Kárníková Ludmila
Kárníková Ludmila
v Bratislavě (Slovensko)
ve Zbraslavi (dnes Praha–Zbraslav)
Kárníková byla dcerou významného českého jazykovědce Vladimíra Šmilauera (1895–1983). Svá vysokoškolská studia sice zahájila na Vysoké škole politických a hospodářských věd, avšak po jejím zrušení (1953) absolvovala z historie na filosofické fakultě Karlovy univerzity v Praze (1955). Poté pracovala v Historickém ústavu ČSAV, kde získala titul kandidátky věd (CSc.). Byla první manželkou historika Zdeňka Kárníka (1931–2011). Zahynula při automobilové nehodě.
Kárníková patřila k první poválečné generaci českých historiků, kteří se cílevědomě zabývali hospodářskými a sociálními dějinami. Poznání vývoje obyvatelstva v určitém období považovala za stěžejní pro pochopení dalších aspektů historického vývoje, byla si vědoma jeho složité a komplikované podmíněnosti. Ve své práci využívala nejen nových poznatků soudobé zahraniční historiografie, ale také více zohlednila výsledky výzkumů demografů. Byla v přípravném výboru Československé demografické společnosti (viz Česká demografická společnost), stejně jako v přípravném výboru pro založení Komise pro historickou demografii, který inicioval Václav Husa.
Její první vědecká práce pojednávala o rozvoji českého uhelného průmyslu ve středních Čechách; téma přitom pojala komplexně, od technologií používaných při dolování přes organizaci těžebního průmyslu a skladbu zaměstnanců dolů až po důsledky rozvoje těžebního průmyslu na místní obyvatelstvo. Přitom prokázala výjimečnou schopnost utřídit dosud nezpracovaný materiál a na základě poznání části generalizovat. Z celé problematiky ji nejvíce zaujaly důsledky průmyslového rozvoje pro obyvatelstvo, respektive dopad na sociální strukturu. Toto téma začala okamžitě dále studovat, včetně poznávání soudobé zahraniční historiografie týkající se tohoto předmětu, v našich podmínkách dlouhodobě zanedbávaného. Kárníková provedla hluboký heuristický výzkum pramenů a k vydání připravila dílo o vývoji obyvatelstva českých zemí v letech 1754–1914, to je za období, které bylo pokryto daty státní statistiky. To, že vědecká studia započala původně lokální monografií, pravděpodobně výrazně ovlivnilo celé její pojetí, respektive uchopení problematiky: populační vývoj českých zemí jako celku se pro ni stal výslednicí vývoje jednotlivých regionů, vzájemně hluboce diferencovaných; tuto regionalizaci sama vytvořila na základě ekonomického vývoje (a tedy i socioprofesní skladby jejich obyvatelstva) a trendů ve vývoji obyvatelstva. Nebyla první, kdo na diferenciaci populačního vývoje českých zemí upozornil (už Antonín Boháč poukazoval na regionální diferenciaci poklesu úrovně plodnosti na přelomu 19. a 20. století), ale ukázala jak na hluboké historické kořeny těchto rozdílů (ne všechny pramenily z rozdílů přírodního prostředí), tak nově se vytvářející odlišnosti v důsledku urbanizace a průmyslové revoluce.
Kárníková své stěžejní dílo psala v době, kdy teorie průmyslové revoluce, urbanizace a také demografické revoluce nepatřily k tématům, jež by tehdejší marxismem deformovaná česká věda rozvíjela, k tomu došlo až později (Kárníková svou práci psala, aniž znala Pavlíkovu práci o demografické revoluci). Dokázala však s nevšední invencí aplikovat poznatky zahraničních výzkumů, které průběžně sledovala a v nichž se skvěle orientovala. Její práce se díky shromáždění rozsáhlé datové základny (část excerpovala přímo ve vídeňských archivech), jejich pečlivému zpracování a dokumentaci (připojeny jsou vynikající exkursy, v nichž je v podstatě provedena historiografická kritika pramenné základny) a také zachycení hlavních trendů populačního vývoje stala základním dílem o vývoji obyvatelstva českých zemí v 19. století a zůstává jím dosud. Dlužno pouze upozornit, že autorka, svým vzděláním historička, nebyla s to zohlednit nedostatky nejstarších konskripcí (před rokem 1770 značná a rostoucí podregistrace), takže období, které dnes pokládáme za období rychlého populačního růstu, nazvala obdobím katastrofickým (pravděpodobně k tomu přispěly i psychologické faktory: vysoké ztráty na obyvatelstvu za hladomoru 1771–72 a vysoká úroveň kojenecké a dětské úmrtnosti). Kárníková se vědomě nevěnovala národnostní problematice – tu zamýšlela zpracovat v dalších letech.
Knihy: Úloha uhlí v průmyslovém rozvoji Čech do poloviny 19. století (NČSAV, Praha 1958); Vývoj uhelného průmyslu v českých zemích do r. 1880 (NČSAV, Praha 1960); Dějiny obyvatelstva českých zemí 1754–1914 (NČSAV, Praha 1965).
Studie: Původ a postavení horních dělníků buštěhradských vrchnostenských dolů v první polovině XIX. století (Český lid 1955); Diskuse o problémech historické práce (Československý časopis historický 1956; spoluautor Jiří Kořalka); Zrod a rozvoj středočeské průmyslové výroby do roku 1848 (Středočeský sborník historický 1958); Přeměny v technice kamenouhelné těžby kolem poloviny 19. století (Sborník pro dějiny přírodních věd a techniky 1961); K vývoji naší dělnické třídy v období kapitalismu a nástupu imperialismu (Československý časopis historický 1962); Les travaux sur l‘histoire de l‘industrie minière et des mineurs en Tchéchoslovaquie parus apres 1945 (Le Mouvement Social 1963).
Literatura: Pavla Horská: Za Ludmilou Kárníkovou (Československý časopis historický 11, 1963: 839–840); Pavla Horská: Česká historická demografie (Český časopis historický 89, 1991: 519–532).