Durdík Josef

Durdík Josef

v Hořicích v Podkrkonoší (okr. Jičín)
v Praze

Durdík Josef 01.jpg

Pocházel ze známého hořického rodu, jeho otec byl kloboučníkem, což bylo v té době povolání prestižní. Otec se stýkal s vlastenci své doby, mj. s V. K. Klicperou. Ačkoli Durdík byl nejstarší z patnácti dětí, jeho otec přistoupil na to, že se mu dostalo přiměřeného vzdělání. Absolvoval tedy královéhradecké gymnázium (1854) a poté studoval na pražské univerzitě přírodní vědy, matematiku a fyziku; získal aprobaci středoškolského profesora matematiky a fyziky a stal se profesorem na gymnáziu v Litomyšli. V roce 1869 se habilitoval na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě (viz Karlova univerzita v Praze) spisem Leibnitz und Newton, který publikoval v Halle (1869). Od letního semestru 1871 přednášel Dějiny filosofie novověké a Průpravu k estetice, tedy obory, které dominovaly jeho vědecké kariéře vlastně po celý život. Roku 1874 byl jmenován mimořádným a roku 1880 řádným profesorem na Karlo-Ferdinandově univerzitě, po jejímž rozdělení přešel na českou větev. Kromě akademického působení byl Durdík mimořádně veřejně činný, působil v řadě významných spolků, zejména se však zasloužil o založení Jednoty filosofické (1872) a poté i Jednoty českých matematiků. Po jedno volební období byl členem českého zemského sněmu (1883–89), v roce 1880 se stal řádným členem I. třídy České akademie pro vědy, literaturu a umění císaře Františka Josefa. Durdík byl člověk múzický, nikoliv náhodně spolu s Hálkem, Čechem, Krásnohorskou a Tyršem přispěl do almanchu Máj (1872), stal se členem a místopředsedou družstva Národního divadla atd. Přispíval tedy nejen do časopisů odborných, ale i do Květů, Lumíra, Kroku a dalších. Durdík vykonal několik zahraničních cest, z nichž snad nejvýznamnější byla cesta do Anglie, kde se v roce 1875 osobně setkal s Charlesem Darwinem. Obdržel několik významných vyznamenání, např. císařský řád železné koruny.

Durdík patřil mezi zakladatele novodobé české filosofie a byl jedním z nejvýznamnějších představitelů herbartismu na naší akademické půdě. Tím, stejně jako sporem s Masarykem, byla později poznamenána recepce jeho díla, protože druhdy dominantní filosofický směr byl namnoze opuštěn. Nejedlý ve třetím svazku Masarykova životopisu (Masaryk docent, 1935) Durdíkovo působení dělí na „pozitivní léta jeho gymnaziálního působení“ (nezapomeňme, že v Nejedlého oblíbené Litomyšli) a jeho „působení profesorské“, v němž spatřoval „etapu destrukce a katastrofálního poklesu“. V souhlase s Ivo Treterou se lze po právu ptát: jak mohl v tomto úpadkovém stádiu napsat své nevýznamnější knihy z estetiky a dějin filosofie? Durdík byl jistě postavou nejednoznačnou – někoho iritoval (např. Šaldu), někoho naopak inspiroval až k nekritickému nadšení (Nerudu, Vrchlického, zejména však filosofa Františka Krejčího). Nikoli nevýznamnou součástí Durdíkova životopisu je jeho konflikt s T. G. Masarykem, který měl dohru i v akademických orgánech univerzity. Durdík naznačoval, že Masaryk je „Amerikán“, Masaryk replikoval, Durdík se omluvil, Masaryk nato v Athenaeu negativně recenzoval Durdíkovy Dějiny filosofie nejnovější (1887). Polemizoval zejména s Durdíkovým výkladem Kanta a hned v expozici své recenze proti sobě či spíše vedle sebe postavil Kanta a Huma, sám se ovšem přihlásil spíše k tradici anglosaské (Humově skepsi se věnoval v malé monografii). I tento svár nakonec vyšuměl, snad také díky Durdíkově nekonfliktní povaze.

Durdík byl pravděpodobně první, kdo v českém prostředí použil termínu sociologie; sám však svůj systém budoval na pojmech, jež byly jazykovými novotvary, které se nevžily. Pro sociologii proto navrhl termín „spolkověda“ (1875), přičemž do sociologie zahrnul všechny vědy, které se zabývají společností či „duchem ve společnosti“, k sociologii tedy řadil i historii, ekonomii, státovědu aj. Sociologie mu tak byla – v jeho vlastní dikci – „širým to slovem“. Později sociologii vymezil jako filosofickou nauku, již skládal z etiky („normatiky“), psychologie, estetiky a logiky, posléze přidal také pedagogiku a dějiny filosofie. Z hlediska vnitřního členění nutno v sociologii rozlišovat její rozměr teoretický, praktický a estetický (sociologie jako umění). Těmito úvahami se zabýval ve své klasifikaci věd („deskách věd“), což bylo téma v této době naprosto obecné, ostatně i Masaryk trpěl touto mánií klasifikační a typologickou. Jako všichni herbartovci, Durdík uvažoval o včlenění pedagogiky do spolkovědy, protože vychováván musí být nejen jedinec, ale celá společnost – pro tento proces navrhl novotvar „ontogogika“, který se také neujal.

Primárním a dominantním zájmem Durdíkovým byla ovšem estetika, proto také jeho sociologické úvahy jsou součástí jeho Všeobecné aesthetiky (1875). Sociologii („spolkovědu“) včlenil do své estetické koncepce tak, že postuloval, že krásu (tedy estetické předměty) lze vidět v přírodě, společnosti a v uměních. Odtud odvozoval „krásosloví přírody“, sociologii jako nauku o společenských „poměrech“ včetně estetiky vůle, tedy etiky („dobrovědy“) a všeobecného uměnosloví. Koncepce, jakkoliv archaická, rozhodně není nezajímavá již tím, že organicky spojovala sociální a estetické, k čemuž v sociální realitě došlo daleko později. O vědomou anticipaci ovšem nešlo, spíše o výraz klasifikačního a pojmoslovného usilování autora.

Pro společnost volil Durdík termín „spolek“, což znamená, že je „více rozumných bytostí pospolu“. V rámci dobového úzu uvažoval o nezbytnosti, aby si „duch byl vědom sám sebe“ a nadto aby se vztahoval i k duchům jiným, čímž vzniká „duch společenský“. V celé své koncepci byl důsledným nominalistou (Král mluví také o individualismu) – ostatně jako všichni herbartovci: „Ne všeobecnost způsobuje jednotlivce, ale jednotlivci způsobují všeobecnost.“ V rámci své estetické koncepce pak aplikuje na jednotlivý duch i na „spolek duchů“ své „estetické formy“: sílu, „význačnost“, souhlas, správnost a vyrovnanost; nebo specifičtěji: kázeň, podmíněný pokrok, organizaci (systém nadřazenosti a podřízenosti), poctivost („svorný duch“) a konečně četnost a aktivitu členů. Elementy herbartovské psychologie vstupují do Durdíkova uvažování tím, že v každém „spolku“ (spolkem je nejen společnost jako celek, ale i menší sociální útvary) se projevují a vyjadřují určité stavy – představování, cítění a konání. Představování se děje prostřednictvím jazyka, čímž vznikají jazyková společenství, ale i společenství „uměnná“, vědecká a konečně i „veřejné mínění jako souhrn všech náhledův v jednom průseku doby lidstva“. Cítění se projevuje především aplikací principu lásky, soudržnosti, soucitu a „ideálu humanitního“. Do této oblasti společenských stavů náleží také mravy a způsoby chování, formování zevnějšku a „fysiognomie společnosti vcelku“. Oblast „konací“ zahrnovala právní soustavu, orgány veřejné správy, vzdělávací systém atd. (dnes bychom asi mluvili o institucionální struktuře společnosti). Nejdokonalejší formou „občanské a mravní společnosti“ byl Durdíkovi stát, který nechápal jako danost, ale jako proces, v němž se vyjadřuje „chtění ducha spolkového“.

Hlavními problémy spolkovědy jsou „věda, umění a stát“, což znamená – aplikováno na poznávací procesy – noetiku a heuristiku, artistiku a politiku (v klasickém smyslu jako „vědu o politice“). Podle Krále Durdík řešil tradiční problém antinomie zákonitosti a svobodné vůle tím, že individuum je bytost volní (tedy „příčetná“), zatímco spolek je podřízen „kauzálnímu mechanismu“: „Zajisté vládnou ve společnosti lidské určité zákony, avšak tyto zákony platí pouze o poměrech členův mezi sebou, o poměrech, nikoliv o členech samých.“ Je samozřejmě věcí eventuálního dalšího studia, proč nejvýznamnější historik českého herbartismu Josef Král věnoval podstatně (mnohonásobně) více pozornosti G. A. Lindnerovi než Durdíkovi, na druhé straně pak proč Durdík nikde Lindnera nezmiňoval, necitoval a neodkazoval na něj ani v otázkách týkajících se „ducha“, tedy sociální psychologie. Ačkoliv byl Durdík anglofil, obdivující poezii Byronovu a nadšený Millem (o němž napsal asi první zasvěcenou informaci u nás) a Darwinem, neopustil poměrně úzký rámec herbartismu a nadto svými neologismy značně znesnadnil četbu svých textů, které působí archaičtěji svou formou než obsahem.

Knihy: Dějepisný nástin filosofie novověké. I. Od Descartesa až po Kanta (Kněhtiskárna J. S. Skrejšovského, Praha 1870; 2. vyd. 1878); O poesii a povaze Lorda Byrona (J. S. Skrejšovský, Praha 1870; 2. vyd. 1890); Psychologie pro školu (K. Bellmann, Praha 1872; 2. vyd. 1875, 3. vyd. 1882, 4. vyd. 1893); Kallilogie, čili O výslovnosti (T. Mourek, Praha 1873; 2. vyd. 1997); Karakter (J. Otto, Praha 1873; 2. vyd. 1875, 3. vyd. 1889, 4. vyd. 1905); O letorách: Rozprava psychologická (J. Otto, Praha 1873; 2. vyd. 1880, 3. vyd. 1896); Kritika (Fr. A. Urbánek, Praha, 1874); O pokroku přírodních věd (J. Durdík, Praha 1874); Pozor na lesy! (J. Otto, Praha 1874); Pláč koruny české (J. R. Vilímek, Praha 1875); Všeobecná aesthetika (I. L. Kober, Praha 1875); Rozpravy filosofické (I. L. Kober, Praha 1876); Tóma ze Štítného: Praotec filosofie české (J. Otto, Praha 1879); Poetika jakožto aesthetika umění básnického I. (I. L. Kober, Praha 1881); Dějepisný nástin filosofie novověké. II. Dějiny filosofie nejnovější (J. Otto, Praha 1887); Dějepisný nástin filosofie řecké (J. Otto, Praha 1892).

Přednášky: O snu (T. Mourek, Praha 1872); O velikém hvězdáři Koperníkovi (J. Otto, Praha 1872); Prolog přednešený v koncertě Hudební jednoty sv. Vítské ku oslavě 50-leté památky úmrtí L. van Beethovena (Karel Bellmann, Praha 1877); Řeč při odhalení pamětní desky na rodném domě professora J. L. Jandery v Hořicích (J. Durdík, Jičín 1877); Řeč v pětistyletou ročnici úmrtního dne Karla IV. (J. Durdík, Praha 1879); O filosofii a činnosti Bernarda Bolzana (Akademický čtenářský spolek, Praha 1881); O Kantově Kritice čistého rozumu (J. Otto, Praha 1882); O methodičnosti ve studiu filosofie (I. L. Kober, Praha 1882); O modní filosofii naší doby (J. Otto, Praha 1883); O pokroku mravnosti (J. Otto, Praha 1884, 1896); O zásluhách Palackého (J. Otto, Praha 1885); Vzpomínka na Fr. Šimáčka (J. Durdík, Praha 1885); O významu filosofie Descartesovy (J. Otto, Praha 1897); O poměru paedagogiky k ostatním naukám (J. Otto, Praha 1898).

Mimo sociologii: dramata: Následky šibřinek: Veselohra v jednom jednání (J. Pospíšil, 1871); Stanislav a Ludmila: Tragoedie v pěti jednáních (J. Durdík, Praha 1881); Karthaginka: Tragoedie v pěti jednaních (J. R. Vilímek, Praha 1882); básně: Večer: Báseň v 9 zpěvích (Jednota filosofická, Praha 1906).

Miloslav Petrusek