Intuitivismus
intuitivismus – též intuicionismus – fil. směr vymezovaný jako učení o intuici jako hlavním a nejjistějším zdroji poznání (H. Schmidt, 1934). Termín i. se příliš neujal, protože metoda intuice byla chápána různě a vedla k různým výsledkům. Mezi nejvýzn. představitele i. patří tak rozdílní filozofové, jako H. Bergson, N. O. Losskij, E. Husserl, v jistém smyslu sem patří i W. Dilthey se svou metodou chápání (viz heuristika), jakož i L. Klages, který proti obrazně nazírající duši postavil destruktivní rozum ducha, věčného protivníka duše. Prvky i. ale nacházíme již u Platóna v jeho rozlišení mínění (doxa) a nazírání (synopsis), dále u R. Descarta, J. G. Fichteho, F. W. J. von Schellinga, A. Schopenhauera aj., zvl. přijmeme-li tezi, že vciťující chápání je zvl. případ intuitivního způsobu pojímání (H. Lenk, 1967). I. je založen na zdůraznění protikladu intuice a diskurzivního myšlení (vědomě krok za krokem postupujícího poznávání). Ve skutečnosti tento protiklad není absolutní, neboť také intuice je založena na určitém postupu, který je však nevědomý. Heuristická hodnota psychol. pojaté intuice je nesporná a intuice se v tomto smyslu uplatňuje i v přír. vědách včetně matematiky (J. Hadamard: The psychology of invention in the mathematical field, 1945). H. Bergson své pojetí intuice neprecizoval, ale spojoval ji s instinkty a zdůrazňoval, že pochopení života je možné jen intuicí, protože jeho podstatou je věčný pohyb (elan vital), který statické pojmy rozumu, resp. intelektu (viz intelekt a inteligence), nemohou zachytit. Intelekt je stvořen pro matematiku, techniku a praxi vůbec. Život je možno pochopit jen z vlastního prožívání a intuicí, v níž se člověk zbavuje zavádějících návyků intelektu a dospívá k „bezprostředním datům vědomí“. Intuice není pasivní reflexe, ale náhled vitální účelnosti; zavádí nás do samotného „nitra života“, je jakýmsi sebeuvědoměním instinktu a doplňuje „nedostatečná data intelektu“. Životní proces nevysvětluje dostatečně ani mechanická kauzalita, ani finalita. Intelekt je naladěn na hmotu, intuice na život (viz Vývoj tvořivý, 1919).
Losskij vypracoval základy „intuitivní gnoseologie“ (Die Grundlagen des Intuitivismus, 1908), od níž dospěl k tzv. mystickému empirismu. Rozeznával tři druhy intuice: smyslovou, intelektuální a mystickou. Intuici nazývá věděním, poznáváním věcí v jejich realitě, která je v jakési abstrakci vědomí imanentní. Intuice mu není jen vnímáním a myšlením, ale přímým, mystickým nazíráním transcendentních principů (zejm. v náb. zkušenosti). Je možná, protože svět jako organický celek obsahuje vše ve všem, a tak abstraktně substanciální vnějšího je obsaženo ve vědomí subjektu. Je to vlastně jakási parafráze Aristotelova výroku, že „duše je svým způsobem vším“, proto je v ní možno najít veškeré pravdy bytí bezprostředně. Místo pojmu vědomí však Losskij používá termín „substanciální já“ (Absolutní kritérium pravdy, 1946). Losskij sám svou filozofii nazval i. a snažil se jí především překonat Kantův fil. kriticismus. E. Husserl vystoupil ostře proti tehdy rozšířenému psychologismu, který gnoseologii, logiku a etiku převáděl na psychol. problematiku. Pravda poznání není podle Husserla závislá na psychologii, je to otázka fil. metody. Pravdy tvoří jakýsi autonomní svět a logika, která je jeho základem, je apriorní věda. Svou fenomenologickou metodou redukce jevů na jejich podstaty definuje přímo pojem „čisté intuice“, kterou chápe jako „intuitivní evidenci“ (viz též fenomenologie). Ve své podstatě je i. spekulativní doktrínou, zatíženou předsudky spiritualismu. Byl reakcí na prosazující se scientismus. Českým stoupencem a vykladatelem i. byl Vladimír Hoppe.
intuitivism intuitivisme Intuitivismus intuizionismo
Literatura: Hoppe, V.: Úvod do intuitivní a kontemplativní filosofie. Praha 1928; Losskij, N. O.: Die Grundlagen des Intuitivismus. Berlin 1908; Losskij, N. O.: Absolutní kritérium pravdy. Bratislava 1946.