Společnost lokajská (PSpol)
Společnost lokajská
Vyjít ze slovníkového vysvětlení, že lokaj je sluha, osoba zpravidla livrejovaná, valně nepomůže pro sociologické vysvětlení „fenoménu“ lokajské společnosti. Použije-li se slovo lokaj metaforicky, což je ostatně i v běžném jazyce dost obvyklé, pak jde o osobu, která se chová nedůstojně služebnicky, servilně, případně bezcharakterně slouží cizím zájmům, je ochotna vyměnit i tyto zájmy za jiné, výhodnější, je to patolízal a přisluhovač vrchnosti, ať už je vrchnost sama jakékoliv mravní kvality. „Lokaj“ je tedy – pro naše potřeby – označení spíše charakterologické než historické či statusové (lokaj v hotelu Alhambra nemusí být charakterově „lokajem“). Je přirozeně sociologicky ne zcela přípustné generalizovat jeden sociální typ na společnost celou, ačkoliv nejde o činnost úplně neobvyklou: David Riesman svou charakteristiku americké společnosti 50. let také založil na tzv. charakterologických znacích (lidé řízení zvnějšku a lidé řízení zevnitř – americká společnost se tak jevila jako společnost s dominující většinou lidí řízených zvnějšku), Erich Fromm konec konců ve své typologii charakterů také nečinil více, než že jen rozšířil již tak početnou množinu charakterových typologií (konkrétně o typ vykořisťující, hromadící, tržní, suma sumarum „neproduktivní“ v kontrapozici k produktivnímu typu) – a ono to sociálně funguje! Zvýraznění určitých individuálních, osobitých lidských vlastností a jejich generalizace na celek společnosti má obvykle alarmující význam: „pozitivní“ charakterologické rysy nenacházíme (nebo o tom nevím) v sociologických teoriích, slouží spíše účelům propagandistickým a politickým, protože jsou obvykle přímo či nepřímo srostlé s programovým populismem (náš dobrý pracující člověk, náš pilný rolnický stav, naše nadějná střední třída atd.).
Ve specificky českých podmínkách nelze nenajít zálibu v jakémsi národním sebemrskačství, jsme společností flagelantskou, arciť že v jiném smyslu, než tomu pojmu dal Jiří Krupička. Není proto nijak obtížné najít charakteristiku české společnosti jako lokajské snad ve všech obdobích jejího moderního vývoje. Prapůvod tohoto označení se připisuje jednomu rakousko-uherskému ministrovi (snad dokonce přímo Bachovi), který prohlásil, že Čech je buď lokaj, nebo hulvát. Pozor – nic mezi tím, žádný revolucionář, anarchista nebo buřič – lokaj nebo hulvát, což přesně vyjadřuje psychologickou nepozornost lokaje ve vztahu k jiným, vztahu, který je vyjádřen příslovím: Dávej dobrý pozor na toho, koho míjíš, když jdeš nahoru, mohl bys ho potkat, až půjdeš dolů. Lokaj právě toto úsloví (lidová moudrost je „laická sociologie“) programově nerespektuje.
Lokajská společnost sociologicky vzato otevírá prostor „drzounům“ (terminologii jsem si vypůjčil od Jana Krause), protože úředník („vrchnost“) respektuje silného a dupne si na slabého: mírná i tvrdá persekuce slabého je pravděpodobnější a obvyklejší než tlak na silného. V lokajské společnosti je i vynutitelnost práva oslabena atd.
Pozoruhodným příspěvkem k analýze lokajské mentality jsou vzpomínky Václava Černého, jinak jistě v mnoha ohledech sporné: Černý ukazuje na příkladu „druhé republiky“ (jde o onen kratinký interval mezi Mnichovem 1938 a okupací 1939), jak se okamžitě vyjevily ty nejhnusnější charakterové vlastnosti hlasitě vykřikovanou rezignací na dříve manifestované projevy věrnosti republice a TGM atd. Období po roce 1970 bylo lokajskou mentalitou prosyceno stejně – lokaj je bytost, která má totiž vnitřně hluboce interiorizován strach.
Konečně kulturologickým příkladem by mohla být diskuse o českém „švejkovství“, protože Švejk je svým způsobem modelovým příkladem onoho lokaje, jehož se rakousko-uherský ministr bál: on je ve svém úsilí o přežití (o nic víc Švejkovi přece nešlo) superloajální a proto nevypočitatelný.
Opakem „obyčejného, malého člověka“ Švejka v roli lokaje by mohl být intelektuál. Brilantní analýzu toho, jak se intelektuál dostává do vlastní pasti, když se například vědomě dává do služeb nonkoformních stran (obecně např. dělnického hnutí v minulosti zcela nedávné), podává Joseph Schumpeter. Ukazuje, že jistá míra „lokajství“ byla s postavením intelektuála téměř vždycky spojena, že intelektuálové například v době renesance a pozdního středověku využívali svého postavení na dvoře, kde byli drženi v podstatě z laskavé milosti mocipána, k tomu, že je bezostyšně vydírali (Schumpeter to demonstruje na Pietrovi Aretinovi z přelomu 15. a 16. století). Ukázalo se totiž (letitou praxí), že lokajství a služebnost mohou být méně výnosné než jejich opak. Ale i v rámci „dělnického hnutí“ (o totalitarismech ani nemluvě) se intelektuál nezřídka dostává do postavení, kdy si musí uvědomit, že jej hnutí či strana de facto nepotřebují, že jejich legitimita neplyne z hesel a teorií, která intelektuálové vymýšlejí: proto musejí pochlebovat a slibovat, hýčkat a být patrony nejnesmyslnějších aktivit a krýt je svým formálním vzděláním. Musí se tak chovat nejen ke knížatům a stranickým aparátníkům, ale i k „masám“ – tedy ve všech socioekonomických systémech, jež známe.
Dnešní česká demokracie není lokajskou společností, ale není jistě na škodu vědět, co to je a jak to funguje na úrovni místní, okresní, krajské i celostátní – všude totiž platí pravidla „dialektiky vrchnosti a lokaje“. Zde si hrajeme s dialektikou pána a raba, což je ovšem vážně míněná koncepce Hegelova, která sem nepatří: Hegelův rab totiž není lokaj a pán není podplatitelná vrchnost.
Možná, že anachronickým, ale snad svým způsobem autoritativním apelem na to, abychom nebyli v demokracii ani lokaji, ani pány, ale občany, je Masarykova pozdní, za jeho života nepublikovaná studie O slušnosti v Čechách. Masaryk totiž přesně ví, z jakých etických, ale i etiketních tradic vycházíme, kolik je v nás sklonu k lokajství a současně k hulvátství, ví o „hospodských manýrách, které se projevují v politice“, ale také o „zvláštním, velmi hrubém žargonu našeho studentstva“, ví však rovněž, že ne všechno lze vysvětlovat neblahou minulostí, protože minulost „není omluva, ale pouze částečný výklad“. O lokajských manýrách to platí mnohonásobně více.
Literatura:
Černý, V. 1992. Křik Koruny české. Paměti 1938–1945. Náš kulturní odboj za války. Brno: Atlantis
Černý, V. 1993. Král Ubu a pan Josef Švejk, jeho poddaný. In: Tvorba a osobnost, sv. II. Praha: Odeon
Masaryk, T. G. [1925] 1992. O slušnosti v Čechách. In: Masarykův sborník, sv. VII. Praha: Academia
Schumpeter, J. A. [1942] 2004. Kapitalismus, socialismus a demokracie. Brno: CDK
Viz též heslo charakter národní ve Velkém sociologickém slovníku (1996)