Ekonomie blahobytu
ekonomie blahobytu – teorie, která se zabývá problémy spojenými s dosažením max. ekon. a soc. blahobytu a se zajištěním max. celospol. užitku. Konstrukce matem. funkce blahobytu, ve které jsou jednotlivé užitky členů společnosti agregovány, má umožnit, že ze dvou možných stavů společnosti je vybrán ten, který vede k vyššímu celkovému užitku. Tradiční e.b. hledá kritéria, podle kterých je možné posoudit hosp.-polit. opatření a dokonce celý hosp. systém. Posuzování a hodnocení dané hospodářské situace přitom spojuje se dvěma problémy. 1. Blahobyt individua je závislý na velkém počtu různorodých produktů a hosp.-polit. opatření ovlivňují různě jejich dispozici. V případě, že stoupne dispozice jednoho a zároveň klesne dispozice druhého produktu, nedá se jednoznačně určit, zda blahobyt individua stoupl či klesl. K tomu je zapotřebí měřítka blahobytu, který by umožnil srovnání mezi změnami užitku různých heterogeních produktů. 2. Blahobyt se týká všech členů společnosti, ale hosp.-polit. opatření ovlivňují blahobyt jednotlivých individuí různě. Když blahobyt jednoho stoupne a druhého klesne, nedá se jednoznačně určit, zda je celkový blahobyt vyšší či nižší. Tradiční e.b. vychází ze 2 předpokladů: a) že individ. blahobyt je závislý na množství zboží, které má individuum k dispozici, a že užitek z tohoto zboží je přímo úměrný jeho množství; celkový blahobyt se pak vypočítá agregací blahobytů všech individuí; b) že každý člen společnosti má právo sám svobodně určit, které zboží a v jakém množství chce konzumovat.
E.b. je v poslední době věnováno mnoho pozornosti, zejm. ve vyspělých kap. zemích, a to i z důvodů aktuálnosti problémů se životním prostředím. E.b. zahrnuje např. teorie optimálního zdanění, hledání optimální výše cen veř. statků, teorii mezinár. obchodu a teorii celní unie. Výsledky analýz prováděných v rámci e.b. slouží jako podklad pro mnohá hosp.-polit. opatření. Tradiční teorie e.b. představují např. A. C. Pigou, V. Pareto, N. Kaldor, J. R. Hicks, I. M. D. Little, T. Scitovsky, P. A. Samuelson. Mezi její reprezentanty patří W. E. Amstrong, J. Neumann, O. Morgenstern, J. Tinbergen a další. Na základě kritiky tradiční e.b. vznikla tzv. nová ekonomie blahobytu, která se od tradiční liší hlavně metodou zjišťování individ. užitku. Zástupci starší e.b. (např. A. C. Pigou) se pokoušeli měřit blahobyt na změnách užitku, které zaznamenali jednotliví členové společnosti při změně hosp. situace. Vycházeli z předpokladu, že užitek se dá kardinálně měřit. Pareto zastával názor, že užitek se dá měřit pouze ordinálním srovnáním: je stejný jako, vyšší než, nižší než. Podle zástupců nové e.b. se užitek nedá měřit ani ordinálně, ani kardinálně a kolekt. blahobyt se pouhým součtem jednotlivých užitků nedá zjistit. Závislost kolekt. blahobytu na blahobytu jedince je mnohem nižší než v tradičním pojetí. W. E. Amstrong vychází z názoru, že se dá experimentálně určit, jaké změny v blahobytu jsou jedincem právě zjistitelné. Jedincem v určitém okamžiku vnímaná změna tvoří užitkovou jednotku. J. Neumann a O. Morgenstern vycházejí z teze, že jedinec se rozhodne vždy pro alternativu s nejvyšším očekávaným užitkem. Užitková jednotka se vypočítá z očekávaného užitku a jeho pravděpodobnosti. J. Tinbergen a další měří individ. blahobyt pomocí určitých změn v chování jednotlivce. Jako indikátory pro změny užitku slouží např. množství sebevražd nebo častost onemocnění.
welfare economics économie de la prospérité Wohlfahrtsökonomik, Wohlfahrtstheorie economia del benessere
Literatura: Bergson, A.: Essays in Normative Economics. Cambridge, Mass. 1966; Pigou, A. C.: Economics of Welfare. London 1920; Readings in Welfare Economics. London 1969.