Nemoc
(přesměrováno z Etiopatogeneze)
nemoc – též choroba – objektivně zjistitelná porucha zdraví. Může existovat, i když člověk nepociťuje žádné příznaky (např. velmi často u přetlakové n., která pro své nebezpečné následky musí být aktivně vyhledávána). N., kterou člověk vnímá, se většinou označuje jako onemocnění. Porucha zdraví, která vznikla zpravidla jednorázovým nebo krátkodobě působícím poškozením organismu, se nazývá úraz. Tělesné nebo duševní defekty obvykle trvalého rázu jsou považovány za vady, a to buď vrozené, nebo získané jako následek n. nebo úrazu. N. bývá též definována jako porucha adaptace člověka, jako selhání nebo nedostatečnost adaptivních mechanismů při reakci na podněty z jeho prostředí. Hranice mezi zdravím a n. není vždy snadno stanovitelná. Např. v inkubačním období infekčních n. jde z hlediska patofyziologie již o chorobný stav, ačkoli klinické projevy nejsou zatím průkazné. Velký význam se přikládá imunologické schopnosti člověka a jejímu posilování. Vznik n. je vysvětlován jako porucha homeostázy, rovnováhy organismu, způsobená určitou příčinou (monokauzalita) nebo řadou příčin (multikauzalita). Příčiny (genetické) mohou pocházet z poškozeného a nevyhovujícího vnitřního nebo vnějšího prostředí, nejčastěji ze vztahu mezi nimi. Etiologie n. je souborem poznatků o příčinách n. Patogeneze n. je racionální výklad vnitřního mechanismu, který vede od zdraví k n. Často se hovoří o etiopatogenezi n. jako o kombinaci biol. procesu patogeneze a vlivu činitelů zevního prostředí. Podle A. Žáčka (1974) můžeme průběh n. rozdělit na tato období: 1. prepatogeneze, 2. časná patogeneze (latentní fáze n., asymptomatická čili subklinická fáze), 3. rozvinutá patogeneze (někdy prodromální stadium s nespecif. příznaky, jako je únavnost apod.), 4. ukončení patologického procesu (s vyléčením celkovým nebo s vyléčením s trvalými následky či přechodem do chronické formy nebo smrti).
Pro vznik n. je rozhodující stav a působení tří skupin činitelů (etiologická triáda): a) původce nemoci (specif. agens), který vyvolává n. nejen svou přítomností, ale i chyběním (např. avitaminóza), b) člověka s jeho demogr. charakteristikami (pohlaví, věk, etnická skupina, rasa), fyziologickými stavy (námaha, stres, způsob výživy, těhotenství, puberta, stárnutí), imunologickou zkušeností, genetickými predispozicemi, postoji a chováním, resp. mírou zdravého způsobu života, c) zevního prostředí, které zahrnuje aspekty biol., přír. a soc., z nichž největší význam pro vznik n. mají práce a její podmínky, vztahy mezi lidmi, životní prostředí a soc.-ekon., kult. a psychol. podmínky, v negativní poloze zejm. soc. determinovaný stres.
Z hlediska pravděpodobnosti vzniku n. jsou definovány rizikové znaky či faktory a rizikové osoby, tj. vlastnosti či okolnosti života člověka, které zvyšují pravděpodobnost vzniku n. nebo zhoršují průběh již existující n.. Rizikové faktory se nacházejí jak v zevním, tak ve vnitřním prostředí. V zevním prostředí jsou to zejm. prach, kouř, záření, hluk, toxické látky, konfliktní soc. vztahy, špatné ekon. podmínky, tíživé spol. poměry, soc. útlak apod. Ve vnitřním prostředí nedostatečné imunologické vlastnosti, genetické poruchy, zvýšené hladiny látek v krvi, zvýšený krevní tlak, kritická období života, škodlivé životní návyky, zejm. nedostatečná či nadbytečná výživa, kouření, nedostatek pohybu aj. Ve vyspělých zemích se podařilo potlačit klasická infekční onemocnění, jako je tuberkulóza, neštovice, dětská obrna aj., ale zvýšil se počet chronických onemocnění v důsledku tzv. civilizačních faktorů a rizik, mezi něž bývají řazeny zvl. ekologicky narušené životní prostředí, deformující vliv povahy práce a pracovních podmínek, nezdravý životní způsob provázený nedostatkem pohybu ve zdravém prostředí, nadměrnou nebo nesprávnou výživou, chronickým působením neuropsych. zátěže a škodlivými návyky – kouřením, alkoholismem a toxikomanií. Jednotlivé škodliviny způsobující n. označujeme pojmem noxa. V důsledku jejich působení převládají v těchto zemích n. chronické, oběhové a kardiovaskulární, n. dýchacích cest, diabetes, nádorová onemocnění, alergie, poruchy imunitního systému aj. Samotná léčba již nestačí zabránit jejich rozšíření, proto se přistupuje k široké celospol. pojaté prevenci, zahrnující kromě zdravotnických opatření, jako je dispenzarizace nemocných a ohrožených osob, také zásahy společnosti a státu vedoucí k ozdravění životního prostředí a ovlivnění způsobu života obyv.
Vznik n. znamená pro člověka změnu soc. situace v zaměstnání, v rodině i na veřejnosti. Nemocný člověk vstupuje do role pacienta (T. Parsons, 1974), kterou lze vymezit: a) legálním uznáním tohoto stavu a jeho požadavků i osvobozením od dosavadních povinností, jehož rozsah stanoví lékař, b) povinností obracet se na zdravotnické zařízení a lékaře, řídit se jejich pokyny a spolupracovat při léčení. Spol. význam n. je dán: 1. častostí a délkou jejich trvání, 2. věkem postižených osob, 3. ovlivnitelností vzniku a průběhu n., 4. závažností jejich průvodních jevů nebo následků, jako je ztráta pracovní schopnosti, ohrožení okolí a příštích generací, úmrtí. Nauka o třídění n. a jejich souvislostech se nazývá nozologie. Pod pojmem nozologická jednotka rozumíme n. v užším smyslu jako určitou skupinu příznaků, přičemž soubor spolu se vyskytujících příznaků je označován jako syndrom. Mezinár. statist. klasifikace nemocí uvádí podle své 10. revize (u nás platné od 1. 1. 1994) 19 tříd n.: I. některé infekční a parazitární nemoci; II. novotvary; III. nemoci krve, krvetvorných orgánů a některé poruchy týkající se mechanismu imunity; IV. nemoci endokrinní, výživy a přeměny látek; V. poruchy duševní a poruchy chování; VI. nemoci nervové soustavy; VII. nemoci oka a očních adnex; VIII. nemoci ucha a bradavkového výběžku; IX. nemoci oběhové soustavy; X. nemoci dýchací soustavy; XI. nemoci trávicí soustavy; XII. nemoci kůže a podkožního vaziva; XIII. nemoci svalové a kosterní soustavy a pojivové tkáně; XIV. nemoci močové a pohlavní soustavy; XV. těhotenství, porod a šestinedělí; XVI. některé stavy vzniklé v perinatálním období; XVII. vrozené vady, deformace a chromozomální abnormality; XVIII. příznaky, znaky a abnormální klinické a laboratorní nálezy nezařazené jinde; XIX. poranění, otravy a některé jiné následky vnějších příčin.
disease, illness, sickness, disorder maladie Krankheit malattia
Literatura: Badura, B. ed.: Soziale Unterstützung und chronische Krankheit. Frankfurt 1981; Balint, M.: The Doctor, his Patient and Illnes. 1957; Fisher, S. – Todd, A.: Social Organization of Doctor-Patient Communication. Washington 1983; Freidson, E. ed.: The Hospital in Modern Society. New York 1963; Gerhardt, U.: Patientenkarrieren. Frankfurt 1986; Kalimo, R. E. – Batawi, M. A. – Cooper, C. L.: Psychosocial factors at work and their relations to health. WHO. Geneva 1987; Kapr, J. – Müller, Č.: Kniha o nemoci. Praha 1986; Kirchgässler, K.: Diagnose und Deutung. Giessen 1986; Pflanz, M.: Soziokulturelle, epidemiologische und ökologische Aspekte der Krankheit. In: Der Kranke in der modernen Gesellschaft. Köln-Berlin 1969; Rohde, J.: Soziologie des Krankenhauses. Stuttgart 1962; Žáček, A.: Metody studia zdraví a nemoci v populaci. Praha 1974.
Časopisy: Časopis lékařů českých, 1984; Československé zdravotnictví, 1986; Praktický lékař, 1967; Social Science and Medicine, 1984.