Technokratismus (MSgS)
technokratismus (MSgS). Technokratické teorie společenského vývoje předpokládají vládu vyspělých inženýrů a techniků — technokracie —, kteří řízením výrobní techniky a technologie, jako jediného nástroje sociálních přeměn, změní dosavadní kapitalismus ve společnost všeobecného blahobytu.
Teoretikové technokratismu reagují na objektivní podmínky rozvoje společenské výroby a narůstání specifických protikladů kapitalismu v první třetině dvacátého století. Vidí, že rozmach výrobních sil se dostává do rozporu se společenskou skutečností, a technické možnosti výroby s jejich využitím v ekonomice. Zatímco stále dokonalejší technika zajišťuje dostatek užitných hodnot, prohlubuje se anarchie kapitalistického hospodářství, vedoucí ke krizím a nezaměstnanosti. Příčinu tohoto rozporu nespatřují v technice, ale v jejím nekvalifikovaném řízení kapitalisty. S odvoláním na úspěchy řízeného hospodářství v době první světové války tvrdí, že v rukou odborných techniků a organizátorů může být prostředkem k překonání všech sociálních a ekonomických potíží.
Odvozena z technické revoluce a dovedena v požadavek vedoucí úlohy technicky vzdělané vrstvy společnosti řadí se technokratická koncepce k racionalistickým proudům teorií elity a je historickým předchůdcem novějšího manažerismu.
S teoretickými základy technokratismu přichází na začátku 20. let americký antropolog a ekonom Thorstein Veblen. Vystupuje proti hospodářskému optimismu a tradičnímu kapitalistickému pojetí sociálních a politických institucí ve vztahu k materiálním důsledkům rozvoje přírodních věd. Skepticky posuzuje úlohu podnikatelských kruhů v řízení ekonomiky a politiky: „Historie dává více příkladů o vítězství hloupých institucí v životě... než o vítězství národů v bezvýchodných situacích, do nichž je jejich instituce zavedly.“ Stejně jako přírodní vědy, má prý i technika současného řádu neosobní povahu. Přitom se v obou stránkách výroby — „průmyslové“ a „obchodní“ — s různým účinkem uplatňují její hybné osobnosti. Výrobě vládnou podnikatelé, v řízení nekompetentní, sledující pouze obchodní aspekty a sabotující objektivní technické možnosti prosazováním vlastních zištných cílů. Naopak „industriální specialisté“, spjatí s „průmyslovou stránkou“ výroby, jsou přes své technické a organizační znalosti, nezbytné pro určování celkové výrobní strategie i detailní řízení technologie, podřízeni zájmům podnikatelů. Prospěch společnosti vyžaduje svěřit řídící roli specialistům, schopným odstranit zábrany pokroku.
Početní následovníci, mj. Laing, Chase a zejména Howard Scott, propracovávají pod dojmem světové krize na přelomu 20. a 30. let Veblenův rozpor mezi ambicemi techniků a podnikatelů a precizují úlohu technokracie. Mnohdy v ideální představě státu jako velkého prosperujícího podniku prohlubují maloburžoazní charakter technokratismu protěžováním narůstajících vrstev vědců, techniků a odborníků. Empirickým rozborem krizových jevů dospívají někteří k doporučením podněcovat poptávku a uvolněním trhu umožnit plynulou funkci a vývoj techniky (např. Laing), vhodně koncentrovat výrobu, jednotnou kontrolou omezovat monopolní zisky a přerozdělovat technikou dosažené úspory apod. Pozdější autoři zbavují technokratismus politických ostnů, oprošťují techniku od veškeré třídní atmosféry. Argumenty o společenské rovnosti při rozdílech v kvalifikovanosti skýtají pak buržoazii ideologii, účinnější všech předchozích (Frisch aj.).
Technokratická koncepce ztotožňuje společenskou výrobu s technikou, výrobní vztahy s technickými vztahy mezi věcnými veličinami a proto při jejich zkoumání aplikuje pouze zákony a znalosti přírodovědné. Tyto zákony determinují i úlohu lidí a jejich vzájemné poměry ve výrobním procesu, pojímaném jako proces čistě technologický. Úroveň uspokojování potřeb všech vrstev společnosti tu není ovlivňována kvalitou vztahů vlastnictví, rozdělování a směny, nýbrž výhradně odbornými znalostmi při ovládání výrobní techniky. Člověk, začleněný do řízeného výrobního procesu, není považován za sociálně hybný element, stává se jím však v roli kvalifikovaného organizátora technické stránky výroby, neboť vědomosti technické jsou hegemonem společenského pokroku. Jakýkoli třídní boj pracujících pak nejen brání vývoji blahodárné techniky, ale je naprosto bezpředmětný. Celá společnost totiž představuje rozsáhlý mechanismus, jehož činnost je založena na asimilačních a disimilačních energetických dějích. Kvantitativnímu postižení těchto oboustranných pochodů nemohou proto vyhovovat marxistická pojetí směnných vztahů, ideální pracovní kritéria hodnot atd., ale „objektivní měřítka“ fyziologická či fyzikální, umožňující přesně matematicky modelovat globální společenský pohyb.
Teorie technokracie, přestože odráží některé obecné zákonitosti kapitalistické výroby, eliminuje její sociální povahu. Techniku a její organizaci fetišizuje, vytrhuje ze společenské reality. Opomíjí základní společenské antagonismy kapitalismu, které nahrazuje protikladnými zájmy podnikatelů a technokratů, případně rozdíly v kvalifikaci. Přestože vidí v kapitalistech brzdu rozvoje výrobních sil, neodstraňuje je. Žádá reformu v ovládání technologického procesu. V něm se při optimální organizaci a řízení má zrodit dokonalejší řád.
Novodobé teorie „technického vývoje“ kritizují zužování společenských problémů a změn na problémy a změny ryze technicistické u klasiků technokratismu. Snaží se zachytit a vysvětlit společenské důsledky technického pokroku v současném období mechanizace a automatizace výroby. Hledají cesty ke sladění technických a společenských podmínek existence průmyslové společnosti, např. „hnutí lidského inženýrství“ (human engineering). Sebelepší analýza vlivů technického rozvoje na strukturu a vztahy společnosti však ještě neumožňuje najít pro jejich účinky reálné řešení, pokud nejsou zároveň spojovány s kvalitou daných sociálně ekonomických poměrů. To platí jak pro moderní koncepce „technického vývoje“, tak pro některé technicistické názory v podmínkách socialismu.
Literatura: Frisch A., Une réponse au défide l'histoire, Brogg, 1954; Gurwitch G., ed., Industrialism et téchnocratie, Paris, 1949; Chase S., Men and Machines, The Macmillan Comp., New York, 1929; Laing, Towards Technocracy, New York, 1933; Mandl J., Technokracie, hospodářský systém budoucnosti?, Praha, 1934; Scott H., Introduction to Technocracy, New York, 1933; Štejn J., Technokrati a manažeři, Bratislava, 1965; Veblen T., The Engineers and the Price System, New York, 1919; Žmavo R., O sociotechnickém dlouhodobém plánu řešení krize, Praha, 1935.
Viz též heslo technokratismus ve Velkém sociologickém slovníku (1996)