empir. disciplín, tak kontinentální a angloam. tradice. K nejvýraznějším osobnostem patří G. H. Mead, L. Kohlberg, J. Rawls, J. Habermas (komunikativní e.), K. O. Apel (transcendentální pragmatika) a další. Koncem 70. l. se v etické teorii objevuje zcela nový motiv, který integruje dosavadní dílčí ekologické kodexy mezi zákl. etické principy; vliv měla zejm. práce H. Jonase Prinzip Verantwortung (1979). Ekologicky zaměřená etika je označována jako „etika budoucnosti“ (Zukunftsethik). Vnáší do e. nejen nové empir. zdroje (opírá se např. o prognostiku), ale nově tematizuje také poměr mezi principy jednání a principy upuštění od jednání. 80. l. poznamenala novoaristotelská renesance pojmu ctnost (A. MacIntyre: After Virtue, 1981) a rozmach feministické etiky, k níž dala impuls práce C. Gilliganové: In a Different Voice, London 1982. Zvl. tradici má e. v Polsku vlivem osobnosti M. Ossowské.
ethics éthique Ethik etica
Literatura: Anzenbacher, A.: Úvod do etiky. Praha 1994; Bradley, F. H.: (1876) Ethical Studies. London, New York 1962; Brinton, C.: A History of Western Morals. London 1959; Kerner, G. C.: The Revolution in Ethical Theory. London 1966; Krook, D.: Three Traditions of Moral Thought. London, New York 1959; Mappes, T. A. – Zembaty, J. S.: Social Ethics. Morality and Social Policy. New York 1977; Mossé-Bastide, R. M.: Genese de l'ethique. Geneve 1986; Ricken, F.: Obecná etika. Praha 1995; Toulmin, S. E.: (1950) An Examination of the Place of Reason in Ethics. London, New York 1964; viz též morálka.
Časopisy: Etics, Studia etyczne.
Viz též heslo společnost cynická, společnost komerční nebo společnost postheroická v Petruskových Společnostech (2006)