Dějiny sociální
dějiny sociální – patří mezi předměty studia historiografie, resp. jsou její součástí, zaměřující se na soc. strukturu, mobilitu, fungování soc. institucí apod. Někdy jsou přímo definovány jako historiografická subdisciplína, ale překrývají se do značné míry s historickou sociologií; někteří autoři je neoddělují od „hospodářských dějin“. Studium d.s. se vyhranilo v prvních desetiletích 20. st., ale zaměření na d.s. se objevilo už v 19. st. Např. H. Taine a K. Lamprecht v reakci na s-gii A. Comta usilovali o nalezení určitého počtu prvků, ze kterých by bylo možno kauzálně vyložit vývoj společnosti. Zejm. ale představitelé něm. hist. školy K. Bücher a G. Schmoller studovali hosp. a soc. strukturu středověkých měst, jejich profesní skladbu a majetkové rozvrstvení. Jejich práce vedly na počátku 20. st. některé autory, pracující tradičními historiografickými metodami (zejm. G. Belowa, A. Dopsche), k d.s. Současně přispěly k rozvoji d.s. studie M. Webera (zejm. jeho typologie panství, typologie měst, studie o vlivu náboženství na soc. jednání), E. Troeltsche (rozbor křesťanských soc. nauk) a W. Sombarta (soc.-psychol. rozbor hosp. vývoje Evropy, otázky vzniku kap. ducha). H. Pirenne formoval určité specif. postupy d.s. K vyhranění studia d.s., k definování jeho předmětu a metod došlo ale až ve 20. a 30. l. ve fr. historiografii ve škole Annales (M. Bloch a H. Lefèbvre), kde dějiny byly obecně pojaty jako dějiny člověka jako soc. tvora. Studovaly se dějiny ekonomiky, struktur a funkcí spol. útvarů a civilizace a v d.s. soc. skupiny a jejich stratifikace a vztahy, interakce mezi hosp., soc. a kult. realitami. Toto zaměření se zrodilo mj. pod vlivem É. Durkheima a fr. geografie člověka.
Ve 40. l. zaměřil E. Labrousse d.s. na rozvrstvení majetku ve společnosti, na vývoj příjmů jednotlivých soc. skupin, na soc. mobilitu, homogenitu či diferenciaci soc. skupin a jejich hosp. a spol. požadavky. Zkoumal vliv relativně krátkodobého ekon. vývoje (conjoncture) na proměnu relativně stálých soc. daností (longue durée). Oproti Blochovu je Labrousseovo pojetí redukující, neboť nepřikládá takový význam prvkům kult. a civilizačním. Labrousse předpokládá, že společnost předrevol. se organizuje nejen v řády (ordres), ale i ve třídy (les classes), jež jsou vymezeny svým místem ve výr. vztazích (les rapports de production). Badatelé z Labrousseova okruhu shledávají oprávněnost vytyčování soc. skupiny jak v moderní společnosti, tak pro ancien régime (spol. předkapitalistickou, preindustriální) pomocí moderních socioprofesních kategorií. V 60. l. takový postup odmítl okruh badatelů kolem R. E. Mousniera, který pro období „ancien régime“ nevymezuje soc. skupiny a jejich hierarchii primárně podle majetku, nýbrž podle kolekt. (soc.) vážnosti, jíž se dostává jednotlivým stavům. Kritériem pro zařazení do určité soc. skupiny jsou tzv. intermariage (mezisvatby), tzn., že do jedné skupiny lze zařadit pouze ty, kteří mezi sebou žení a vdávají své děti. V angl. historiografii P. Laslett odmítá snahu J. E. Ch. Hilla a dalších historiků z okruhu časopisu Past and Present vnášet do preindustriální společnosti moderní pojem buržoazie. V posledních 45 letech se výzkum d.s. metodol. rozrůznil a obohatil. F. Braudel a P. Toubert přišli se studiem společnosti ve vztahu k přír. prostředí, v němž žije a které přetváří.
Od sklonku 60. l. se prosazuje tzv. historicko-antropologická orientace d.s., pozornost se věnuje soc. segmentům, jejich soc. vřazení, významu a recepci, religiozitě a sociabilitě jednotlivých soc. skupin, jejich přístupu ke kult. statkům (M. Vovelle) aj. (viz antropologie historická). Toto zaměření d.s. je pojato i velmi široce, od historické demografie přes dějiny rodiny, ženy, dělnictva, lidové kultury až po „dějiny všedního dne“ (Alltagsgeschichte), dějiny „von unten“ a „von innen“ (R. van Dülmen). V teor. rovině je zdůrazňována svoboda jedince v hist. procesu místo jeho doposud příliš zdůrazňované soc. podmíněnosti. D.s. se mají nově zaměřit na korelaci objektivních struktur a subjektivní praxe, na souvztažnost struktury kult., soc. a struktury osob (T. Nipperdey). Pozornost je věnována i studiu mentalit (J. L. Le Goff). V angl. historiografii vystoupila skupina Cambridge Group for the History of Population and Social Structure, jejíž spoluzakladatel P. Laslett vychází z předpokladu, že zdrojem stability preindustriální společnosti byla skutečnost, že se v ní, na rozdíl od společnosti industriální, překrývala domácnost s podnikem a že zaměstnavatelský vztah byl spojen se svazky osobními. Studium d.s. se začalo orientovat na rodinnou strukturu, věkovou a pohlavní skladbu domácností, příbuzenské vztahy a na organizaci práce (např. J. Ehmer, M. Mitterauer). Studium d.s. zaměřené na industriální společnost se znovu věnuje vymezování buržoazie (např. J. Kocka), jejímu vývoji a vztahu k polit. systému (např. F. Ponteil) a děl. hnutí.
V čes. dějepisectví vystoupil r. 1894 s programem studia d.s. J. Peisker, který je chápal jako dějiny dělby práce, vzniku jednotlivých tříd, stavů a kast. Jeho postup byl velmi deduktivní. F. Vacek (1905) postupoval při studiu d.s. tradičními historiografickými metodami. Zavedení nových postupů je spojeno zčásti s J. Pekařem (viz studii o poměrech selského stavu a prosperity selských statků z r. 1911) a především s B. Mendlem, který ve 20. l. 20. st. přišel se studiem soc. poměrů a soc. krizí měst 14. st. (četnost jednotlivých skupin městského obyv., jejich majetkové rozvrstvení, místo v hosp. životě města a přístup k moci). S novými postupy při studiu d.s. feudální společnosti přišli později J. Petráň, který studoval genezi, skladbu a podíl na moci pohusitské šlechty (1976), a F. Šmahel, který studium předhusitského Táborska zaměřil na vývoj majetku, důchodů a dávek, projevů zbožnosti i prožitků válek (1988). Revoluci jako proces začal na přelomu 20. a 30. l. 20. st. studovat J. Slavík. V poválečném dějepisectví se tomuto tématu věnoval M. Hroch. Oba postupovali deduktivně. D.s. 18. a 1. poloviny 19. st. se dotýkaly práce F. Kutnara, zohledňující i vývoj soc. myšlení. Pro studium d.s. v 2. polovině 19. a počátkem 20. st. jsou důležité pokusy ze 70. a 80. l. 20. st. využít středoevrop. statistiky obyv. pro studium soc. stratifikace (J. Havránek, P. Horská-Vrbová, A. Matějček).
social history histoire sociale Sozialgeschichte storia sociale
Literatura: L'Histoire sociale. Sources et méthodes. Paris 1967; Chartier, R. – Roche, D.: Sociale histoire. In: Le Goff, J.-J. – Chartier, R. – Revel, J.: La nouvelle histoire. Paris 1978; Ehmer, J. – Mitterauer, M.: Familienstruktur und Arbeitsorganisation in ländlichen Gesellschaften. Wien, Köln, Graz 1986; Kocka, J.: Bürgertum im 19. Jahrhundert Deutschland im europäischen Vergleich. München 1988; Kutnar, F.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, II. Praha 1977; Laslett, P.: The World we have Lost. London 1971.