Exkomunikace
exkomunikace – (z lat. excommunatio = vyloučení) – čes. vyobcování – původně název církevní sankce, spočívající ve vyloučení z jejího společenství. Starší je ale židovské „cherem“, vyloučení ze židovského společenství, zbavení náb. práv a prokletí. V křesťanství existovala e. od jeho počátku. V dobách, kdy se stalo státním náboženstvím, mohla mít církevní e. v různé míře také občanskoprávní následky, sahající až k hrdelnímu procesu. Ve středověku byl trest e. vyhlašován s klatbou, tj. oficiálním ediktem (veř. oznámením). Od 6. st. se uplatňoval také interdikt (z lat. interdictio nebo interdictum = zákaz, rozhodnutí), který neznamenal zbavení společenství, ale zakazoval účast na bohoslužbách, udělování svátostí apod. Církevní právo rozeznává: 1. excommunatio minor, tj. v podstatě zmíněný interdikt, přičemž interdikt obecný (generale) se vztahuje na kněze a věřící celého území, interdikt částečný (particulare) zasahuje jen některé osoby; 2. excommunatio maior, což je definitivní vyloučení z církve. Právo e. přísluší církevním hodnostářům od biskupa výše. Z dějin je známá např. e. Valdenských r. 1184, J. Husa r. 1412, něm. císaře Jindřicha IV. r. 1076 aj. Poslední větší exkomunikační akt provedl papež Pius XII.: r. 1949 exkomunikoval všechny, kteří se stali nebo stanou členy kom. stran, budou tyto strany podporovat a jakkoliv s nimi spolupracovat. Původně měla církevní e. velmi silný dopad na život jedinců i skupin, kteři tak prakticky přestali být členy vlastní komunity, což lze přirovnat ke ztrátě občanství. Někdy to podpořilo vytvoření nové vlastní skupiny, většinou tajné, která se realizovala v odporu k oficiální komunitě. E. je spojena se sociální exkluzí. Pojem e. se později začal užívat i pro vyloučení ze skup. formací, spolků nenáb. rázu i z neoficiálních komunit, které mají svůj řád, pevně stanovená pravidla jednání a svůj soudní tribunál. O analogii s církevní e. lze hovořit i v souvislosti s tzv. světským náboženstvím.
excommunication excommunication Exkommunikation scomunica