Manažerismus (MSgS)
manažerismus (MSgS) je na Západě dnes velmi rozšířený a různě vykládaný pojem, který je spjat se současnou buržoazní sociologií zhruba v dvojím smyslu. Na jedné straně, ve spojitosti se zkoumáním stratifikace a struktury kapitalistické společnosti, je aktuální ideologií, teorií tzv. manažerské revoluce. Jde o sociologickou koncepci, která se zabývá vývojem, společenským charakterem a úlohou vrstvy manažerů, povolaných dovést stávající kapitalismus manažerskou revolucí v „novou“, tj. manažerskou společnost. Na druhé straně, v oblasti řízení ekonomických procesů, má manažerismus význam praktického návodu k dosahování účinné motivace pracovníků a maximální výrobní produktivity. Tu bývá označován jako „manažerství“, „manažerská psychologie“ apod. a svým empirickým založením představuje významnou problematiku sociologie průmyslu.
Oba uvedené aspekty, teoretický i praktický, spolu vývojově i obsahově souvisejí.
Na vznik manažerismu působí především objektivní sociálně ekonomické příčiny: vědeckotechnický pokrok, vysoká koncentrace výroby a růst její složitosti vyžadují v zájmu efektivního využití hospodářského potenciálu společnosti kompetentní řízení. Stejnou potřebu vyvolávají i specifické zákonitosti kapitalistické výroby, typické pro jednotlivé podniky i celý sociální řád: třídní rozpory mezi prací a kapitálem, nezaměstnanost, konkurenční boj, krize apod. Aplikace původní vědy o organizaci a řízení (Taylorova škola „scientific management“) podněcuje ke zkoumání společenského subjektu v rámci industriální sociologie a řadou empirických poznatků přispívá k teoretické konstrukci manažerské ideologie. Některá z teoretických zobecnění pak zpětně vedou k rozvoji vědy o řízení, k hnutí „manažerství“ v praxi. V obou proudech se shodně zdůrazňuje nutnost vedení nekvalifikovaných mas kvalifikovanými vůdci — manažery. V tomto směru je manažerismus novější variantou teorie elity. Na rozdíl od meziválečné koncepce technokratismu, která z analýzy technických vztahů ve výrobě odvozuje požadavek vlády inženýrů a techniků, sleduje manažerismus vztahy mezi lidmi a dominantní úlohu v nich svěřuje organokratům, manažerům, řídícím a koordinujícím veškerý výrobní a sociální vývoj.
Ucelenou teorii manažerské revoluce formuluje poprvé v roce 1941 americký sociolog James Burnham. Konstatuje neduhy monopolistického kapitalismu 30. let a nemožnost řešit je bez společenských přeměn. Hovoří o nutnosti sociální revoluce, v níž jsou hybnou silou odborně vyspělí manažeři. „Revoluce manažerů“ prochází třemi fázemi: uchopení moci z rukou kapitalistů, spoutání mas a jejich ovládnutí ředitelskou ideologií, boj o nadvládu proti soupeřícím skupinám manažerů ve světě. Klíčovou otázkou je uchopení moci manažery. Revoluční změny ve výrobních silách komplikují výrobu a vyžaduji vysoce odborné komplexní řízení. Tuto funkci nejsou s to plnit nadále sami kapitalisté, ujímají se jí proto nejkvalifikovanější experti, organizátoři, ředitelé. Vlastníci kapitálu přestávají být nezbytnou podmínkou dalšího rozvoje společenské výroby. Za těchto okolností prosazuje stát rozšiřování svého podnikání a kontroly nad výrobními prostředky. Jelikož funkce vlastnictví a funkce kontroly (řízení) výrobních prostředků jsou neoddělitelné, přecházejí tím výrobní prostředky právně do státního vlastnictví. Státní řízení výrobních prostředků provádějí ve skutečnosti nejvyšší manažeři, proto se stávají de facto i jejich „novými“ soukromými vlastníky. Manažeři tak získávají vládu ekonomickou, ale i politickou, neboť ta je podmíněna hospodářskou mocí. Vzniká manažerská společnost, charakterizovaná „manažerským vlastnictvím“ výrobních prostředků, vykořisťováním širokých mas vrstvou manažerů, třídním rozporem v jiných podmínkách. Následuje ideologické dovršení revoluce, opřené o přesvědčení, že společnost řídí nejschopnější skupina lidí, uznaná masami nekvalifikovaných. Nová vládnoucí elita však nesleduje vlastní zištné cíle, nýbrž stále vyšší racionalizaci výroby a produktivitu práce. Tím vytváří společnost ekonomicky silnou, s blahobytem pro všechny a realizuje tak zájmy všech vrstev. Přirozeným důsledkem tohoto úsilí je pak střetávání silných manažerských systémů ve světovém měřítku. Uvedený proces probíhá už od první světové války. Dokazuje to ta skutečnost, že rozhodující kontrola nad výrobními prostředky ve světovém měřítku již přešla do rukou manažerů.
V Burnhamově teorii jsou patrné některé reálné postřehy o nových hospodářských a sociálních jevech v průmyslově vyspělých kapitalistických zemích. Burnham postihuje vydělování funkcí řízení ekonomických procesů ve zvláštní druh konkrétní práce při rostoucí koncentraci výroby. Poukazuje na význam kvalifikovaných kádrů při koordinaci různorodých činností a úsilí o maximální produktivitu. Anticipuje tendenci k intervencím státu do kapitalistické ekonomiky. Neodděluje ekonomickou a politickou moc, jejichž základ spatřuje ve vlastnictví výrobních prostředků, neoperuje iluzí o třídním smíru.
Tato aktiva Burnhamova přístupu ke skutečnostem se však rozcházejí se snahou předložit nesocialistickou variantu sociální revoluce. Nové sociálně ekonomické jevy nepodrobuje Burnham teoretické analýze, dospívá k závěrům teoreticky neodůvodněným a empiricky nepodloženým. Subjektivního činitele své „revoluce“ — manažery — odvozuje z objektivního procesu technického rozvoje. Jejich postavení, úloha a funkce nikterak nezávisí na základních ekonomických vztazích ve společnosti, ale pouze „na technickém charakteru moderní výroby“. Existence a historické poslání manažerů jsou pro Burnhama přirozenými obecnými atributy dalšího sociálního vývoje, stejně jako věčně dané antagonismy. Smysl socialistické revoluce proto odmítá. Tvrdí, že v třídním rozporu manažerského systému nejde o konflikt vlastníků a „nevlastníků“ výrobních prostředků, ale především, střetání kvalifikovaných a nekvalifikovaných příslušníků společnosti. Protiklady prohlubují sami manažeři podněcováním vědeckotechnického pokroku v technologii a organizaci výroby. Rostoucím odborným nárokům vyhovuje stále užší vrstva nejschopnějších, zatímco v dělnické třídě dochází k postupné nivelizaci a dekvalifikaci. Chod takového progresivního technického organismu, jeho materiální a sociální důsledky, jakož i nezměnitelná věčnost manažerské společnosti při předpokládaných antagonismech vnitřních i mezinárodních jsou pak bezpochyby nemyslitelné.
Pozdější teoretikové manažerské revoluce opakují v podstatě ideové základy Burnhamovy koncepce, i když ji v některých bodech revidují. Oddělují např. kontrolu, vykonávanou manažery (případně organokraty), od vlastnictví výrobních prostředků. Vlastnictví tak ztrácí smysl a stává se „juristickou abstrakcí“ (Laleuf, Fourastié). Vládu manažerů, spojenou s vykořisťováním a třídním bojem, opřenou o nástroje síly až teroru (příklad fašistického Německa) nahrazují tvrzením o třídním souladu a „sociálním míru“ (Frisch). Hovoří o postupném zanikání vztahů nadvlády a podřízenosti ve společenském smyslu při zachování hierarchického řídícího systému, kde horní vrstva ředitelů reprezentuje a uskutečňuje „nadtřídní“ obecně prospěšné zájmy.
Největšího rozvoje však dosahuje současný manažerismus v prakticky zaměřeném hnutí „manažerství“. „Manažerství“ v nejširším smyslu zahrnuje hledání nejúčinnějších metod racionálního řízení ekonomiky, jejich ověřování a realizaci v proměnlivých podmínkách moderní výroby. Ambice mnohých manažeristů směřují k formulaci univerzální vědecké teorie řízení, případně vědy o řízení, aplikabilní ve všech oblastech produktivní i neproduktivní sféry. K tomuto cíli „manažerství“ vedou dvě linie zkoumání. První linií je postup od obecně teoretických sociologických pohledů na sociálně ekonomickou realitu ke konkrétním sociologickým výzkumům výrobních a pracovních podmínek. Inspirující je tu zejména Burnhamova myšlenka: snaha manažerů dosahovat vyspělou technikou a racionálním řízením nejvyšší produktivity, založená na vynikajících schopnostech v umění koordinovat a motivovat činnost výkonných pracovníků. Druhá linie spočívá od začátku v empirických zkoumáních různých aspektů organizace a řízení kapitalistického podniku. Po Taylorových inženýrsko-ekonomických studiích výrobního procesu pokračuje v širším studiu sociálních a psychologických stránek výroby.
Hlavní pozornost věnuje „manažerství“ povaze, náplni a účinnosti specifického druhu konkrétní práce — řízení (management) (viz vedení a řízení), postavení, úloze a kvalitám manažerů.
Autoři výrazněji odlišují řízení od všech ostatních činností, akcentují specifické rysy a poslání řízení jako profese (např. Babb, Cole, Sessions aj.). Čelný představitel manažerismu Peter F. Drucker konstatuje, že „dny intuitivních manažerů jsou sečteny“, nepovažuje však „manažerství“ za soubor exaktních principů a postupů, nýbrž za dynamický proces realizace řídících funkcí: „Manažerství, jinými slovy, je spíše praktika nežli věda či profese, ačkoli zahrnuje prvky obojího.“ Funkce řízení spatřuje ve vytváření organizací z lidských a materiálních zdrojů a v jejich vedení. K úlohám manažerů pak řadí: stanovení cílů podniku a postupů k jejich dosažení, organizování práce, motivování pracovníků, hodnocení podřízených a péči o rozvoj každého jednotlivce. Velká část manažeristů zdůrazňuje nejdůležitější objekt řídícího procesu — člověka — a označuje „manažerství“ jako „psychologický proces realizace vedení podřízených, uspokojující hlavní lidské touhy“ (Petersen, Plowman). Na sledování lidského faktoru ve výrobním procesu se výrazně podílí průmyslová sociologie. Z jejích poznatků budují jiní autoři známou teorii „lidských vztahů“. Význam „manažerství“ i hnutí „lidských vztahů“ je tedy především praktický, teoretické zásady v nich obsažené mají být především základem „vědy o řízení“ (science of management), případně „teorie podnikání“. Přesto však některá zobecnění zasahují do koncepcí sociálního vývoje. Předpoklady k tomu jsou už v samotném výkladu kategorií „řízení“ a „manažer“.
Vědeckotechnický pokrok vede podle stoupenců „manažerství“ přímo k nové společenské dělbě práce, v níž se nejprve odděluje řízení jako funkce od funkce vlastnictví, potom jako profese od všech ostatních profesí. Změny ve výrobních silách automaticky zbavují kapitalisty v podnicích řídící kompetence, ale i vlastnictví výrobních prostředků. Tento dosavadní determinující vztah mizí a je nahrazen pouhou kontrolou výrobních prostředků ze strany kvalifikovaných nositelů řídících funkcí. Sociální přesun patrný uvnitř podniků probíhá pak postupně v celém systému společenské výroby. Manažeři svou činností uplatňují novou profesi, nikoli novou formu vlastnictví: „Idea řízení jako profese předpokládá, že řízení podniku vůbec nevyžaduje, aby se shodovalo s vlastnictvím“ (Sessions).
Zde nacházejí manažeristé východisko pro nastolení bezkonfliktní „industriální společnosti“. Nejde tu vlastně o přechod ekonomické a politické moci z rukou jedné třídy do rukou jiné, ale o vládu určité profese. Zatímco starou společnost charakterizovaly živelné ekonomické zákonitosti, uvádějící v pohyb jisté vlastnické poměry, umožňuje svrchovanost manažerů hospodářský rozvoj na základě řízení organizačních vztahů lidí. „Nehovoříme už o kapitálu a práci, ale o řízení a práci. Odpovědnost kapitálu vymizela z našeho slovníku zároveň s právy kapitálu; namísto toho slyšíme o odpovědnosti řízení“ (Drucker). Tyto představy zastánců „manažerství“ podporují teoretikové „lidských vztahů“ tvrzením, že existující rozpory „industriální společnosti“ jsou rázu sociálně psychologického — a proto řešitelné psychologickým působením manažerů na ostatní vrstvy (Mayo, Roethlisberger, W. F. Whyte aj.). „Společnost je abstrakce stejně jako cíl. Musí se vtělit do individua“ (Pigore). „Co můžeme poskytnout těm, které vyzýváme, aby nás provázeli na cestě nevyhnutelných přeměn ... ? Jedním slovem: šéfy. Každá skupina lidí bude následovat šéfy, které si vyvolí, kteří je inspirují důvěrou ..., kteří jim ukazují, že společný cíl zasluhuje oběti ...“ (Urwick).
Manažery mohou být všichni, kdo řídí lidi, rozhodují a rozkazují, ať plní příkazy jiných či vydávají vlastní (Haynes, Massie aj.), tj. aparát od dílovedoucích až po finanční magnáty, jak námezdní úředníci, tak sami kapitalisté. Rozhodující je jejich odborná schopnost plnit řídící roli. Jejich cíle jsou uskutečnitelné jen v hierarchické struktuře, která je obecná a věčná, nevyhnutelná pro organizaci výrobní i nevýrobní. Na vrcholu hierarchické soustavy stojí nepočetná skupina nejpovolanějších manažerů. Působí jako organizátoři a ideologové průmyslu, jako politikové, diplomati a psychologové společnosti.
Není pochyb, že v „manažerství“, případně v hnutí „lidských vztahů“ dochází často k záměrné konfúzi praktických zkušeností z organizace a řízení korporací s buržoazní ideologií společnosti, ke generalizaci struktury, vztahů, jejich řešení a perspektiv v průmyslovém podniku na celou společnost. Projevuje se tu fetišizace řízení, traktovaného jako produkt technického pokroku bez ohledu na ekonomické vztahy. Kapitalistické výrobní vztahy však ani nezanikají, ani se nemění, soukromé vlastnictví nadále trvá a reprodukuje vykořisťovatelský poměr mezi vlastníky a pracujícími. Přechod výrobních prostředků pod kontrolu manažerů se nejčastěji spojuje se změnou individuální formy kapitalistického vlastnictví ve formu kolektivně kapitalistickou v akciových společnostech. I když realizaci kapitálu jako funkce tu zajišťují námezdní ředitelé, uplatňování kapitálu jako vlastnictví přísluší vlastníkům. Manažeři různých stupňů náležejí k různým třídám buržoazní společnosti, ti nejvyšší pak k různým částem buržoazie. Z hlediska vztahu k výrobním prostředkům a způsobu nabývání důchodů jsou de facto kapitalisty. Smyslem jejich činnosti není vytvářet nadhodnotu, ale řízením vykořisťované práce ji zajišťovat vlastníkům kapitálu. Téměř jediným zdrojem příjmů čelných manažerů je nadhodnota vytvořená jinými v podobě specifické formy platu. Metamorfóza příjmů v balíky akcií z nich činí na jedné straně soukromé vlastníky, nepodstatný podíl na akciovém kapitálu na straně druhé brání reálnému ovládnutí výrobních prostředků.
Vzhledem k tomu, že velká část manažerů není přímo spjata s procesem výroby a směny, omezuje se postupně jejich působení na plnění funkcí neproduktivních a tvoří pak byrokracii monopolistické společnosti.
Marxistickou analýzou manažerismu teoretického i praktického se zabývají někteří filosofové, sociologové a ekonomové na Západě, např. C. W. Mills, P. M. Sweezy aj.
Po dřívějších kritických rozborech teorie manažerismu (např. Gvišiani, Menšikov, Kohout aj.) dochází dnes v socialistických zemích k serióznímu studiu poznatků praktického „manažerstvi“. Práce polských (např. Pietrasiński, Izdebski, Tudrej), našich (Řezníček, M. Sedlák a další) i jiných autorů tak reagují na potřebu zvědečťovat efektivní řízení ekonomických a ostatních společenských procesů (viz vedení a řízení).
Literatura: Burnham J., The Managerial Revolution, The J. Day Comp., New York, 1941; Burnham J., The Machiavelians-Defenders of Freedom, New York, 1943; Cordiner R. J., New Frontiers for Professional Managers, New York, 1956; Drucker P. F., The Practice of Management, New York, 1954; Drucker P. F., The New Society, Heinemann, New York, 1954; Fourastié L., Laleuf A., Révolution a l'Ouest, Paris, 1957; Gvišiani D. M., Sociologija bizněsa, Moskva, 1962; Kohout J., Inteligence a soudobá buržoazní sociologie, Praha, 1962; Kuczyński J., Die Direktionrevolution, Berlin, 1947; Likert R., New Patterns of Management, New York, 1961; Mitchel W. N., The Business Executive in a Changing World, Americal Management Association, 1965; Newcomer M., The Big Business Executive, New York, 1957; Pietrasiński Z., Sprawne kierownictwo, Warszawa, 1962; Sedlák M., Organizácia amerických firiem a manageri, Bratislava, 1967; Štejn J., Technokrati a manažeři, Bratislava, 1965.
Viz též heslo manažer ve Velkém sociologickém slovníku (1996)