Společnost korporativní (PSpol)
Společnost korporativní
Uvažovat na začátku 21. století o vyspělých společnostech západního typu jako o „korporativních“ se může jevit jako zhola pomýlené – historicky i věcně. Korporace jsou 1. obvykle spojovány (v historickém razantně zjednodušeném sledu) s cechovním uspořádáním, v němž cechy jako sdružení specializovaných výrobců stanovovaly podmínky konkurence, cenové stropy a minima, pracovní dobu, přijímání pracovníků atd. Byly zrušeny proslulým A. R. J. Turgotem – ten se zapsal i do dějin sociologie (viz u nás spisek Břetislava Foustky), do dějin marxismu (viz Marxův výrok, že ideu tříd vymyslel mj. Turgot), jakož i do dějin ekonomie jako významný fyziokrat – v roce 1776, definitivně ve Francii 1791; u nás byly cechy zrušeny nadvakrát – po porážce stavovského povstání v roce 1647 a definitivně až v roce 1849; 2. korporace mohou být asociovány s Mussoliniho korporativním státem, jehož skrytý totalitarismus se projevoval v tom, že každý zaměstnanec musel být členem profesní organizace („korporace“) přímo řízené státem, a konečně 3. korporace v sociologii známe jako Durkheimův lék na neduhy modernity (již dříve se tatáž idea objevila i u Le Playe), protože korporace se mu jevily jako návrat k narušené kooperativní solidaritě.
Ačkoliv „korporace“ v tomto starosvětském, původním smyslu dnes v umírněných podobách a s limitovaným vlivem existují nadále, například jako profesní sdružení lékařů, právnické komory apod., mluvit o soudobé společnosti jako „korporativní“ je zdůvodněné něčím podstatně jiným než kontinuací jakési korporativní tradice.
Nejprve poukážeme na korektní rozlišení amerického typu moderního korporativismu a klasického fašistického vzorce, jakkoliv je navrhl autor, pro nějž je „mrazivý obraz gigantických korporací, autoritářských, byrokratických a hierarchických pro Ameriku vážnou výzvou“, totiž Arthur S. Miller. Rozdíly spočívají ve třech zásadních věcech: 1. americký korporativismus nepoužívá jako politického nástroje represe, spíše žádá loajalitu a za ni nabízí vzestupnou sociální mobilitu; 2. neexistuje uznaná ideologie korporativismu (subordinace individua státu, skupině apod.), stojí proti ní ideologie vypjatého individualismu a 3. není přítomen ani v nukleární podobě fašistický autoritativismus, sociální volba se děje cestou kompromisu a dohodou mezi elitami, jež jsou pluralizovány.
Podle teoretické (solidně doložené) koncepce R. Marrise a kolektivu se stále ještě upozorňuje na utlačivý vliv soudobých korporací, které se snaží v nejvyšší myslitelné míře „transformovat individuum v organizačního člověka“. Pojem „organizační člověk“ (jehož věcným komplementem je „supersocializovaný člověk“, tedy člověk přizpůsobený více než nutno) zavedl do sociologie ve slavném textu Organizační člověk W. H. Whyte v padesátých letech 20. století. Podle Marrise jsou korporace dominantní produktivní institucí západních společenství a jsou základním aktérem rozvoje a aplikace nových technologií. Aktivity korporací jsou ale také principiálně odpovědné za negativní důsledky těchto technologií.
Někteří kritikové korporativních společností proto tvrdí, že jsou „neodpovědné také k sociálním potřebám a že fungují tak, že si celou společnost utvářejí k obrazu svému“ (Marris, 1974). Také podle Johna McDermotta „moderní korporace jsou ústřední institucí soudobé společnosti“; není to „jenom zvláštní forma ekonomické organizace, ale třídní struktura výroby“ (1991). V takto uspořádané „třídní společnosti“ lze identifikovat 1. „top management“, 2. střední management, specialisty (professionals) a výkonné techniky a konečně 3. „novou dělnickou třídu“. Všechny tyto tři „třídy“ spojuje vědomí, že „společnost nelze zlepšit bez soukromého vlastnictví“, které přestalo být strašákem i pro novou dělnickou třídu, jež také chce vlastnit. Jistě neudiví, že korporativní kapitalismus podrobili zevrubné kritice soudobí neomarxisté v čele s Herbertem Schillerem. Podle Schillera (a podobně i Trachtenberga či Barneta a Millera) žijeme ve specifickém vývojovém stadiu kapitalismu, v němž dominují korporace, tentokráte ale korporace s mimořádnou ekonomickou vahou, které monopolně ovládají trh a diktují své zájmy národním státům a mezinárodnímu společenství. Jejich viditelným obrazem je třebas Shell, BP, Exxon, Texaco apod. Vliv těchto korporací je nejen ekonomický, ale i mediální: média jim nejen slouží (značnou část médií ostatně korporace přímo či nepřímo vlastní nebo ovládají) známými formami reklamy a marketingu, ale nepřímo i tím, že formují společenskou mentalitu člověka epochy „korporativního kapitalismu“.
Ač sama myšlenka je stará, zůstává stále aktuální – ukazuje, že naše společnost může být „neviditelně“ něčím jiným, než za co ji naivně pokládáme. Soudobá kritika se tedy soustřeďuje na čtyři aspekty fungování korporací: 1. organizační struktury jsou příliš velké a neosobní (což platí i o nám známých podnicích, jako je Delvita, továrna Hyundai, kolínská automobilka TPCA atd.); 2. ekonomická moc velkých korporací vzrostla příliš rychle a příliš extenzivně (což je pravděpodobně umocněno globalizačními procesy); 3. spotřebitel se stává nesuverénním individuem, protože je doslova „masírován“ reklamou, kterou si mohou dovolit jen velké korporace, a 4. korporace jsou řízeny amorfní elitou, o níž Galbraith (a Theodore Roszak ve své kontrakulturní teorii) mluví jako o „kvalifikované, ale amorfní a nestabilní mase“.
Potud nic příliš nového. Za zajímavou lze spíše pokládat polemiku s radikální „novou levicí“, která v korporacích vidí jen „ďábelskou konspiraci“. Ač ji vyloučit úplně nelze, sociologicky je asi podstatnější zjištění (stejně dobře doložitelné jako to, že žijeme ve světě korporací), že žijeme v epoše dynamického ekonomického růstu, zrychleně aplikovaných nových technologií a zvyšujícího se konzumního standardu. Co „neumíme vyřešit“ (a korporace se o to ani valně nesnaží), je problém životního prostředí. Na úvahách Marrisova kolektivu je sympatické to, že při vší kritičnosti není asociologicky zaujatý – „žádný problém dnes není ani horší ani snazší, než byl v minulosti, lidé naopak pociťují více ekonomické jistoty, méně trpí sociální nespravedlností, opravdovou bídou a tím, co v minulosti bylo doslovným otroctvím“. Inu, v čem je tedy onen příslovečný zakopaný pes? V soudobé společnosti, konstatují tito autoři, se změnil vztah k chudobě a bídě. Zatímco středověké a raně novověké společnosti se setkávaly s masovou reálnou bídou a pokládaly ji za osud nebo trest Boží, přičemž současně „dokázaly s chudobou žít“ (Geremek), ať již s chudobou dobrovolně zvolenou, nebo s chudobou sociálně determinovanou, soudobé společnosti vnímají bídu zcela jinak – vidí bídu tam, kde jí reálně není. Bída (spíše relativní, „referenční“ než reálná) navíc generuje daleko silněji násilí, rebelii, vzpouru, nesouhlas, kontestaci a odcizení. Příčiny tohoto rozdílu jsou prosté: lidé předchozích epoch žili ve společenstvích s nízkou produktivitou práce a elementární technickou vybaveností, takže věděli, že „to“ nelze jinak, zatímco my, obklopeni přehršlemi technologických inovací a vysokou produktivitou, žádáme možné i nemožné. Moderní technologie generují nová napětí, protože generují nové cíle a restrukturují naše hodnotové systémy. A více – naše očekávání rostou rychleji než možnosti jejich uspokojení – odtud mimochodem i fatální spotřební zadluženost („korporativně stimulovaná“ reklamou), která manifestuje nikoliv naše reálné potřeby, ale naši nenasytnost. Naši – mou i tvou.
Ale sociální procesy v hodnotové sféře fungují i opačně: lidé jsou „hodnotově vpředu“, zatímco instituce („korporace“) zůstávají orientovány na předchozí cíle. Opakuje se v jisté obměně klasická Ogburnova „kulturní proluka“ (kdy morálka zaostává za technologickým rozvojem – a v našem případě i naopak). Ústředním problémem korporativní společnosti se tak stává – v této optice (a jenom v ní) – problém vztahu reálného a ideálního, přesněji – dichotomie mezi tím, co „společnost“ reálně může, a co individuum (obvykle na základě neúplných, nepřesných, manipulovaných informací) chce a žádá. Extrémní roli v tomto procesu hrají proto informace a vědění: jen informovaný (a dodejme: soudný) člověk dokáže korigovat svá přání a zkrotit svou nenasytnost. Problém sociální změny se tak stává problémem změny sociálního vědomí. Může se nám to nelíbit, zejména těm, kteří v duchovním rozměru společnosti vidí ohrožení svoje a svých korporací, ale něco na tomto pozorování neoddiskutovatelně bude.
A konečně ještě jedna zajímavá typologie vyplývá z ideje a kritiky (spíše tradiční než postindustriální koncepce) korporativní společnosti. Žijeme ve společnosti, která je vymezena dvěma „škálami“: 1. škálou míry sociální determinovanosti, tj. tím, nakolik svobodně se můžeme rozhodovat a nakolik jsme jako individua určeni svým sociálním původem a postavením (říkejme tomuto rozměru sociální determinace), a 2. stupněm sociální solidarity, kterou vůči sobě chováme, tj. nakolik jsme schopni sdílet starosti jiných a přispívat k jejich minimalizaci. Konstrukcí prosté čtyřpolní tabulky obdržíme zajímavé schéma: 1. společnosti s vysokou determinací a stejně vysokou mírou solidarity, jimž odpovídá primitivní, preindustriální společnost, 2. společenství s vysokou sociální determinací a nízkou solidaritou jsou společnostmi rané fáze industrializace, 3. společenství s nízkou mírou determinace a nízkou mírou solidarity odpovídají epoše „gründerského kapitalismu“, prvotní fázi industrializace, a konečně 4. společnosti s vysokou mírou solidarity a nízkou mírou determinace jsou vysněnými společnostmi vznikající postmoderní společnosti.
Tato typologie reprodukuje v zásadě a schematicky reálný sociální proces v jeho dlouhodobých časových vlnách (a je samozřejmě inspirována Durkheimem). V první etapě jde o přirozenou mechanickou solidaritu se silným společenským vlivem, v druhé rostoucí dělba práce oslabuje solidaritu, determinace zůstává silná, ale je založena na skupinách (elementárních korporacích), nikoliv na společenství jako celku, třetí je charakterizována rostoucí komplexitou a mobilitou, kdy sociální role oslabují sociální determinaci a neposilují solidaritu, a konečně ve čtvrté fázi dochází k vědomému růstu solidarity, která formuje podobu celé společnosti, její tvář i fyziognomii.
Georg Simmel dilema člověka moderní „korporativní společnosti“ zachytil takto: „Nejhlubší problém moderního člověka vyplývá z toho, že individuum žádá ochranu své autonomie a individuality své existence tváří v tvář obrovským sociálním silám, historickému dědictví vnější kultury, technice života. Osmnácté století provolalo člověka svobodným od všech historických vazeb ke státu a náboženství, osvobodilo ho z pout tradiční morálky a náboženství a dalo mu kus ekonomické svobody. Navíc po něm ještě žádalo funkční specializaci. A tak se jedinci stávají vzájemně nesrovnatelní a vzájemně nenahraditelní: lidé se stávají vzájemně na sobě téměř zúplna závislí“ (1900). Zajisté, jde o stále tatáž sociologická témata – ale ona jsou reálně živá ve všech možných kontextech.
John McDermott, který se v 90. letech zabýval „krizí dělnické třídy“, ale upozornil ještě na jeden rozměr celé věci, který je v dosavadním podání poněkud uhlazen, totiž na to, že obrovská role, kterou korporativní společnost přisuzuje soukromému vlastnictví, jež se mění z klasického „rodinného vlastnictví“ v anonymní vlastnictví korporativní, může vést k osobitému a zatím jen tušenému fenoménu: zatímco úvahy o „postindustriální společnosti“ jsou zcela běžné a srozumitelné, málokdo si uvědomuje, že můžeme vstoupit do společnosti „postsociální industrie“ (post-society industry), v níž zmizí dokonce i klasická a postklasická liberální společnost a bude nahrazena svévolí korporativní moci. Dělnická třída nejen nezmizí, ale její role paradoxně vzroste, protože „korporativní společnost vyžaduje nekompromisně subordinovanou třídu. V logice korporativní společnosti je zabudována oprávněnost a správnost toho, aby dělníci byli podřízeni diktatuře chytrých“ (dictatorship of clevers).
A tak tedy – šídlo z pytle ven! Žádné složité verbální výklady o marginalizovaných a exkludovaných – prostě diktatura těch, kdo jsou obdařeni, nad těmi, jimž se onoho „duchovního posvěcení“ nedostalo. Ve světle soudobé sociobiologie bychom si ale ani v nejmenším netroufali celý problém bagatelizovat. Jednou nám „chytří“ diktovat možná budou. A snad to bude lépe, než když tak činí hloupí, jakkoliv legitimizovaní. Každý i sebeméně chytrý si ale dokáže představit onu „množinu explozivních sociálních rozporů“, které v sobě takto korporativně uspořádaná společnost skrývá. Stojíme opravdu před „historicky výjimečně novým třídním konfliktem“ nebo před společenským uspořádáním, v němž naše volání po „lepším světě“ bude zahlušeno arogantní bagatelizací „racionálně konstruovaného světa“ a naše touha po životním naplnění dojde uspokojení ve stále plnějších hypermarketech s trvalými „cenovými revolucemi“?
Bylo by hlubokým nedorozuměním, kdybychom nepostřehli, že tradiční vidění korporativní společnosti má svůj logický komplement v optimistickém vidění transformace a modifikace produktivních korporací v souvislosti s nástupem postindustriálního (informačního) věku. Pokud si zachováme zdravý rozum a nezapleteme se do sítě iluzí, pak jistě můžeme doložit pozorovatelné pozitivní změny. S. Crook konstatuje, že po 2. světové válce postupně docházelo (v přímé závislosti na růstu spotřebního potenciálu populace) k rychlé specializaci provázené decentralizací a dehierarchizací systémů řízení v korporacích. Rigidní hierarchie je postupně nahrazována flexibilním systémem, v němž „personál má mnohem více rozhodovací svobody v přijímání řešení, než měl kdykoliv jindy“ (podle Thurow, 1996). Pozoruhodné je zjištění V. L. Inozemceva, který konstatuje, že „dnes, kdy informační revoluce produkuje nové výrobky rychleji, než ve většině populace vůbec jen může vzniknout vědomí jejich potřebnosti, je předpokladem úspěchu korporace v konkurenčním boji nikoliv respektování poptávky, ale její utváření“ (2000). Odtud ale také nová role nového typu pracovní síly specializované právě na stimulaci (a tvorbu) poptávky. Nejen proto, ale také proto se mluví o „kreativních korporacích“, v nichž navíc vznikají nové, méně konkurenční (kompetitivní) vztahy mezi lidmi. Na druhé straně ovšem sám fakt, že pracovník již neprodává korporaci svou „pracovní sílu“ (jak tomu bylo podle marxovské ekonomie), ale svůj intelektuální potenciál a výsledky své kreativní činnosti, vytváří jakousi spontánní hierarchizaci, která se nakonec musí v korporaci institucionalizovat.
Vize postindustriální korporace tedy spočívá na několika premisách (jen zčásti prakticky ověřených): 1. korporace je v souladu s postmaterialistickým naladěním svých tvůrců a zaměstnanců (nejde o peníze, ale o tvůrčí akt a smysl, podle Habermase – „dnes si za peníze a moc nelze koupit solidaritu a smysl práce“); 2. hybnou silou je snaha po původnosti, originalitě a principiální novosti (idea, že jsme společností fascinovanou inovacemi, není ovšem nová, čte se u Ogburna již na začátku 30. let); 3. centrem korporace jsou tvůrčí osobnosti, ony jí dávají tvar, vnější podobu a vytvářejí z ní fungující sociální organismus; 4. kreativní organizace stimuluje poptávku, ale nepříliš mění svou strukturu ve smyslu zásadní restrukturace v závislosti na aktuální poptávce; 5. ony samy naopak stimulují vznik nových korporací, které jsou kooperativní a zaplňují „mezery na trhu“. Ale tyto a další úvahy ponecháme ekonomům, zejména těm, kteří se zabývají tzv. institucionální ekonomií.
Literatura:
Durkheim, E. [1893] 2004. Společenská dělba práce. Brno: CDK
Inozemcev, V. L. 2000. Sovremennoje postindustrialnoje obščestvo: priroda, protivorečija, perspektivy. Moskva: Logos
Marris, R. (ed.). 1974. The Corporate Society. London: Macmillan
Marris, R. and Wood, A. (eds.). 1971. The Corporarte Economy. London: Macmillan
McDermott, J. 1991. Corporate Society: Class, Property, and Contemporary Capitalism. Boulder: Westview Press
Miller, A. S. 1976. The Modern Corporate State: Private Governments and the American Constitution. London: Greenwood Press
Mlčoch, L. 2000. Institucionální ekonomie. Praha: Karolinum
Sciulli, D. 1999. Corporations vs. the Court: Private Power, Public Interests. Boulder: Lynne Rienner
Schiller, H. I. 2000. Living in the Number One Country. New York: Seven Stories Press
Simmel, G. [1900] 2011. Filosofie peněz. Praha: Academia
Thurow, L. C. 1996. The Future of Capitalism. New York: W. Morrow
Whyte, W. H. [1956] 1968. Organizační člověk. Praha: Svoboda
Wrong, D. H. 1976. Skeptical Sociology. London: Heineman
Viz též heslo korporatismus, solidarita, člověk organizační nebo mezera kulturní ve Velkém sociologickém slovníku (1996)