Společnost legrační (PSpol)
Společnost legrační
Možná by bylo lépe mluvit o společnosti „humoristické“ než legrační, protože ono toho tolik skutečně legračního v naší době zase není. Ale termín Gillese Lipovetského byl uveden do naší literatury takto, budiž tedy respektován (i když je někdy synonymicky používán s pojmem „humoristický“). Základní teze Lipovetského je prostá: „Přestože si vlastní způsob komičnosti vyvine každá kultura, jen postmoderní společnost můžeme označit za humoristickou. Jen ona celkově vznikala procesem stírajícím doposud jasný předěl mezi vážností a nevážností; podobně jako všechny ostatní rozpory zmizel i zde rozpor mezi komikou a obřadností a místo něj se objevuje celkově humoristické ovzduší“ (1983). Onen předěl, který respektovaly tradiční společnosti i disciplinovaná modernita, mezi svátky, kdy je „vše dovoleno“ (masopust, karneval), a ostatními všedními dny práce, usilování a přiměřeného oddechu a zábavy, zůstal jen jako folklorní paměť a jako součást postmoderní společenské hry.
Společnost pozdní doby je „pohodová“, nechce být rušena vážností, přičemž nepochybně platí, že média dnes už neusilují ani tolik o to, aby nám události předkládala jako dramata, ale spíše jako součást zábavy – odtud termín „infotainment“ (informace kontaminovaná zábavou). Lipovetsky, který se zasadil o uvedení pojmu „legrační“ či „humoristická“ společnost do sociologického kontextu, jej nevykládá z proměněné sociální struktury a ze změněné skladby populace (což ani dost dobře nejde, uvážíme‑li, že „naše společnost stárne“), ale z podstatné změny v postavení individua ve společnosti a z jeho dominantních charakteristik (ač nečiní tak nijak násilně, v podstatě totiž v souladu s postmoderním mainstreamem): soudobý člověk je individualistický, je narcistní, je hédonický. Dodejme – a chce být baven, protože se už bavit sám příliš neumí. Tomu slouží průmysl zábavy, objevený pohříchu nikoliv postmodernisty, ale kritickou sociologií, Adornem, Horkheimerem aj. Legrační společnost tak není výronem lidské spontánní radosti ze života (jako nebyla výrazem „radostí ze života“ ani budovatelská píseň totalitního režimu), ale spíše výslednicí umné manipulace člověkem, kterou nabízí a umožňuje spotřební společnost. „Legrační společnost“ je jevová stránka spotřební společnosti, nic více a nic méně. Je karnevalovou společností, jak jí rozuměl Bachtin (na něhož ostatně Lipovetsky korektně odkazuje). V té souvislosti připomeneme diskusi, kterou vedl před asi deseti lety Zygmunt Bauman se Stefanem Morawským v polském Lublinu. Morawski, muž věkově náležející k téže generaci jako Bauman (1925), formuloval otázku, která je otázkou zásadní již pro svůj aforistický charakter: Zygmunte, dobrá, tak žijeme v karnevalové společnosti, ale pověz mi, prosím, co je to za karneval, který se koná každý den?
To je skutečně klíčová otázka: společnost, která ztratila schopnost rozlišit vážné, důležité, obřadní a sakrální od veselého, bagatelního, všedního a sekulárního, je historicky vpravdě nová a je otázka, zda je v této podobě životná. Skutečnost, že se jisté části populace žije lépe ve společnosti „nedisciplinované“ (termín si vypůjčujeme z arzenálu analýz, jež nabídl Michel Foucault) než ve společnosti svázané pravidly, ve společnosti spíše chaotické než ve „společnosti řádu“, ještě nedokazuje, že jde o společnost životaschopnější a vitálnější. Stejně jako melancholie (jak ukázal Wolf Lepenies ve své klasické práci Melancholie und Gesellschaft) nemusí dokazovat „konec epochy“, ba ani jej signalizovat, nemusí naopak „všeobecné veselí“ povýšené na program, program výrobní, spotřební, intelektuální, kulturní i mediální, ještě dokazovat, že nejde jenom o jakousi masku pro hysterii, pro psychotický neklid, který chce být zahnán hlukem a veselými obrázky.
Fakt, že „neumíme žít v tichu“, že „ticho ruší“, jak říká naše vynikající harfenistka Englichová, je symptomatický, stejně jako je symptomatická proměna v módě: sklon k tomu, abychom se oblékali „jako kašpaři“ (čím komičtěji, tím více „in“), nedokazuje jenom proměnu životního stylu, dokazuje možná jeho úpadek. Je jistě pravda, že se změnil způsob žertování: intelektuální humor je vytlačen na okraj (např. nejen některé klasické předscény Voskovce a Wericha, ale i vystoupení Suchého a Šlitra se stávají pro svou „intelektuální náročnost“ nesrozumitelnými nebo alespoň nezábavnými), stejně jako přestávají být komické fackovací scény z klasických grotesek. „Potrhlost“ jako program, naznačuje Lipovetsky, dodává ale, že „masový humor již nepředstírá lhostejnost a nestrannost, je vábivý, osvěžující, psychedelický, chce být výstižný, vřelý a srdečný“. A doplňuje, abychom měli představu zcela jasnou a nezpochybnitelnou – „stačí se o tom přesvědčit poslechem moderátorů rozhlasových stanic pro mladé: humor tam nemá nic společného s duchaplností, jakoby to, co má určitou hloubku, mohlo pokazit ovzduší vzájemné blízkosti“. Tento typ humoru a legrace proniká ovšem do jiných oblastí se stejnou naléhavostí (pomineme-li fakt, že „hlasu moderátorů pro mladé“ se téměř nelze v moderním velkoměstě vyhnout, protože je všudypřítomný), „všechno je srandovní, objevuje se žertování, které se snaží vyvarovat paternalismu, povýšenosti, klasických vtípků“, ale přitom „se celkově méně vypráví humorných historek“. Proč by také – to přece obstarají jiní.
Zmizely „převleky“ jako zdroj legrace, ani na dětských maškarních slavnostech se už nenosí, což je prý „ozdravění a pacifikace komiky“. Na druhé straně se v módě objevuje stále častěji písmo – písmo, které nic neznamená, které není reklamou na nic a nevypovídá (obvykle) nic ani o tom, kdo tričko či jinou oděvní součást čímsi popsanou nosí. Písmo se osamostatnilo jako nic neznamenající a nic nesdělující samoznak: je součásti hravosti být popsán emblémem univerzity, o níž nevíš, kde se nachází, stejně jako symbolem města, které jsi nikdy neviděl. Jen zarytí stoupenci „extremistických skupin“, kteří věru nemívají mnoho smyslu pro humor (nebo velmi osobitý), se popisují symboly, které většinou jinotajně sdělují něco o jejich příslušnosti a orientaci. „Neslušnost se postupně všeobecně rozšířila, stala se módou, takže zevšedněla a ztratila schopnost provokovat“, na druhé straně se náš smysl pro komično kultivoval (ve smyslu „kultivace mravů“ Norberta Eliase), neboť na svatého Jana neupalujeme kočky, nebavíme se na autodafé a děti netrhají nožičky mouchám. Ale Lipovetsky ještě mnoho nevěděl o počítačových hrách, v nichž je to všechno simulováno. Jistě, je lépe, jde-li „jenom“ o simulaci, ale co když simulace je jen předstupněm banalizace zla?
Také reklama je veselá a hravá a opravdu nemá mnoho společného s tradičními ideologiemi, které více či méně vědomě mystifikovaly, současně je ale zakomponována do postmoderního kontextu, v němž není „absolutních pravd“, dokonce ani o zboží, které se nám nabízí (což je ovšem sporné).
Připusťme, že tendence učinit předmětem humoru věci vážné se projevila již v umění na přelomu 19. a 20. století a měla ozdravný účinek ve vztahu k akademismu tradičních nacionalistických či podobných ideologémat. Druhou stránkou věci je to, že „pod náporem hédonistických a narcistních hodnot určité důležité pevné body pozbývají podstaty; hodnoty, které určovaly strukturu světa ještě v první polovině 20. století (spořivost, svědomitost v práci, obětavost, úsilí, přesnost, autorita), už nikdo neuznává, vzbuzují spíše úsměv než úctu: jsou jako přízraky z nějaké frašky, ať chceme nebo nechceme, spojujeme s nimi cosi neurčitě zchátralého a směšného“ (Lipovetsky, 1983). Dlužno dodat, jak kdo a jak kdy. Jsou stále ještě instituce, které pokládají tento postoj ke světu, jakkoliv postmoderně karikovaný, za konstitutivní rys svého světa – a to jak v oblasti autority a disciplíny, tak dokonce v kategorickém vymáhání určitých způsobů jednání („smrtelně vážného“) a odívání (rozhodně nikoliv cool). Jestliže univerzity ve „věku informatiky“ ustupují ze svých tradic (včetně rituálů), je to možná smutné, ale banky a ředitelství velkých firem pomalovaná a popsaná trička svým zaměstnancům prostě nedovolí. Stejně jako jim nedovolí „uvolněnost“ v pracovní morálce a volnost ve způsobu jednání s klientem. Ostatně i v humoristicko-legrační společnosti kupodivu v některých situacích přece jen vyžadujeme, že budeme bráni vážně. Což tak třebas v nemocnicích?
Klasický slogan říká, že humor je příliš vážná věc, než aby se svěřil diletantům. Legrační společnost, v níž hodláme žít, ale dělají rozhodně spíše diletanti bez schopnosti perspektivně myslet. Co když přijde jednou doba a část lidstva, která se ještě do výšin všeobecné legrace neměla možnost vzepnout, se zeptá – a čemu se to vlastně smějete? A my nebudeme umět odpovědět.
Literatura:
Lipovetsky, G. [1983 a 1993] 2003. Éra prázdnoty. Úvahy o současném individualismu. Praha: Prostor
Viz též heslo společnost postmoderní nebo hra ve Velkém sociologickém slovníku (1996)