Neofašismus

neofašismus – polit. hnutí po 2. svět. válce navazující otevřeně nebo skrytě na ideologii, program a polit. strategii it. fašismu nebo něm. nacismu. Je součástí pravicově extremistického polit. spektra. Původně bylo takto označeno it. hnutí Movimento Sociale Italiano/Destra Nationale, které zorganizovali stoupenci tradiční fašistické ideologie v r. 1946. Po porážce fašistických zemí Německa a Itálie se zdálo, že epocha fašismu skončila, ale brzy se začaly tvořit skupiny s obdobným ideol. programem. Protože však působení fašismu nebylo zapomenuto a ve většině evrop. zemí bylo otevřené pokračování fašistické politiky zakázáno zákonem, musely skupiny hlásící se k tomuto hnutí provést určité změny ve svém programu. Navíc se proti 20. a 30. l. změnila polit. a ekon. situace. Pro lepší odlišení od původního fašismu se proto v s-gii používá označení n. Návaznost na fašistickou ideologii, symboliku a formy boje se v neofašistických hnutích projevuje jednak zdůrazňováním tradičních norem, jednak v tezích, které se pokoušejí o revizi negativního obrazu fašistického působení (tzv. osvětimská lež – viz holocaust). Neofašistická hnutí propagují extrémně autoritativní mocenskou strukturu, korporatismus ve výstavbě státu a etnicky čistou, hierarchicky organizovanou společnost. Obracejí se, často s použitím násilí, proti cizincům, azylantům, domácím menšinám, levicově orientovaným skupinám i všem autonomním hnutím.

Ve většině zemí nepřesáhly fašistické skupiny po dlouhou dobu úroveň marginálních sekt, pouze v Itálii (Movimento sociale italiano), SRN (DVU, Sozialistische Reichspartei), Americe, Anglii a Francii získaly, i když pouze přechodně, určitý význam. V polovině 70. l. v důsledku krizových jevů v moderních společnostech stoupá teroristická a propagandistická aktivita fašistických skupin. Volby v 80. l. zaznamenaly zřetelný vzestup popularity pravicově extrémních stran včetně stran neofašistických. Vzrostl také počet stran, které sice nejsou přímo neofašistické, ale převzaly některé prvky z jejich ideologie, především extrémní xenofobii. K těmto stranám patří např. Front National ve Francii nebo republikáni v SRN. Příčinou jejich úspěchu je vzestup pocitu ohrožení a tendence části voličstva, které dosud tradičně volilo umírněné pravicové strany, podporovat radikální řešení nastalé krize. Ve fašistické ideologii a fašistických skupinách nelze vidět pouhé zbytky tradičního fašismu. Jejich možnosti, resp. úspěch v dnešní společnosti podporuje mnoho imanentních procesů, jako je rostoucí nespokojenost s polit. systémem a stranami s ním spojenými, rostoucí nezaměstnanost, rasismus a xenofobie v důsledku rostoucího podílu cizinců v jednotlivých zemích apod. Strach z cizinců je nezřídka vyvoláván záměrně i etablovanými stranami, které se tímto způsobem snaží získat ve volbách hlasy konzervativních voličů. Neofašistické představy se často objevují v subkultuře mnoha adolescentních skupin, jako jsou wikings, skinheadi apod.

neo-fascism néo-fascisme Neofaschismus neofascismo

Literatura: Faller, K.Siebold, H.: Neofaschismus. Frankfurt a. M. 1986; Opitz, R.: Faschismus und Neofaschismus, 2 d. Köln 1988.

Ivo Bayer