Masa (MSgS)
masa (MSgS) je množství lidí sjednocených polarizací na společnou, relativně ustálenou potřebu, myšlenku nebo ideu, aniž je tato polarizace podmíněna vymezeným prostorem nebo vyhraněnou společenskou skupinou.
Pojem masa byl ve starších sociologických i psychologických směrech synonymem pro pojmy dav, sociální skupina a pro množství lidí vůbec, neměl proto určitý obsah a nebyl vědecky použitelný. Slovem masa se označoval kolektiv v protikladu k individuu, nebo se jím označovaly ve smyslu kulturním široké vrstvy lidí s nejnutnějším vzděláním v protikladu k odborně vzdělaným jedincům, ve smyslu politickém ovládaný lid v protikladu k vládnoucím skupinám, také však společenská vrstva, kasta, třída a téměř každá společenská formace bez pevné organizace. Nejčastěji bylo toto slovo jiným výrazem pro terminus technicus dav. Při zkoumání starších názorů na masu se proto setkáváme s obtížemi, máme-li odlišit, kdy pojem byl již tehdy chápán alespoň přibližně ve smyslu naší definice a kdy tohoto slova bylo užíváno víceméně libovolně. Tato výhrada platí i pro některou literaturu marxistickou.
Při zkoumání, kterými specifickými odrazy na psychiku lidí se projevuje velký sice, zároveň však nevyhraněný společenský útvar, jakým je masa, bylo zprvu nutno hledat vysvětlení pro zdánlivě nepřeklenutelný rozpor protikladné dvojitosti jedince a společnosti. Ostře vyhraněné názory zdůrazňovaly jen jednu stránku tohoto dialektického rozporu.
Četní sociologové a psychologové v 19. století a na počátku 20. století vysvětlovali dynamiku společenských jevů a dějů působením instinktů, tužeb, přání a náklonností a přejímali tak výklady nejstarších filosofů, Platona, Aristotela i stoiků, a také myšlenky Konfuciovy a církevních otců. Francouz Gabriel Tarde chtěl dokázat, že všechny sociální procesy jsou projevem dynamiky psychických činitelů (jako jsou zájmy, snahy, chtění, postoje), podmíněných interakcí myslí jedinců. Kde nevznikne taková psychická interakce, nevznikne ani společnost. Jde tedy podle Tardeho o výměnu a koloběh věr a tužeb, a to třemi základními formami: nápodobou, protikladem a přizpůsobením. Tarde byl přesvědčen, že nová idea, nová snaha je vytvářena jedincem, je však imitací přijímána jinými jedinci a šíří se tak dlouho, dokud se nestřetne s jinými ideami, které se také šíří nápodobou. Protikladnost různých imitací vyvolává střetnutí, v němž buď silnější nápodoba vítězí nad slabší, nebo nastává přizpůsobení, popřípadě vzájemná opozice vede k „vynálezu“ nové ideje nebo nové formy chování. Nápodoba je brzděna psychikou a sociální různorodostí obyvatelstva. Ve vývoji společnosti prý existují rytmy, v nichž se střídá sklon k přejímání starých vzorů působením zvyku se sklonem k přejímání módních myšlenek a módních forem chování. Tyto názory vztahoval Tarde i na vznik a vývoj masových jevů.
Gerhard Colm vysvětloval masu jako společenství citů, Američan A. Small a Němec G. Ratzenhofer vykládali vznik mas i sociálních skupin seskupováním jedinců kolem společných zájmů. Množství zájmů v lidské společnosti vede ke konfliktům nebo k přizpůsobování a k novým procesům, v nichž se srážejí zájmy nově a nově vytvářené. „Zájmy byly na počátku,“ učil Ratzenhofer a Small byl přesvědčen, že člověk je vytvořen především ze zájmů. Tato kategorická tvrzení jim umožnila vyhnout se otázce, odkud se vzaly zájmy. K podobným závěrům dospěl Američan E. A. Ross, který za prvotní příčiny všech sociálních jevů určil instinkty, jejichž kombinacemi vznikají zájmy, ovlivňované geografickým prostředím a rasovými faktory. Ross se zároveň snažil vyšetřit vliv mas a jiných větších společenských celků na sociální konformitu jedinců. Zjišťoval, že se tento vliv projevuje jednak nezáměrně (móda, veřejné mínění, tradice, zvyky), jednak záměrně přizpůsobováním se jedince společenským vzorům pod morálním nebo jiným nátlakem, což nazýval sociální kontrolou.
Pro následovníky Tardeho (např. E. C. Hayes, L. F. Ward, Ch. A. Ellwood) byly ideje, víry a tužby prostě danosti, o jejichž zrodu netřeba uvažovat; lidský organismus je jakýsi mechanismus, který funguje na podněty idejí a tužeb, jež jsou skutečnými hnacími silami sociálními. Někteří sociologové těchto směrů přidávali k idejím, tužbám a přáním ještě intelekt, jehož aktivní funkce v historii lidské společnosti trvale vzrůstá, takže lze očekávat, že se jednou lidská inteligence stane nejaktivnějším faktorem sociálního pokroku.
W. James zdůrazňoval význam psychologické interakce a na ni se odvolával, když ukazoval, že se v jedinci může vytvořit několik sociálních „já“ podle toho, do kolika rozdílných sociálních prostředí vstupuje. Stoupenci interakční psychologie přispěli k tomu, že byly opuštěny názory na neměnnou trvalost vrozených instinktů a že tak byla připravena půda pro učení I. P. Favlova o vlivu podmíněných reflexů a o významu učení se.
Pojem masa vytvořil i G. Le Bon, spíše však jako synonymum pro pojem dav. Našemu pojmu masa se poněkud přiblížil při třídění tzv. homogenních davů. Freud a jeho žáci vysvětlovali solidaritu v každé velké společenské formaci libidem mezi muži. Mechanistický výklad chováni převzal od Demokrita a od materialistů 18. století H. Spencer a v době novější se k němu hlásili behavioristé, z nichž někteří sice popírali instinkty, ale rozlišováním diferencovaných řad nepodmíněných reflexů prakticky instinkty přece jen uznávali.
Třebaže všem zmíněným (a četným jiným) teoriím lze snadno dokázat jednostrannost, přece tyto starší pokusy o výklad masových jevů a o vysvětlení myšlení a jednání člověka v mase řešily některé dílčí otázky a přispěly k bezpečnému poznáni sociální podmíněnosti psychických procesů.
Pokusy o třídění mas jsou dosud většinou jen spekulativní. Tak např. W. Vleugels rozeznával masy latentní a masy působící zjevně, W. Sombart uznával čtyři pojmy masy, a to statistický, kulturní, sociologický a psychologický, F. Schneersohn ukazoval, že každá masa má svou strukturu, jejíž povaha je určována povahou zájmů ji tvořících, vlastnostmi členů masy a podmínkami místa a času.
Masové jevy se uplatňují v nejrůznějších oblastech sociálního a kulturního života, např. v módě, v zálibách, v jazykovém vyjadřování, v postojích, ve veřejném mínění, ve formách uspokojováni nějakých potřeb, v oblibě písní, bestsellerů, v hromadném zájmu o výsledky sportovních soutěží atp. a jsou někdy vystupňovány do takové intenzity, že lze o nich mluvit jako o masových horečkách. Vznik, rychlost šíření a trvání masových zálib studoval v Americe E. S. Bogardus, který zjistil za dobu pětadvaceti let na 2700 podnětů k masové „nákaze“. Většinou šlo o podněty malicherné a efemérní.
Historický význam mají pohyby mas v oblasti společenskopolitické, kde se masy polarizují k myšlence na změnu sociálního a politického řádu. Podle některých nemarxistických názorů je masa setrvačnou silou, která může být uvedena do pohybu jen silnou individualitou, jež masu strhne libovolným směrem. V jiných polemických názorech se naopak tvrdí, že je-li společenský vývoj zákonitý proces, nemůže na něm cokoli měnit ani masa, ani osobnost.
Historický materialismus při zkoumání vzniku a vývoje masových hnutí sice nepodceňuje vysvětlení motivační, ale hlavně mu jde o vysvětlení genetické a kauzální. Studuje především masy lidové, masy pracujících lidí, porobených v třídních společenských formacích, a zjišťuje jejich úlohu při progresivním přetváření lidské společnosti. Velkou pozornost věnuje podmínkám, jež živelné pohyby mas postupně usměrňují a organizují je k politickým akcím.
V. I. Lenin v knize Co dělat? poznamenává, že živelnost v masách je v podstatě počáteční formou uvědomělosti, ale rozhodně odmítá spokojovat se živelnými prvky vývoje. Naopak živelnost masového hnutí musí nutit k vysokému stupni uvědomělosti. Čím větší je rozmach mas, tvrdí Lenin, tím ještě nesrovnatelněji rychleji vzrůstá požadavek vyššího stupně uvědomělosti, a to jak teoretické, tak i politické a organizační.
Pro masu je charakteristické především množství. Můžeme mluvit o masách nevolnických, dělnických, rolnických, o masách pracujícího lidu, národa, o masách nábožensky věřících nebo nevěřících lidí, nemůžeme však v témže smyslu hovořit např. o mase feudálů, kapitalistů, lékařů, zámečníků apod.
Při polarizaci k určité myšlence se zprvu uplatňují sociální vztahy, jež vznikly z forem rozvoje produkčních sil, které masu orientují, zaměřují a vedou k sociálnímu jednání, přičemž zároveň působí vlivy iracionální a citové, např. touha po pomstě, zoufalství atd. Vliv intelektu stoupá formulací jasných cílů, krystalizací vedení, zpevněnou organizací a růstem akční zkušenosti.
Masa nemusí být vázána na stejnost sociálního prostředí. Masové nadšení při křížové výpravě do Palestiny sjednocovalo lidi nejrůznějších vrstev středověké společnosti. Husitská revoluce ve svých počátcích byla revolucí téměř celého národa proti církvi a feudálnímu řádu. Odpor proti carskému absolutismu v 90. letech 19. století i později spojoval dělníky s mužickým proletariátem, se studenty a s pokrokovou buržoazní inteligencí. Odboj proti Rakousko-Uhersku i boj proti okupantům v době druhé světové války, to byla masová hnuti, zahrnující příslušníky různých společenských tříd a národností. Jasný třídní charakter nabývají masy teprve uvědoměním rozporů uvnitř politických a společenských řádů, uvědoměním zákonitosti společenského vývoje, poznáním cílů a úkolů, tedy teorií.
Jedinec není nikdy členem jen jediné masy. Dělník je příslušníkem mas svého národa, zároveň příslušníkem masy pracujícího lidu, dělnické třídy a dočasně může být příslušníkem mas, jež se přechodně vytvářejí v oblastech nejrůznějších zájmů. Ch. H. Coo- ley dobře vystihl, že vědomí sama sebe je součástí sociálního vědomí, protože nemůžeme myslet o sobě bez vztahu k nějaké skupině, k rodině, k sousedům, k spolupracovníkům, k stavovskému celku, k společenské třídě, k národu, prostě k tomu „my“, jehož částí je naše „já“. Příslušnost k některým masám je relativně trvalá, k jiným dočasná, např. k vojenským masám za války nebo k masám, jež usilovaly o dočasný cíl (vítězství při volbách ap.).
Polarizace na určitou myšlenku, ideu nebo postoj není neměnná, zesiluje se nebo zeslabuje podle historické konstelace, sociálních podmínek a sociální organizace a podle povahy zájmů aj. Zdá se, že hlavní formou působení v mase není nápodoba, ale vzájemné podněcování, výměna podnětů a reakcí, přičemž člověk nejen podněcuje jiné, nýbrž i sama sebe. Přitom masa spoluurčuje sociální postoj, protože postoj je především scelením motivů, hodnot, programů, jež vznikají uprostřed sociální situace a mají různý význam pro různé jedince. V tomto smyslu může být masa chápána jako symbol, který vyrostl ze sociální existence: symbol duševní jednoty, citového souladu a společné vůle k akci.
Literatura: Bogardus E. S., A Fundamentals of Social Psychology, 3. vydání, New York, 1942; Cooley Ch. H., The Social Process, New York, 1918; Cvekl J., Lid a osobnost v dějinách, Praha, 1961; Freud S., Massenpsychologie und Ich-Analyse, 2. vyd., Leipzig, 1923; Geiger T., Die Masse und ihre Aktion, Stuttgart, 1928; Lenin V. I., Co dělat?, 3. vyd., Praha, 1949; Moeda W., Experimentelle Massenpsychologie, Leipzig, 1920; Ross E. A., Social Control, New York, 1901; Tarde G., Les lois de l’imitation, Paris, 1890; Tarde G., Les lois sociales, Paris, 1898 (česky Zákony sociální, Praha, 1901); Úloha ľudových más a osobnosti v dějinách, Bratislava, 1962.
Viz též heslo masa ve Velkém sociologickém slovníku (1996)