Společnost masturbační (PSpol)
Společnost masturbační
Woody Allen v jednom svém proslulém bonmotu praví, že se nezříká masturbace, neboť je to sexuální aktivita, kterou vykovává s bytostí, kterou opravdu miluje. Jak tento bonmot souvisí se sociologickou charakteristikou soudobých společností? S nástupem „nové pravice“ podle některých autorů (např. Johna Kingdoma) přestal platit aristotelovský aforismus, podle něhož je člověk bytostí společenskou, a biblický příkaz, že jsme stvořeni jako muž a žena a takto budeme sice v potu tváře, ale pospolu žít. Margaret Thatcherová nepotřebovala postmodernismus (o jehož marxistických kořenech jistě neměla zdání), ani Jeana Baudrillarda s jeho „koncem sociálna“ a „societálním chaosem“, aby mohla pronést slavnou větu – There is no such thing as society. Ta věta byla jen politickým uzavřením či dovršením nejlepších (či nejhorších, jak libo) tradic krajně individualistického a antisolidaristického myšlení. Byla upomínkou na „krále individualismu a excentrického egomaniaka Jeremyho Benthama“, pro něhož společnost přece byla jen „fiktivním tělesem“. Podle Thatcherové byli lidé „vyvázáni z jakékoliv odpovědnosti k druhým a biblická maxima o lásce k bližnímu se jevila jako špatně vymyšlený válečný pokřik“. A tak tedy tato doktrína „nabízela jen pramálo lásky k bližnímu, jenom lásku k sobě. Byla to masturbační společnost, nabízející osamocené uspokojení a naplnění, nekomplikované únavnými mravními příkazy a požadavky jiných. Daniel Defoe nám nevypráví, jak Robinson uspokojoval své potřeby do svého setkání s Pátkem, ale právě on se stal ikonou věku, věku nového individualismu“ (Kingdom v roce 1992).
Éra ekonomicko-sociálního individualismu, je-li cos takového možné, je epochou kasinového kapitalismu, v němž se lidé k sobě navzájem vztahují jako hráči u ruletového stolku, bez zájmu o sebe navzájem, soustředěni na hru, sázku a hodnotu banku, jako lidé, pro něž vítězové měli být aplaudováni a ti, co prohráli, měli tiše odejít a sáhnout po pistoli. Taková společnost, jistě ideáltypická (slovo „ideál“ se sem jaksi nehodí ani jako předpona), je amalgámem ekonomického liberalismu, monetarismu, antisolidarismu a populismu. A přitom kořeny individualismu nutno samozřejmě hledat u myslitelů ctihodných, jako byl Hobbes, Locke, Smith či Mill, ale budeme-li kategoričtí, přiznáme právo na názor, že tato tradice anglického myšlení, která souzní s raným kapitalismem a je jeho ideologií (ať si stoupenci Paula Johnsona o věci myslí cokoliv), tady činí jakýsi „krok stranou“, když individuum vyděluje z komunity, radikálně je osvobozuje a staví mimo společenství vůbec, nejen mimo stát. Myšlenka, že „nejlepší stát je ten, který nejméně zasahuje do života lidí a společenství“ a je jen „nočním hlídačem“, je sice velice pěkná, ale zdá se, že v praxi valně nefunguje (ostatně Aristoteles byl názoru zcela opačného: člověk bez státu a mimo stát je neúplný – buď zvíře nebo bůh).
Je nesporné, že Spojené státy jsou zaslíbenou zemí individualismu, ačkoliv jeho intelektuální kolébka je jinde. Herbert Spencer se svým „žebrák ležící v příkopě se nalézá na místě, na něž patří“ je stále ještě nedoukem proti prvnímu skutečnému sociálnímu darwinistovi, jímž byl Američan William Sumner. Celá ideologie amerického snu je radikálně individualistická, americký mýtus je individualistický – kůň, prérie a osamělý pistolník… Jen v tomto kontextu mohla vzniknout sociologická teorie „racionální volby“, podle níž člověk provádí každodenně individuální racionální výběr mezi mnoha sociálními možnostmi a je za ně odpovědný především sám sobě.
Nebagatelizujme téma: opakem masturbační společnosti je společnost odpovědnosti, společnost „vzájemného ručení“ mezi lidmi, společnost vzájemné pomoci, která dokáže rozlišit mezi stavem, který je důsledkem individuální neodpovědnosti, a stavem, který vyplývá z nešťastné souhry okolností nebo dokonce z neblahého sociálního uspořádání.
Literatura:
Kingdom, J. 1992. No Such Thing as Society? Individualism and Community. Philadelphia: Open University Press
Viz též heslo individualismus ve Velkém sociologickém slovníku (1996)