Štěstí
štěstí – cíl i naplnění lidské touhy, které je individ. a zprostředkované, může spočívat v dosažení moci, majetku, lásky, přátelství nebo v procesu meditace (spojení s Bohem) aj. Š. nepředstavuje dominantní, ale inkluzívní cíl, je souhrnným pojmem splnění potřeb a tužeb bytostných pro toho kterého člověka, je kvalitou uspokojujícího, smysluplného života. Z toho vyplývá s-gicky význ. závěr, že š. nemůže být přímou, ale může být jen nepřímou intencí veř. jednání a organizace spol. života. Š. je předmětem zkoumání a zároveň nejvyšším principem tzv. eudaimonistické etiky (řec. eudaimonia = štěstí), která nestaví na povinnosti, ale na „umění žít“ a která za dobré jednání pokládá to, co směřuje ke š. a blaženosti. V žádné z variant eudaimonistické etiky však se pojmem š. nerozumí požitky a slasti, nýbrž naplnění jsoucna, které může být záležitostí pouze osobního hodnocení nejsubtilnějších subjektivních momentů. Z tohoto hlediska je filozofie antiky, přes všechny obsahové rozdíly, eudaimonistická, neboť v ní obecně platí jako „dobré“ to, co je v souladu s přirozeností a určením člověka. Od tohoto klasického eudaimonismu je třeba odlišovat běžné pojetí hédonismu. Odlišení pojmů radost a š. a pojmů slast, rozkoš, požitek apod. je komplikováno zejm. problémem přechodu od fakticity k normativitě. Samostatnou problematiku představuje humanistický utilitarismus, který spojil eudaimonismus se soc. motivy. V duchu hesla J. Benthama „Co možná největší štěstí pro co nejvíce lidí“ je zaměřen na projekty společnosti důstojné člověka a na obranu proti přirozenému nepřátelství a bezohledné konkurenci. Zásadní fil. odpůrcem eudaimonismu byl I. Kant, neboť š. jako motiv jednání představuje typický základ tzv. hypotetických imperativů, při nichž není splněn požadavek svobodné vůle v kantovském smyslu. Jeho kategorický imperativ je vyjádřením radikální nezávislosti dobra na užitku a prospěchu v tělesném, duševním a dokonce i v duchovním smyslu. V s-gii vystupuje kategorie š. jako poněkud problematická obtížně operacionalizovatelná hodnota, která bývá v dílčích rozměrech substituována „spokojeností“, resp. „satisfakcí“.
happiness, felicity bonheur Glück fortuna, felicità
Literatura: Marcuse, L.: Die Philosophie des Glücks. Zürich 1949; McGill, V. J.: The Idea of Happiness. New York 1967; Perry, D. L.: The Concept of Pleasure. The Hague 1967; Wright, G. H. von: The Varieties of Goodness. London 1963.