Čecháček Jaroslav
Čecháček Jaroslav
v Královských Vinohradech (dnes Praha)
v Praze
Sociálně demokratický novinář a publicista, patřil k levému reformnímu křídlu v sociální demokracii. V letech 1919–22 studoval právnickou fakultu Karlovy univerzity v Praze, studium však nedokončil. Publikoval v Dělnické Osvětě, Právu Lidu a Nové Svobodě. Byl členem Devětsilu a spoluzakladatelem svépomocného spolku Pospolitost (Spolek pro vydávání a šíření socialistické literatury v Praze, 1929–34). Spolek zamýšlel sdružovat publicisty a badatele v oblasti sociálních věd se čtenáři socialisticky orientované literatury bez vazeb na určitý politický směr. Dále byl členem Skupiny 49 (spolu s S. Dobiášem, J. Frantou, Z. Kojeckým, J. Pleskotem a J. Stolzem), která se utvořila kolem časopisu Nová Svoboda. Tato skupina v roce 1929 odmítla nést spoluodpovědnost za činnost tehdejší koalice (jejímž členem byla i sociální demokracie) a na sjezdu v roce 1933 vystoupila s požadavkem utvoření celostátní syndikalistické organizace (Co chtějí socialisté, 1934). Byl rovněž odpovědným redaktorem časopisu Útok (Čtrnáctideník pro kulturu, politiku a hospodářství, 1930–38). Výjimečným počinem tohoto časopisu bylo číslo 14 z 15. dubna 1937, které bylo celé věnováno židovské otázce. V době okupace Čecháček zastával funkci tajemníka Sdružení peněžního úřednictva. V květnu 1945 byl zatčen, avšak propuštěn pro nedostatek důkazů. Spolu s dalšími představiteli sociálně demokratické strany, kteří zůstali dosud na svobodě, byl zatčen 28. srpna 1944 a vězněn v terezínské Malé pevnosti. Na následky útrap záhy po osvobození zemřel.
Čecháček nebyl sociologem v pravém smyslu, nýbrž proklamativně marxisticky orientovaným publicistou usilujícím o „nápravu“ politiky sociální demokracie. Zabýval se teorií socialismu (Marx a teorie hospodářských krisí, 1933), aktuálními otázkami sociálně demokratické politiky (Protiklerikální legenda, 1929) a analýzou fašismu (Vzpoura středního stavu, 1933; Hitlerova cesta k moci, 1934). Ve svém nejobsáhlejším spise Protiklerikální legenda navrhoval obrátit pozornost socialismu od protiklerikální agitace k hospodářství a třídnímu boji. S častými odvolávkami na díla Marxe, Engelse, Lenina a austromarxistů odmítl „volnomyšlenkářský socialismus“ s tím, že náboženství obecně a křesťanství zvláště je daleko složitějším útvarem než si jeho protivníci představují. V dějinách lidstva plnilo funkce reakční i pokrokové a nelze – zejména v současnosti – vést ostrou hranici mezi náboženstvím a socialismem a zaujímat vůči náboženství nepřátelský postoj, nýbrž naopak je třeba získat nábožensky založené proletáře. Většina levicových intelektuálů však jeho návrh na odklon od protináboženského boje odmítla.
Největší odborné pozornosti se dostalo Čecháčkově knize Vzpoura středního stavu, kde označil fašistické hnutí za revoluci proletarizovaného a zpolitizovaného středního stavu. Zatímco dříve byl střední stav politicky nejednotný a ideově nevyhraněný, v důsledku kapitalistické akumulace a hospodářské krize se také zpolitizoval, a to dokonce (vzhledem ke své malé zkušenosti) radikálněji než dělníci. Na rozdíl od dělníků však střední stav zatím nespojuje své hospodářské proletářství s proletářstvím myšlenkovým, ideová proletarizace (nadstavba) se dostaví teprve později. Fašismus jako ideologie středního stavu podle autora představoval pouze přechodné stadium v dialektice dějin. K dílu se kriticky vyjádřil J. L. Fischer, podle něhož byl Čecháčkův výklad sice v souladu s marxismem, avšak v rozporu se skutečností. Fischer souhlasil s Čecháčkovým obviněním socialistických stran, že namísto reprezentace všech, kdo jsou kapitalismem ohroženi a vykořisťováni, se staly výlučnými hlasateli ryze dělnických zájmů, připomněl však své vlastní přesvědčení, že tento proletářsky omezený politický socialismus musí nutně skončit spolu s přeměnou dělnictva jako třídy proletářů v dělnictvo jako stav.
V doslovu ke sborníku kritických textů k událostem v Německu – požáru říšského sněmu v únoru 1933 a likvidaci Röhmových SA během „noci dlouhých nožů“ 30. června 1934 – Čecháček načrtl nepředvídavě optimistickou vizi brzkého konce nacistického režimu dokumentovanou citacemi ze zahraničního tisku (včetně italského), že totiž Hitler vyšel z této poslední akce dokonale poražen, když odmítl „žvanění o druhé revoluci“ živené Röhmovci, které přitom odpovídalo jeho slibům a očekávání mnoha lidí. S odvoláním na Schachtův výrok, že Německo je v platební neschopnosti, Čecháček závěrem konstatoval, že Hitlerova cesta k moci skončí státním bankrotem a „nad Německem začíná zase svítati“.
Knihy: Protiklerikální legenda: Pokus o marxistickou analysu (Pospolitost, Praha 1929); Marx a teorie hospodářských krisí (Pospolitost, Praha 1933); Vzpoura středního stavu (Volná myšlenka, Praha 1933); Fašismus mezinárodní (Pospolitost, Praha 1933); Hitlerova cesta k moci: Hnědá kniha II. (E. Pleskotová, Praha 1934; autor doslovu); Nemocenské pojištění soukromých zaměstnanců (Praha 1935).
Literatura: Zdeněk R. Nešpor: Ne/náboženské naděje intelektuálů: Vývoj české sociologie náboženství v mezinárodním a interdisciplinárním kontextu (Scriptorium, Praha 2008).
Jaroslav Čecháček je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.