Geopolitika (MSgS)
geopolitika (MSgS) je krajní pravicový směr v tzv. geografickém determinismu, který vychází z určující úlohy geografických podmínek jako rozhodující síly ve vývoji společnosti. Rozdíly v uspořádání jednotlivých národů a stupeň jejich vývoje je podle geografického determinismu podmíněn klimatem, úrodností půdy, blízkosti moře atd. V 19. století tento směr vyústil v geopolitiku, která se snaží zdůvodnit, že zeměpisný prostor, geografické podmínky jsou určující pro osudy určitého národa a pro jeho politiku. Geopolitika se stala v období imperialismu teoretickým prostředkem k obhajobě expanze, zejména v Německu.
Velké zeměpisné objevy, ke kterým lidstvo došlo (objevení Ameriky 1492, cesty do Indie 1498, obeplutí země 1519—1522) otřásly teologickým pojetím dějin ve středověku, neboť nejenže upřesnily poznatky o světě, ale umožnily i širší obchod a tím i podpořily rozvoj kapitalistického výrobního způsobu. Proti nevědeckému feudálnímu pojetí dějin postavila mladá buržoazie geografický determinismus, který hlásal, že stav společnosti a její dějiny jsou určovány (determinovány) geografickým prostředím a jeho jednotlivými činiteli. Geografický determinismus je tedy nemarxistický směr, který na základě uvedeného chce zkoumat poměr člověka, lidské společnosti a státu ke geografickému prostředí. Vedle pozitivních rysů, které spočívají ve skutečném zkoumání těchto některých vztahů, existují i negativní rysy, zejména v zabsolutňování správného poznání významu geografického prostředí pro společný vývoj.
V druhé polovině 19. století při přechodu kapitalismu do období imperialismu bylo některých názorů geografického determinismu využito k vytvoření politické geografie, která se ujala zejména v Německu. Vyplývalo to z toho, že mladý německý imperialismus ve snaze prosadit se celosvětově si podřídil veškerou vědeckou činnost a usměrňoval ji převážně ve vlastním zájmu. Jednou z těchto věd byla i politická geografie, směr spojující politickou činnost s geografickými podmínkami. Friedrich Ratzel (1844—1904), její zakladatel, ji definoval jako vědu, která náleží do oblasti antropogeografie a má v ní úzký styk s historickou geografií a s politikou v pojetí státovědy.
V 90. letech minulého století se tento směr zaměřuje na spojení uvedených názorů s bádáním o východě, kde podle německých teoretiků existují přirozené prostory pro ovládnutí Německem. Toto ovládnutí prý je historickým důsledkem postavení Německa ve střední a východní Evropě. Tímto způsobem se v Ratzelově pojetí stává politická geografie nástrojem tzv. důkazu o oprávněnosti výbojů německého imperialismu ve střední a východní Evropě.
Termín „geopolitika“ užil prvně Švéd Kjellén, který ji charakterizoval jako okrajovou vědu mezi naukou o státu, historií a geografií (Kjellén R., Der Staat als Lebensform, 1924). Geopolitika převzala všechny prvky Ratzelovy politické geografie a stala se mezi první a druhou světovou válkou do jisté míry módní vědou poraženého a později fašistického Německa. Od roku 1924 začal v Německu vycházet vědecký časopis Zeitschrift für Geopolitik a bylo sepsáno množství prací o podstatě, metodách a praktickém poslání geopolitiky. V rámci příprav tažení na východ došlo ke sblížení mezi geopolitiky a rasistickými teoretiky. Pomocí teorie geopolitiky byly zdůvodňovány akce masového vyhlazování obyvatelstva, přesídlování a dokonce i plán na vysídlení prostoru Čech a Moravy (Reinhardt Heydrich v roce 1941).
Určité geopolitické tendence se objevovaly i mimo Německo. Ve Velké Británii geopolitikové Fairgrieve, Mackinder Roxby a jiní hlásali po první světové válce právo Anglosasů na ovládání světa a vytvářeli na podkladě tzv. geografických faktorů teorie o „přirozené sounáležitosti zemí britského impéria“. V USA vznikla na přelomu 19. a 20. století geopolitická škola představovaná hlavně J. Browmanem, opírající se o vojáky a námořníky. Hlásala myšlenky nadvlády USA nad západní pevninou, později (admirál Mahon) dokonce nad celým světem.
Ve Francii byli hlavně po první světové válce hlasateli geopolitiky Ballaux a Démangeon, kteří pomocí geopolitiky se snažili zdůvodnit právo Francie na panství v Africe. V 30. letech se stala geopolitika teoretickým zdůvodněním japonských výbojů (H. Yabe) a vytvoření širokého prostoru pro Japonsko. V Itálii, zejména při nástupu fašismu, byla geopolitika podkladem pro hlásání „přirozeného práva“ na výboje v Africe. Podobného zdůvodnění používali i španělští teoretikové.
Po druhé světové válce ustoupila z počátku geopolitika do pozadí, neboť byla velmi zdiskreditovaná. Avšak již v 50. letech je znovu propagovaná; tentokrát především v USA, kterým jde o vytvoření (na rozdíl od dřívějška) nových pojmů a prostorů: Eurafrika, Panevropa, Panarábie atd. Na severoamerickou geopolitiku navazuje obnovená geopolitika německá, která pokračuje v bádání o východě jako o přirozeném prostoru pro Němce. V NSR existují dva proudy geopolitiky. Jeden se snaží očistit dřívější geopolitiku a prosadit ji v rámci Atlantického paktu, druhý pokračuje původním směrem. Ve svých cílech se od sebe neliší.
Geopolitika v současnosti, právě tak jako v minulosti, je tedy průvodním jevem a nástrojem imperialismu, který se snaží využít vědeckých poznatků k zkreslenému výkladu fakt a k zdůvodnění světovlády kapitalismu.
Literatura: Engels B., Dialektika přírody, Praha, 1950; Hanshofer K., Bausteine zur Geopolitik, 1928; Heyden G., Teorie životního prostoru, Praha, 1960; Kjellén R., Der Staat als Lebensform, 1924; Marx K., Vývoj socialismu od utopie k vědě, Praha, 1949; Marx K., Engels B., Německá ideologie, Praha, 1951; Ratzel F., Politische Geografie, 1897.
Viz též heslo geopolitika ve Velkém sociologickém slovníku (1996)