Hédonismus

hédonismus – (z řec. hédoné = slast, požitek, a to k hedys = sladký) – původně filozofické, zejm. etické učení, podle něhož kritériem štěstí a podstatou lidského úsilí je dosahování slasti, s čímž souvisí i vyhýbání se nepříjemnému. Představitelem tohoto učení byl Aristippos (4.–3. st. př. n. l.), zakladatel hédonistické či kyrénské školy. Za jemnější formu původního h. je pokládán epikureismus. Epikúros (3.–2. st. př. n. l.) rovněž za nejvyšší dobro pokládal slast, ale nikoli, jak zdůrazňuje, slast smyslovou, nýbrž stav tzv. ataraxie, kdy je člověk osvobozen od tělesných bolestí a duševního neklidu, k čemuž vede život v ústraní a fil. pojetí života vůbec. Nicméně se později pojem epikureismu stal synonymem požitkářství, a to již vlivem stoiků, zdůrazňujících ctnost a cudnost, přirozenost a rozumnost. Epikúrovo zdůrazňování duševní blaženosti je označováno jako eudaimonismus. Pokud je blaho jako cíl rozšiřováno na celou společnost, hovoří se o „sociálním eudaimonismu“ (M. Scheler, 1916). Zastánci h. byli také fr. materialisté (de La Mettrie), P. H. D. Holbach a angl. empiricisté (T. Hobbes, J. S. Mill, H. Spencer). Za výrazného představitele h. je pokládán zejm. zakladatel fil. utilitarismu J. Bentham, který vypracoval „calculus“ příjemností a vymezil jejich podmínky (An introduction to the principles of morals and legislation, 1789), ale jeho pojetí je psychol. pochybné, jak soudí W. Tatarkiewicz (1970).

Psychol. založený h. hlásal zejm. S. Freud, shledávající jako poslední motiv lidského chování široce pojatou, zjevnou či skrytou sexuální slast (viz libido). Jiným představitelem psychol. h. je L. T. Troland (1928). Jeho nejvýraznějším zastáncem v psychologii motivace je P. T. Young (1961) se svým hédonistickým principem motivace: organismus směřuje k maximalizaci slasti (příjemného) a k minimalizaci strasti (nepříjemného). Experimentálně je tato teze potvrzena na chování zvířat, které v laboratorních podmínkách preferují příjemné alimentární podněty před podněty biol. užitečnými. U člověka je platnost principu smyslového h. zpochybňována, z principů učení (zpevňování) však plyne, že člověk jedná na základě principu šířeji pojatého psych. h., tj. usiluje o dosažení odměn a vyhýbá se trestům (odměny jsou definovány jako příjemné a tresty jako nepříjemné důsledky reakcí nebo jejich očekávání). Jednání člověka je však podmiňováno také symbolickými odměnami a tresty, a dokonce tzv. „vnitřními odměnami a tresty“, nezávislými na vnějších stimulacích, které souvisejí s osobní morálkou a jsou reprezentovány takovými etickými city, jako jsou hrdost na sebe sama, zahanbení, stud, pocit odpovědnosti atd. Je tedy spíše otázkou terminologickou, zda takové tendence v jednání mohou být ještě označovány za psychol. h., resp. za hédonistické motivace. Neurofyziologickými výzkumy byla v mozku zvířat i lidé objevena „centra slasti“ a „bolesti“ (J. Olds, 1954). Propracovanější pojetí motivace lidského chování řízeného relacemi k příjemnému a nepříjemnému podal D. C. McClelland (1951). Problémy sebekontroly jednání na základě vývojově vyšších emočních reakcí propracoval M. Kofta (1979) aj. Již F. Brentano (1875 a později) upozornil na význam individ. pojetí dobra v jednání a jeho morální aspekty: dosahování dobra může být spojeno s mnoha nepříjemnostmi (námahou, ztrátami atd.), ale rozhodující je konečný efekt, spojený s osobním uspokojením, tedy s hédonicky (v širším smyslu) akcentovaným zážitkem, což je např. radost z pomoci druhému, i když byla spojena s oběťmi. Princip hédonismu v motivaci člověka může být přijat za předpokladu, že: a) jsou uznány vývojově vyšší formy slasti, neredukovatelné na smyslové zážitky, b) uzná-li se, že rozhodujcím motivačním činitelem je konečná slast, k jejímuž dosažení jedinec směřuje i přes předcházející strasti.

hedonism hédonisme Hedonismus edonismo

Literatura: Cofer, C. N.Appley, M. H.: Motivation: Theory and Research. New York, London, Sydney 1968; Young, P. T.: The Role of Hedonic Processes in Motivation. In: Jones, M. R. ed.: Nebraska Symposium on Motivation. Lincoln, Nebr. 1955.

Milan Nakonečný