Moc (MSgS)
moc (MSgS), všeobecně vzato, znamená schopnost daného subjektu dosahovat zamýšlených účinků i přes odpor protiúčinkujících sil. V mezilidských vztazích se moc projevuje jako schopnost určitého subjektu přinutit jiný subjekt k žádoucímu postoji nebo jednání, ať už na podkladě fyzické či psychické síly. Mocenský vztah je tudíž vztahem podřízenosti určitých jednotlivců nebo skupin jiným. Charakter určité konkrétní moci závisí zejména na tom, kdo je jejím nositelem, které jsou její cíle a jakými prostředky jsou uskutečňovány. Substrátem moci jsou především sociální skupiny a organizace, jež tvoří rámec pro uplatnění moci jednotlivců. Moc, která se rozvíjí na úrovni globální společnosti, nabývá v epoše třídních formací třídní charakter.
Třídní moc se uplatňuje specifickým způsobem v jednotlivých oblastech společenského života. Politická moc je formou rozhodování o společenských záležitostech v zájmu vládnoucí třídy. Jejím institucionálním představitelem je stát. V dějinném vývoji rozlišujeme několik základních historických typů politické moci (např. buržoazní, socialistický aj.), vystupujících v rozmanitých formách (monarchie, aristokracie, demokracie aj.).
Politickou moc lze ovšem klasifikovat i podle jiných kritérií, např. podle toho, je-li pro ni příznačné otevřené, zjevné násilí anebo naopak násilí zastřené, používající pokud možno spíš manipulace než autority; nebo třeba podle toho, jakou plní objektivně společenskou funkci v dané vývojové fázi, to je, zda jde o moc progresivní, revoluční, kontrarevoluční apod.
Politická moc není samoúčelná, nýbrž funguje v celkovém třídním zájmu, tedy zejména i v zájmu moci ekonomické a ideologické. Ekonomickou mocí rozumíme schopnost přinutit ekonomické subjekty zaujmout a plnit určité role z titulu specificky ekonomických pozic a aktivit. Ekonomická moc se realizuje formou zisků a odměn, ztrát a trestů apod. Jejím základním zdrojem je vlastnictví výrobních prostředků a disponování jimi. V tradicionálních společnostech, založených na zemědělské výrobě, měla pro ekonomickou moc zvláštní důležitost půda, v novodobých, ekonomicky vyvinutých společnostech pak zejména průmysl a dále i zdroje surovinové, potravinové aj. Ekonomická moc vládnoucí třídy je podmíněna koneckonců charakterem výrobních sil.
Institucionálním rámcem politické a ekonomické moci je podmíněna moc ideová neboli moc nad míněním. Specifickou diferencí této formy moci je schopnost utvářet a usměrňovat názory a postoje psychickými prostředky, to je ideovým působením na
rozum, vůli a city lidí. K projevům ideové moci patří např. jak moc racionality, především vědy, tak moc ideologie v nejrůznějších podobách (propaganda, reklama, náboženství atd.).
Nehledě na relativní autonomitu každé z uvedených tří základních forem třídní moci moc ekonomická, politická a ideová tvoří v realitě života jednotu, vzájemně se prolínají a ovlivňují.
Třídy nemohou zpravidla zabezpečovat svůj objektivní třídní zájem tak, že by se všichni jejich příslušníci přímo a bezprostředně účastnili rozhodování o společenských záležitostech. V moderních společnostech je moc tříd a vůbec všech velikých společenských skupin nutně rozdělována a přenášena na užší skupiny a určité jednotlivce, jež ji pak uplatňují jménem příslušné zájmové skupiny. Tak dochází k členění sféry moci; bezprostřední moc je hierarchicky odstupňována. Obecně lze říci, že organizační složky a jednotlivci disponují tím větší bezprostřední mocí, čím důsažnější a významnější jsou záležitosti, o nichž mohou fakticky rozhodovat. Vzhledem k tomu, že žádný reprezentativní mocenský systém není prost tendencí gradace a koncentrace moci jejími bezprostředními nositeli, vyvstává ve všech vyspělých zemích s demokratickým zřízením potřeba čelit možnému disfunkčnímu zneužití moci adekvátní kontrolou těchto jejích představitelů. Okolnost, že dochází k distribuci a vrstvení moci, vede mnohé západní teoretiky (D. Riesman aj.) k závěrům o amorfnosti mocenské struktury soudobých demokraticky organizovaných industriálních společností, v nichž prý takřka nelze odlišit vládce od ovládaných. Ze zorného úhlu těchto koncepcí difúze moci tak mizí fakt třídní nadvlády.
Korelátem moci je vliv. Rozumíme jím schopnost daného subjektu působit v žádoucím směru na postoje a činnost subjektů moci. Vliv mohou vykonávat jak samy subjekty moci ve vzájemných vztazích, tak i jednotlivci a skupiny, jež moc přímo nemají. K zájmovým skupinám, vykonávajícím vliv neboli — jak se také říká — vyvíjejícím tlak či takzvanou protiúčinkující moc, patří např. opoziční politické strany, družstevní organizace, odbory, sportovní organizace atp.
Viz též heslo moc ve Velkém sociologickém slovníku (1996)