Uhlíř Antonín

Verze z 8. 12. 2018, 22:59, kterou vytvořil imported>Admin (Přidána poslední věta Antonín Uhlíř je autorem některých publikacíKnižní bibliografii české sociologie.)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Uhlíř Antonín

v Černilově (okr. Hradec Králové)
v Mníšku pod Brdy (okr. Praha–západ)

Pocházel z poměrně chudé rodiny, dostalo se mu nicméně solidního vzdělání, jež započal studiem gymnázia ve Dvoře Králové (maturoval v roce 1903). Na filosofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity (viz Karlova univerzita v Praze) studoval filosofii a filologii (románské a klasické jazyky) v letech 1903–07, svá studia však definitivne ukončil až pobytem na Sorbonně v Paříži, kde byl žákem významných představitelů francouzské durkheimovské sociologické školy, kteří jej natrvalo ovlivnili. Po návratu z Francie vyučoval jako středoškolský profesor na Českoslovanské obchodní akademii v Praze, nějaký čas studoval sociologii také v Německu, kde se podrobně seznámil se stavem německé sociologie na počátku století. Jeho rozhled po světové (i americké) sociologii byl na svou dobu nepochybně mimořádný, i když poměrně limitovaný jeho „francouzským viděním“, durkheimovskou optikou. V letech 1918–29 byl poslancem národního shromáždění za národní socialisty (rovněž člen meziparlamentní unie). V době svého politického působení prosazoval povinnou výuku sociologie pro všechny učitele na všech stupních škol a zavedení „občanské výchovy“ založené na sociologii na základních a středních školách (včetně gymnázií). Poté se vrátil ke svým studiím do Paříže a po penzionování na obchodní akademii po dobu války veřejně nepůsobil. Po válce byl jmenován docentem sociologie na Českém vysokém učení technickém v Praze, kde působil do politických prověrek v roce 1949. Jako aktivní člen a spolupracovník na politickém programu strany národně socialistické byl pochopitelně pro nový režim nepřijatelný. Ačkoliv existuje pozůstalost po Uhlířovi, je bohužel v soukromém držení, takže nelze rekonstruovat jeho případné privátní studie po roce 1949.

Nelze v české sociologii najít radikálnějšího stoupence durkheimovského sociologismu, než byl právě Uhlíř. Napsal řadu drobných článků a recenzí (zejména do Sociologické revue), svou akademickou dráhu započal spisem Sociální filosofie (1913) a své ideje o nutnosti sociologie pro školskou výchovu vyložil v knize Škola a sociologie (1933). Jeho stěžejním spisem však natrvalo zůstává Sociologická idea, jejíž zárodky lze rozpoznat již ve studii o sociální filosofii publikované v České mysli (1913). Již tam Uhlíř prosazoval „standardně“ durkheimovské rozlišení sociálních a individuálních (psychologických) činitelů ve společenském životě: jen ze sociálních činitelů se „rodí“ či utvářejí, vznikají a rozvíjejí se sociální instituce, sociální řád, hierarchizace ve společnosti, ale i umění a vůbec celá lidská, společensky významná kreativita. Ale nejen to, Uhlíř sdílel i Durkheimův názor, že sociální faktory (formy lidského soužití, dělba práce atd.) jsou bází, na níž se tvoří kognitivní kategorie, pomocí nichž poznáváme svět (zejména ovšem pojmy prostoru a času a všechny základní pojmy, jichž se později „exaktně“ zmocnila sociologie, společnost, skupina, soužití, solidarita atd).

Sociologické ideji (1932) na rozsáhlém a dobře zvládnutém materiálu z dějin sociologie, ale i soudobé sociologie francouzské, německé, americké a výjimečně britské chtěl ve formě „odborného spisu, nikoliv filosofické these“ vyložit obsah a metodu sociologie. Byl přesvědčen, že k tomu, aby takový výklad byl „konstruktivní a kladný“, je nutno respektovat dvě cesty: „neustále sledovat vývoj se zřetelem k výchozí ideji Comtově“ a „systematicky a bez předsudků srovnávat, čeho bylo v sociologii dosaženo diachronně i synchronně“. Není bez zajímavosti, že pozornost, kterou věnoval Comtovu rozlišení „mentálních funkcí“ a sociálních jevů (což byla anticipace Durkheima), ústila u Uhlíře v tezi, která byla na pokraji comtovského pojetí sociologie, jež jsme zvyklí spojovat spíše s tendencemi naturalistickými: „Sociologie studuje tedy v podstatě soustavu vyšších funkcí, která se projevuje a ustaluje ve vývoji intelektuálních, morálních, fyzických a politických zřízení společenských.“ Teprve dále dodával – což již mělo blíže ke comtovskému pojetí –, že „sociální věda ukazuje vnější podmínky, strukturu a činnost lidské společnosti, která se zakládá na tvůrčí pospolitosti lidské“. V dalších částech spisu podrobně sledoval „různá pojetí sociologie“ (evoluční, filosofické „Millovo“, filosofii dějin, psychologické a formalistické) a přirozeně je spojoval s jednotlivými autory v té době reprezentativními. „Sociální vědu“ (třetí a závěrečnou část knihy) ovšem redukoval na „sociologickou ideu francouzskou“. I tak v knize čteme řadu bystrých postřehů, z nichž ten nejobecnější a nejdůraznější zní: „rozluka sociologie a sociálních věd zvláštních je proti duchu sociologie, příčí se sociologické idei. Staví-li kdo proti sobě sociální vědu všeobecnou a zvláštní vědy, jakoby mezi nimi byl rozdíl v metodě, má pravdu jen historicky.“

O jednotlivých „národních sociologiích“ Uhlíř formuloval mnoho zajímavého, například poněkud nesmlouvavou úvahu o počátcích sociologie americké: „Kdyby bylo možno všeobecně použít slov Comtových, že příčinou pozdního vzniku positivní vědy o společnosti není jenom nepřipravenost vědců, ale i kulturní nehotovost společnosti samé, dalo by se o této vzájemnosti sociologie a společnosti uvažovat i v případě sociologie americké“; Uhlíř ji ovšem redukoval v podstatě jen na Giddingse, Sumnera a Warda (s důrazem na Giddingse). Německá sociologie trpěla podle něj spíše intelektuální diskontinuitou, nenavazovala na své humanitní tradice a proto, podle slov Mannheimových, „objevení sociologie v Německu bylo skutečně intelektuální revolucí“. Ačkoliv v několika větách zmínil bratry Weberovy, Troeltsche, Sombarta a von Wieseho, samostatnou a rozsáhlou analyticko-kritickou kapitolu věnoval jen formalistické sociologii Simmelově; uzavřel ji generalizující tezí: „Pokud sociolog pokládá za svůj úkol vymýšleti si zbrusu novou a úplnou teorii společnosti lidské, řídě se jen svým filosofickým temperamentem a nerespektuje objektivní sociologické ideje, která se od Comta rozvíjí jako positivní věda sociální… potud jeho sociologie zůstane beznadějným filosofickým experimentem.“ Dokud nebyl Simmel objeven také jako „jiný sociolog“ než jako tvůrce formalistické ekvilibristiky, měl Uhlíř pravdu, dnes je Simmel jako „formalistický sociolog“ zapomenut – a právem. Závěr Uhlířovy knihy se kruhem (od Comta) vrací k „francouzské ideji sociologické“: „Síla sociologické myšlenky francouzské spočívá v tom, že se vědomě a důsledně udržuje v mezích bádání teoretického. Mnozí, kdo nepochopili nesnází a dosahu práce ryze teoretické a naprosto exaktní, vytýkají francouzskésociologii tuto nekompromisní teoretickou povahu, poukazujíce zvláště na příklad sociologie americké… Francouzští sociologové neměří nové sociální vědy podle jejich praktické použitelnosti a okamžité prospěšnosti, jde jim totiž především o vědeckou jistotu a z tohoto stanoviska jeví se jim problém jako svízelný a jen při trpělivém vědeckém úsilí vědecky řešitelný.“ V závěru Uhlíř shrnuje Durkheimovo vnitřní členění sociologie, které plně akceptoval a k němuž dodal svůj návrh jakési „modernizační revize“: (l.) úvod do sociologie (dějiny, metoda, obecná teorie); (2.) sociální morfologie (sociální zeměpis a demografie); (3.) sociální fysiologie (náboženství, mravy, právo, ekonomika atd.); (4.) sociologie všeobecná (sociální typy, vývoj myšlení, sociální filosofie); a (5.) sociologie v praxi (pedagogika a politika). Svým radikalismem i jednostranností může Uhlíř popuzovat, ale i inspirovat – to spíše.

Knihy: Sociální filosofie (Janáček a Bočánek, Praha 1913); Ethika (Praha 1913–14); K české demokracii kulturní (Knihovna sociálně filosofická, Praha 1914); Český socialismus, jeho filosofie a politika (Česká obec dělnická, Praha 1917); Ethika I. (J. R. Vilímek, Praha 1917; 2. vyd. 1920); Studentstvo a Husova lidová universita: Řeč proslovená v manifestační schůzi Svazu českoslovanského studentstva v Praze 1. května 1918 (Svaz českoslovanského studentstva, Praha 1918); Občanská výchova (Praha 1919); Sociologická idea: Sociální věda (O. Janáček, Praha 1932); Škola a sociologie (Státní nakladatelství, Praha 1933).

Studie: Sociologická idea (Sociologická revue 1931); Národ, národnost a národní menšina s hlediska sociologického a filosofického (Sociologická revue 1931); K otázce sociální psychologie: Poznámky (Sociologická revue 1932); Sociologie ekonomická: Poznámky metodologické (Sociologická revue 1932).

Miloslav Petrusek


Antonín Uhlíř je autorem některých publikacíKnižní bibliografii české sociologie.